24.03.2014, 11:12
Co si myslíte o počátku vesmíru či o jeho konci? A o jeho nekonečnosti?
Nemusíte být odborník, abyste se mohli přidat do debaty. Sám nejsem odborník, ani astronom amatér, spíš takový "dovšeho" fušér, takže každý, kdo alespoň trochu čte (v dnešní době spíše používá wiki či Google) a v televizi sleduje i něco jiného než "akčňáky" bude vědět to samé, ne-li více než já. Ale neříkám, že možná nebudu psát blbiny.
A třeba není lepší prevence "stařecké demence" než přetěžovat hlavu věcmi, který nerozumíte (alespoň doufám, že tím donutím mozek vytvářet spoje mezi neobnovitelnými neurony, aby neodmíraly)
Na toto téma se tu již trochu diskutovalo v "Chat Thread II: Ressurection", ale ne až tak do hloubky, a bylo by škoda to neoživit (aneb Co stojí za to říct jednou, stojí i vícekrát).
Začneme tedy něčím jednodušším Jak vznikl vesmír a jak skončí? Mé názory nejsou nejspíš z nějaké oficiálně uznatelné teorie, spíš jde o mou ne/logickou dedukci.
Vesmír vznikl velkým třeskem. Toť zatím obecně přijímaná teorie. Při něm se veškerá energie, která je defakto ve formě těch nejmenších částic, uvolnila do prostoru o obrovské teplotě. Při ní se částice pohybovaly obrovskou rychlostí.
Když teplota klesala (dost možná tím, že se vesmír dále rozpýnal), jejich rychlost se zpomalovala, a tedy se částice začaly spojovat a vznikaly nové. Posléze vznikly elektrony, neutrony a protony. Následně vznikly atomy vodíku a hélia. Jejich gravitační síla jim umožňovala se na sebe "nabalovat" a tak vznikly první hvězdy. Příliš mnoho hmoty zvýšilo teplotu (teď nevím, zda pouhým tlakem či tím, že vibrující atomy se "třely" o sebe a tím vytvářely teplo - opět, máme zákon zachování energie, ale nezdá se, že by elektronům "obíháním" jádra atomu za historii vesmíru nějak docházela) a tím se zažehla termojaderná fúze. Při ní se vodík slučuje na hélium, a hélium na další prvky. Samozřejmě, to "teplo", co Slunce vydává, je ve skutečnosti proud částic (byť teplota sluneční soustavy je obrovská, její hustota je tak malá, že se v ní nevypaříte - i světlo vznikne až dopadem částice na pevnou hmotu a emitací fotonu, Slunce tedy vlastně samo o sobě nesvítí (ve žlutozelené oblasti spektra)).
Jakmile hvězda zkusí slučovat železo, již nevytváří energii. Tím vlastně nedokáže zabránit svému gravitačnímu kolapsu, a zhroutí se do sebe. Nárust tlaku a teploty způsobí supernovu (explozi). Tím se do vesmíru dostanou těžší prvky, ze kterých jsme stvořeni my i okolní kamenné planety (velmi těžké, vzácné a radioaktivní prvky vznikají v těch nejsilnějších supernovách, kdy se krátkodobě slučují i těžké prvky jako je železo). Pokud je hvězda příliš hmotná, je proces hroucení tak rychlý, že ani výsledná exploze nezabrání zhroucení většiny zhmoty do sebe, a vznikne černá díra s obrovskou gravitací (i obyčejná zhroucená hvězda ji má obrovskou - představte si objekt o velikosti Země, Měsíce či velkého města, který váží tolik co Slunce), která pohltí vše i světlo (výjimkou jsou objekty, které do ní šikovně vletí, čímž uvolní energii).
Černé díry jsou prakticky nesmrtelné. Sice se postupně vypařují, ale toto tempo je děsně pomalé. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsou ničitelkami vesmíru, prakticky zajišťují jeho dynamickou změnu (každá "živá" galaxie má ve svém středu jednu obří černou díru - pravděpodobně pozůstatek smrti superhvězd první generace).
