Epizoda 20: Leap of Faith

[Martin]

+ „But thanks to you, I realized that sometimes honesty isn't the best policy.“

Krásná ukázka toho, že nikdo není dokonalý. Je ale správné přiznat si svou chybu a nést za ní následky

Já bych zase docela rád uvítal epizodu, kde by tohle bylo (hlavně ale nevyřešené) morální dilema (vyjádřit někomu upřímnou soustrast, i když byste zesnulého za jeho života samou láskou nejraději sprovodili ze světa sami; říct někomu, že mu to sluší nebo že má hezké dítě, abyste neurazili jeho city, atd., výslovně zalhat, abyste druhého potěšili - i když něco podobného bylo už v epozidě Green Isn't Your Color)

AJ těch následků moc nenesla. V tomto duchu se spíše nesl konec epizody Ponyville Confidental.


Ještě k té babičce. Tenhle seriál ve mne buduje takové dvojité tažení u pohledu na důchodce. Na jedné straně nám ukazuje, že i oni mají své klady a dovedou to rozjet, na druhou stranu ale vytváří jakousi iluzi, že naše prarodiče jsou cool, jenom to o sobě neví. Applebloom sice přijala babičku takovou jaká je, ale jen proto, že dovedla pobavit její vrstevníky. Docela si umím představit zklamání mnoha vnuček a vnoučků, kteří zjistí, že jejich babička nejen, že za mlada neskákala z věže, natož aby to uměla ještě v 80. letech, ale byla jen obyčejnou nudnou paní.

Chtělo by to díl, kde by se spíš ukázalo, že prarodiče nám mohou být i protivní svým chováním, ale i přesto bychom je měli akceptovat (dokud žili, tak jsem měl v rodině obě kategorie, a nemusel jsem se přemlouvat, abych například s dědou trávil čas, i když jsme neměli úplně stejné zájmy - ale dali jsme si šanci a vyšlo najevo, že i starší člověk se rád vrtá v technice nebo kouká na pohádky (něco jako Granny Smith bez cool minulosti - děda byl vyhýbkář, ale jako dítě byl pro mne hrdina, když mne nechal přehodit ), ale když Vám zbyde už jen příbuzná, jejíž jedinou starostí je, abyste vedle ní seděli a umírali spolu (doslovně), a při pokusu jí vzít na vycházku nebo ji rozesmát reaguje uraženě, tam se těžko přemáháte ).