Obsah vodíku a hélia ve vesmíru není nekonečný. Prakticky by sice platilo, že když sloučíte dva prvky a uvolníte energii, je poměr energie a hmoty stále stejný, a tedy by nebránilo rozbíjet těžké prvky zpět na lehčí. Ovšem problém je v tom, že vesmír má stále větší objem. Protože ale existují černé díry, které vše pohlcují, jistě jednou dojde k tomu, že za určitý čas (desítky či stovky miliard let) už ve vesmíru nezůstane nic než černé díry. I pokud se dvě potkají, jednoduše splynou. Časem se i ony vypaří (někdo uvádí stovky miliard let, jiní dělí jejich skon na etapy, z nichž každá je řádově delší než ta předchozí, a počet nul v letopočtu se nedá ani představit). Co ale pak? Až se i ony vypaří, bude už vesmír tak velký, že jakákoliv energie v přepočtu na plochu bude téměř nulová.
Teoreticky by mělo dojít k rozpadu částic zpět na ty elementární. Budou zřejmě existovat miniaturní sluneční soustavy. Ovšem v tom smyslu, že kolem sebe budou obíhat částice menší než atom ve vzdálenostech možná čítajících stovky metrů až miliony kilometrů. Čím méně bude energie, tím pomalejší bude pohyb částic. Tím pádem prakticky přestane existovat čas. A jak velký bude vesmír v této době? Nemám šajn!
Jediné východisko, které mne napadá, je gravitační nerovnováha. V nějakém místě vesmíru se k sobě dostanou určité částice dost blízko, že se spojí. Tím pádem budou mít 2x větší gravitační (nebo jadernou) sílu než své okolí, a logicky by měly začít přitahovat veškerou hmotu. A pokud v tom budou pokračovat, nakonec se veškerá hmota stlačí do jediného bodu (prakticky půjde o energii) a nastane nový Velký třesk. Pokud jste příznivci multiversa, je možné, že prvotní impulz pro počátek gravitačního kolapsu může pocházet se srážky dvou vesmírů, kdy se jejich stěny bubliny krátkodobě zdeformují, ale tím se v určitém místě materiál stlačí.
Že se náš vesmír nezhroutí v současné době, ale prakticky nastane jeho "tepelná smrt" bylo myslím prokázáno tím, že se jeho rozpínání bohužel neustále zrychluje - samotné galaxie, resp. hvězdy a planety, drží pohromadě, protože jejich gravitace je větší než temná, ale prostor mezi galaxiemi se zvětšuje - už teď jde o nepředstavitelné prostory: sondy Voyager letí X krát rychleji, než jakékoliv letadlo (i experimentální), které kdy po Zemi letělo, a přitom k další hvězdě se nepřiblíží dříve než za desítky tisíc let. I kdybychom nakrásně postavili kosmickou loď, která by letěla rychlostí 10% rychlosti světla (což je dosažitelný limit, a nejspíš by šlo o provrtaný asteroid - kvůli ochraně před narázy), jen přeletět celou naší galaxii by trvalo 1 milion let. Doletět k okraji vesmíru, kdyby zůstal tam, kde je, by trvalo možná až 160 miliard let!
A pokud existují červí díry pro zdeformování prostoru do té míry, že propojíte 2 vzdálené body, kolik na to bude potřeba energie? Každý objekt ve vesmíru deformuje prostor, ať už jde o Slunce nebo i náš Měsíc, ale ani ta největší hvězda nebo černá díra ho zřejmě neohnula natolik, aby se vytvořil "tunel". Vznikne krátkodobě něco takového při supernově?
Vesmír je obecně svět plný paradoxů. Vezměte si, jak obrvské je naše Slunce, když ho porovnáte s kteroukoliv planetou naší sluneční soustavy. A teď si vezměte, že existuje hvězda, která je tak obrovská, že kdyby byla na místě Slunce, pohtila by většinu našich planet! Slunce by vedle ní byla jen bezvýznamná tečka. Prakticky by neměla ani existovat a přesto tam je. A to nemluvíme o galaxiích. Existují takové, vedle kterých ta naše, byť jedna z největších v místní skupině, není vůbec vidět.
A nyní to horší. Nekonečnost. Zde se asi nedá dobrat výsledku, když se ani nejlepší kapacity naší planety nebyly schopny dohodnout na nějaké teorii, která by to vysvětlila, ale je jistě zajímavé o tom klábosit. Pro lidskou mysl nepředstavitelné.
Ať už je vesmír konečný ve smyslu naší sluneční soustavy (bublina obalená Ortovým mračnem), a nebo jde o vícestěn (je možné, že je ve skutečnosti menší, a pouze vidíme "odraz" další strany - podobně se chovají i struny), který na jedné straně opustíte a na druhé se objevíte, v čem se vlastně nachází?
I pokud uznáme, že existuje více vesmírů, které se někde nacházejí, jaký to je prostor, a kde končí? V čem může existovat nekonečno? To by platilo i pro případ, že by sám vesmír byl nekonečný (popř. by se v něm pouze šířila hmota). I pokud vezememe že okolní "prostor" je více než třírozměrný, stále narážíme na omezenost naší představy "nečeho v něčem".
(a nebudeme ani brát v úvahu více dimenzí: protože počet kombinací stavů atomů ve vesmíru je nekonečný, existuje zřejmě i nekonečně mnoho variant každého časového úseku a tedy i "vesmírů").
Čas existuje pouze, pokud existuje pohybující se hmota (která má energii). To je pochopitelné. Než vznikl vesmír, čas neexistoval (nemělo smysl jej měřit). Pak je sice trochu nesmyslné ptát se "kdy", ale jak došel prostor k tomu, že nechal poprvé vzniknout vesmír? A kde se vzala ta prvotní energie, ze které se utvořil?
Velikost vesmíru je zřejmě to nejjednodušší, co se dá určit. Viditelný vesmír změřit dokážeme a jeho zatím neviditelnou část můžeme odhadnout (i díky reliktnímu záření). Ale zjistit, co se stane, pokud jej opustíme, asi nedokážeme, dokud nebude možné cestování hyperprostorem (cestování rychlostí světla je u vesmíru, který má dost možná poloměr 16 miliard světelných let, úplně k ničemu). Pak se můžeme objevit u jeho okraje a pokusit se projít skrz. Jaký takový okraj je? Není tam například příliš velká teplota, aby tam mohlo cokoliv existovat (čistě teoreticky by tam ale měla být hustota nejnižší - bude pak možné tam umístit jakýkoliv pevný objekt? Jak se bude chovat pevná hmota v prostoru bez energie? Začne stahovat okolní hmotu a nebo se rozpadne?).
Kde je střed vesmíru? I když vesmír narostl do docela slušné velikosti (možná poloviny současného rozměru) během ani ne vteřiny, má vůbec nějaký střed, ze kterého se hmota a energie šířila? To by teoreticky šlo určit, až budeme znát jeho okraje (zatím nemůžeme říct, od kterého místa se galaxie vzdalují, protože při pohledu z každého bodu vesmíru se bude okolí vzdalovat od vás). Zatím totiž nemáme dost výkonné dalekohledy, aby dohlédly v čase až ke vzniku vesmíru (tedy za jeho viditelnou část). Pak uvidíme možná, že na jedné straně vesmíru je toho víc než na jiné (ale roztahuje ve vesmír rovnoměrně?).
Proč je ve vesmíru tolik hmoty, kolik jí je? Kde se vzala temná energie a temná hmota? Proč vznikla antihmota a hmota, a proč bylo hmoty víc? Je temná energie pozůstatek anihilace prvotní hmoty a antihmoty? Není temná hmota ve skutečnosti antihmota? Jak vůbec může vzniknout antihmota a proč existuje? Co srandičky s neutrinem (částicí, pro které je veškerá hmota prakticky průhledná)?
Jste příznivci teorie, že vesmír stvořil Bůh? (nezavrhuji teorii, že člověka mohla stvořit cizí vesmírná inteligence, stejně tak nelze dementovat ani teorii, že žijeme v Matrixu, protože kdyby to byla pravda, pravděpodobnost zjistit pravdu by se blížila limitně nule). I v tom případě, co bylo před ním a v čem byl on? Co je jeho podstata. Jak byste definovali věčnost?
Celý fór možná tkví v tom, že viditelný vesmír je stvořený buď hmotou a nebo klasickou energií. Známe několik sil (gravitace, slabá a silná jaderná, atd.). Základem všeho je částice. Atomy se dělí na protony, elektrony a neutrony. Ty se dělí dále. Máme kvarky, bosony a další. Ačkoliv jde o prakticky neměřitelné částice, byť dokážeme atom "vyfotografovat" (stále ještě pořádně ani nechápeme, jak vypadá ve skutečnosti - sám o sobě už dost nabourává naše "časové a prostorové" chápání světa), téměř s nulovou velikostí a hmotností (nehledě na fakt, že atom, ačkoliv je defakto prostorově vymezen, je defakto průhledný, protože mezi elektrony a jádrem je neúměrně prázdný prostor vzhledem k velikosti částic). Proto bereme, že všechno je omezeno prostorově, všechno má svůj konec. Protože se sub/atomární částice pohybují, můžeme měřit čas (to je vlastně rozdíl mezi 2 stavy hmoty).
Nevíme ale, co je temná hmota a temná energie. Víme jen, že (nejspíš) existují a že gravitačně (kladně a záporně) působí na normální hmotu. Co jsou zač? Nejsou klíčem k nekonečnosti vesmíru?
Prakticky máme i potíže si představit nejen něco obrovského, jako je vesmír, ale i něco malého. Ve světě, kde žijeme, nám v prostěradlech pobíhají roztoči, které ani nevidíme, a přesto pod dostatečně dobrým mikroskopem zjistíme, že jde o komplexní bytosti, které tvarem a složitostí těla připomínají raky (a vemte si, jak málo atomů má asi jejich mozek! Přesto fungují!). A přesto atom, který je defakto základní stavební prvek, je nepředstavitelně velký v porovnání s nejmenšími objekty, které je věda buď schopna potvrdit a nebo alespoň teoreticky zdůvonit.
Neumíme si představit, že něco nemá konec. Vidíte omezení prostoru ve zdech svého domu či bytu, nevidíte za horizont, ale jak funguje vesmír? Je možné, že na jeho okrajích je prostě už tak nízká hustota (není tam ani hmota ani energie), že tam prostě neexistuje prostor. Ale to prostě nedává smysl! Jak může být něco v ničem? I kdybychom nakrásně vymysleli teorii, že hmota neexistuje a všechno, co vidíme, na co si můžeme "sáhnout", jen jen výplod našeho vědomí (dost možná, že i kolektivního, podobně jako spolupracují buňky našeho těla), stále potřebujeme vědět, že existujeme někde a z něčeho pocházíme. Přitom je nám jasné, že ať už je tam venku cokoliv, konec to prostě nikdy mít nemůže...
K zbláznění!
Nemusíte být odborník, abyste se mohli přidat do debaty. Sám nejsem odborník, ani astronom amatér, spíš takový "dovšeho" fušér, takže každý, kdo alespoň trochu čte (v dnešní době spíše používá wiki či Google) a v televizi sleduje i něco jiného než "akčňáky" bude vědět to samé, ne-li více než já. Ale neříkám, že možná nebudu psát blbiny.
A třeba není lepší prevence "stařecké demence" než přetěžovat hlavu věcmi, který nerozumíte (alespoň doufám, že tím donutím mozek vytvářet spoje mezi neobnovitelnými neurony, aby neodmíraly)
Na toto téma se tu již trochu diskutovalo v "Chat Thread II: Ressurection", ale ne až tak do hloubky, a bylo by škoda to neoživit (aneb Co stojí za to říct jednou, stojí i vícekrát).
Začneme tedy něčím jednodušším
Jak vznikl vesmír a jak skončí? Mé názory nejsou nejspíš z nějaké oficiálně uznatelné teorie, spíš jde o mou ne/logickou dedukci.Vesmír vznikl velkým třeskem. Toť zatím obecně přijímaná teorie. Při něm se veškerá energie, která je defakto ve formě těch nejmenších částic, uvolnila do prostoru o obrovské teplotě. Při ní se částice pohybovaly obrovskou rychlostí.
Když teplota klesala (dost možná tím, že se vesmír dále rozpýnal), jejich rychlost se zpomalovala, a tedy se částice začaly spojovat a vznikaly nové. Posléze vznikly elektrony, neutrony a protony. Následně vznikly atomy vodíku a hélia. Jejich gravitační síla jim umožňovala se na sebe "nabalovat" a tak vznikly první hvězdy. Příliš mnoho hmoty zvýšilo teplotu (teď nevím, zda pouhým tlakem či tím, že vibrující atomy se "třely" o sebe a tím vytvářely teplo - opět, máme zákon zachování energie, ale nezdá se, že by elektronům "obíháním" jádra atomu za historii vesmíru nějak docházela) a tím se zažehla termojaderná fúze. Při ní se vodík slučuje na hélium, a hélium na další prvky. Samozřejmě, to "teplo", co Slunce vydává, je ve skutečnosti proud částic (byť teplota sluneční soustavy je obrovská, její hustota je tak malá, že se v ní nevypaříte - i světlo vznikne až dopadem částice na pevnou hmotu a emitací fotonu, Slunce tedy vlastně samo o sobě nesvítí (ve žlutozelené oblasti spektra)).
Jakmile hvězda zkusí slučovat železo, již nevytváří energii. Tím vlastně nedokáže zabránit svému gravitačnímu kolapsu, a zhroutí se do sebe. Nárust tlaku a teploty způsobí supernovu (explozi). Tím se do vesmíru dostanou těžší prvky, ze kterých jsme stvořeni my i okolní kamenné planety (velmi těžké, vzácné a radioaktivní prvky vznikají v těch nejsilnějších supernovách, kdy se krátkodobě slučují i těžké prvky jako je železo). Pokud je hvězda příliš hmotná, je proces hroucení tak rychlý, že ani výsledná exploze nezabrání zhroucení většiny zhmoty do sebe, a vznikne černá díra s obrovskou gravitací (i obyčejná zhroucená hvězda ji má obrovskou - představte si objekt o velikosti Země, Měsíce či velkého města, který váží tolik co Slunce), která pohltí vše i světlo (výjimkou jsou objekty, které do ní šikovně vletí, čímž uvolní energii).
Černé díry jsou prakticky nesmrtelné. Sice se postupně vypařují, ale toto tempo je děsně pomalé. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsou ničitelkami vesmíru, prakticky zajišťují jeho dynamickou změnu (každá "živá" galaxie má ve svém středu jednu obří černou díru - pravděpodobně pozůstatek smrti superhvězd první generace).
Obsah vodíku a hélia ve vesmíru není nekonečný. Prakticky by sice platilo, že když sloučíte dva prvky a uvolníte energii, je poměr energie a hmoty stále stejný, a tedy by nebránilo rozbíjet těžké prvky zpět na lehčí. Ovšem problém je v tom, že vesmír má stále větší objem. Protože ale existují černé díry, které vše pohlcují, jistě jednou dojde k tomu, že za určitý čas (desítky či stovky miliard let) už ve vesmíru nezůstane nic než černé díry. I pokud se dvě potkají, jednoduše splynou. Časem se i ony vypaří (někdo uvádí stovky miliard let, jiní dělí jejich skon na etapy, z nichž každá je řádově delší než ta předchozí, a počet nul v letopočtu se nedá ani představit). Co ale pak? Až se i ony vypaří, bude už vesmír tak velký, že jakákoliv energie v přepočtu na plochu bude téměř nulová.
Teoreticky by mělo dojít k rozpadu částic zpět na ty elementární. Budou zřejmě existovat miniaturní sluneční soustavy. Ovšem v tom smyslu, že kolem sebe budou obíhat částice menší než atom ve vzdálenostech možná čítajících stovky metrů až miliony kilometrů. Čím méně bude energie, tím pomalejší bude pohyb částic. Tím pádem prakticky přestane existovat čas. A jak velký bude vesmír v této době? Nemám šajn!
Jediné východisko, které mne napadá, je gravitační nerovnováha. V nějakém místě vesmíru se k sobě dostanou určité částice dost blízko, že se spojí. Tím pádem budou mít 2x větší gravitační (nebo jadernou) sílu než své okolí, a logicky by měly začít přitahovat veškerou hmotu. A pokud v tom budou pokračovat, nakonec se veškerá hmota stlačí do jediného bodu (prakticky půjde o energii) a nastane nový Velký třesk. Pokud jste příznivci multiversa, je možné, že prvotní impulz pro počátek gravitačního kolapsu může pocházet se srážky dvou vesmírů, kdy se jejich stěny bubliny krátkodobě zdeformují, ale tím se v určitém místě materiál stlačí.
Že se náš vesmír nezhroutí v současné době, ale prakticky nastane jeho "tepelná smrt" bylo myslím prokázáno tím, že se jeho rozpínání bohužel neustále zrychluje - samotné galaxie, resp. hvězdy a planety, drží pohromadě, protože jejich gravitace je větší než temná, ale prostor mezi galaxiemi se zvětšuje - už teď jde o nepředstavitelné prostory: sondy Voyager letí X krát rychleji, než jakékoliv letadlo (i experimentální), které kdy po Zemi letělo, a přitom k další hvězdě se nepřiblíží dříve než za desítky tisíc let. I kdybychom nakrásně postavili kosmickou loď, která by letěla rychlostí 10% rychlosti světla (což je dosažitelný limit, a nejspíš by šlo o provrtaný asteroid - kvůli ochraně před narázy), jen přeletět celou naší galaxii by trvalo 1 milion let. Doletět k okraji vesmíru, kdyby zůstal tam, kde je, by trvalo možná až 160 miliard let!
A pokud existují červí díry pro zdeformování prostoru do té míry, že propojíte 2 vzdálené body, kolik na to bude potřeba energie? Každý objekt ve vesmíru deformuje prostor, ať už jde o Slunce nebo i náš Měsíc, ale ani ta největší hvězda nebo černá díra ho zřejmě neohnula natolik, aby se vytvořil "tunel". Vznikne krátkodobě něco takového při supernově?
Vesmír je obecně svět plný paradoxů. Vezměte si, jak obrvské je naše Slunce, když ho porovnáte s kteroukoliv planetou naší sluneční soustavy. A teď si vezměte, že existuje hvězda, která je tak obrovská, že kdyby byla na místě Slunce, pohtila by většinu našich planet! Slunce by vedle ní byla jen bezvýznamná tečka. Prakticky by neměla ani existovat a přesto tam je. A to nemluvíme o galaxiích. Existují takové, vedle kterých ta naše, byť jedna z největších v místní skupině, není vůbec vidět.
A nyní to horší. Nekonečnost. Zde se asi nedá dobrat výsledku, když se ani nejlepší kapacity naší planety nebyly schopny dohodnout na nějaké teorii, která by to vysvětlila, ale je jistě zajímavé o tom klábosit. Pro lidskou mysl nepředstavitelné.
Ať už je vesmír konečný ve smyslu naší sluneční soustavy (bublina obalená Ortovým mračnem), a nebo jde o vícestěn (je možné, že je ve skutečnosti menší, a pouze vidíme "odraz" další strany - podobně se chovají i struny), který na jedné straně opustíte a na druhé se objevíte, v čem se vlastně nachází?
I pokud uznáme, že existuje více vesmírů, které se někde nacházejí, jaký to je prostor, a kde končí? V čem může existovat nekonečno? To by platilo i pro případ, že by sám vesmír byl nekonečný (popř. by se v něm pouze šířila hmota). I pokud vezememe že okolní "prostor" je více než třírozměrný, stále narážíme na omezenost naší představy "nečeho v něčem".
(a nebudeme ani brát v úvahu více dimenzí: protože počet kombinací stavů atomů ve vesmíru je nekonečný, existuje zřejmě i nekonečně mnoho variant každého časového úseku a tedy i "vesmírů").
Čas existuje pouze, pokud existuje pohybující se hmota (která má energii). To je pochopitelné. Než vznikl vesmír, čas neexistoval (nemělo smysl jej měřit). Pak je sice trochu nesmyslné ptát se "kdy", ale jak došel prostor k tomu, že nechal poprvé vzniknout vesmír? A kde se vzala ta prvotní energie, ze které se utvořil?
Velikost vesmíru je zřejmě to nejjednodušší, co se dá určit. Viditelný vesmír změřit dokážeme a jeho zatím neviditelnou část můžeme odhadnout (i díky reliktnímu záření). Ale zjistit, co se stane, pokud jej opustíme, asi nedokážeme, dokud nebude možné cestování hyperprostorem (cestování rychlostí světla je u vesmíru, který má dost možná poloměr 16 miliard světelných let, úplně k ničemu). Pak se můžeme objevit u jeho okraje a pokusit se projít skrz. Jaký takový okraj je? Není tam například příliš velká teplota, aby tam mohlo cokoliv existovat (čistě teoreticky by tam ale měla být hustota nejnižší - bude pak možné tam umístit jakýkoliv pevný objekt? Jak se bude chovat pevná hmota v prostoru bez energie? Začne stahovat okolní hmotu a nebo se rozpadne?).
Kde je střed vesmíru? I když vesmír narostl do docela slušné velikosti (možná poloviny současného rozměru) během ani ne vteřiny, má vůbec nějaký střed, ze kterého se hmota a energie šířila? To by teoreticky šlo určit, až budeme znát jeho okraje (zatím nemůžeme říct, od kterého místa se galaxie vzdalují, protože při pohledu z každého bodu vesmíru se bude okolí vzdalovat od vás). Zatím totiž nemáme dost výkonné dalekohledy, aby dohlédly v čase až ke vzniku vesmíru (tedy za jeho viditelnou část). Pak uvidíme možná, že na jedné straně vesmíru je toho víc než na jiné (ale roztahuje ve vesmír rovnoměrně?).
Proč je ve vesmíru tolik hmoty, kolik jí je? Kde se vzala temná energie a temná hmota? Proč vznikla antihmota a hmota, a proč bylo hmoty víc? Je temná energie pozůstatek anihilace prvotní hmoty a antihmoty? Není temná hmota ve skutečnosti antihmota? Jak vůbec může vzniknout antihmota a proč existuje? Co srandičky s neutrinem (částicí, pro které je veškerá hmota prakticky průhledná)?
Jste příznivci teorie, že vesmír stvořil Bůh? (nezavrhuji teorii, že člověka mohla stvořit cizí vesmírná inteligence, stejně tak nelze dementovat ani teorii, že žijeme v Matrixu, protože kdyby to byla pravda, pravděpodobnost zjistit pravdu by se blížila limitně nule). I v tom případě, co bylo před ním a v čem byl on? Co je jeho podstata. Jak byste definovali věčnost?
Celý fór možná tkví v tom, že viditelný vesmír je stvořený buď hmotou a nebo klasickou energií. Známe několik sil (gravitace, slabá a silná jaderná, atd.). Základem všeho je částice. Atomy se dělí na protony, elektrony a neutrony. Ty se dělí dále. Máme kvarky, bosony a další. Ačkoliv jde o prakticky neměřitelné částice, byť dokážeme atom "vyfotografovat" (stále ještě pořádně ani nechápeme, jak vypadá ve skutečnosti - sám o sobě už dost nabourává naše "časové a prostorové" chápání světa), téměř s nulovou velikostí a hmotností (nehledě na fakt, že atom, ačkoliv je defakto prostorově vymezen, je defakto průhledný, protože mezi elektrony a jádrem je neúměrně prázdný prostor vzhledem k velikosti částic). Proto bereme, že všechno je omezeno prostorově, všechno má svůj konec. Protože se sub/atomární částice pohybují, můžeme měřit čas (to je vlastně rozdíl mezi 2 stavy hmoty).
Nevíme ale, co je temná hmota a temná energie. Víme jen, že (nejspíš) existují a že gravitačně (kladně a záporně) působí na normální hmotu. Co jsou zač? Nejsou klíčem k nekonečnosti vesmíru?
Prakticky máme i potíže si představit nejen něco obrovského, jako je vesmír, ale i něco malého. Ve světě, kde žijeme, nám v prostěradlech pobíhají roztoči, které ani nevidíme, a přesto pod dostatečně dobrým mikroskopem zjistíme, že jde o komplexní bytosti, které tvarem a složitostí těla připomínají raky (a vemte si, jak málo atomů má asi jejich mozek! Přesto fungují!). A přesto atom, který je defakto základní stavební prvek, je nepředstavitelně velký v porovnání s nejmenšími objekty, které je věda buď schopna potvrdit a nebo alespoň teoreticky zdůvonit.
Neumíme si představit, že něco nemá konec. Vidíte omezení prostoru ve zdech svého domu či bytu, nevidíte za horizont, ale jak funguje vesmír? Je možné, že na jeho okrajích je prostě už tak nízká hustota (není tam ani hmota ani energie), že tam prostě neexistuje prostor. Ale to prostě nedává smysl! Jak může být něco v ničem? I kdybychom nakrásně vymysleli teorii, že hmota neexistuje a všechno, co vidíme, na co si můžeme "sáhnout", jen jen výplod našeho vědomí (dost možná, že i kolektivního, podobně jako spolupracují buňky našeho těla), stále potřebujeme vědět, že existujeme někde a z něčeho pocházíme. Přitom je nám jasné, že ať už je tam venku cokoliv, konec to prostě nikdy mít nemůže...
K zbláznění!