25.06.2014, 11:41
No, spíš jsem měl na mysli tvar vlny jako takové..
Předpokládám teda, že se světlo vesmírem šíří jako vlnění. Pokud by se šířilo ve formě částic, musela by buď jejich hustota být nekonečná (aby každý pozorovatel bez ohledu na vzdálenost od zdroje mohl složit kompletní obraz) a nebo mi to nedává smysl (konečný počet částic šířících se po přímce od zdroje, byť původně všemi směry, musí nutně úměrně ke své vzdálenosti snižovat svou hustotu, a tudíž bez dostatečně velké paraboly nebude pozorovatel v určité vzdálenosti schopen složit kompletní obraz - a to se neděje, a prakticky by to i znemožnilo zjistit, který foton patří na kterou pozici v matrici obrazu).
Když se postavím do krajiny, poznám, které objekty jsou nalevo, napravo, protože od nich přichází vlna, která dopadne pod určitým úhlem na určité místo čočky (a to pouze paprsek přesměruje na sítnici - tady bych si uměl představit, že se světlo změní z vlny na částici). Teď pomineme, že člověk nemá tak široké periferní vidění, aby ostře zobrazil to, co jsem namaloval, ale dejme tomu.
Jenže čím dále jste od zdroje, tím víc jsou vlny rovnější, a tedy je obtížná hranice určit, co kam patří. Ano, galaxie zpočátku vesmíru už pozorujeme rozmazané, což je logické a dalo by se to předpokládat, ale čekal bych to mnohem, mnohem dřív (a ne až po miliardách sv.let)..
Předpokládám teda, že se světlo vesmírem šíří jako vlnění. Pokud by se šířilo ve formě částic, musela by buď jejich hustota být nekonečná (aby každý pozorovatel bez ohledu na vzdálenost od zdroje mohl složit kompletní obraz) a nebo mi to nedává smysl (konečný počet částic šířících se po přímce od zdroje, byť původně všemi směry, musí nutně úměrně ke své vzdálenosti snižovat svou hustotu, a tudíž bez dostatečně velké paraboly nebude pozorovatel v určité vzdálenosti schopen složit kompletní obraz - a to se neděje, a prakticky by to i znemožnilo zjistit, který foton patří na kterou pozici v matrici obrazu).
Když se postavím do krajiny, poznám, které objekty jsou nalevo, napravo, protože od nich přichází vlna, která dopadne pod určitým úhlem na určité místo čočky (a to pouze paprsek přesměruje na sítnici - tady bych si uměl představit, že se světlo změní z vlny na částici). Teď pomineme, že člověk nemá tak široké periferní vidění, aby ostře zobrazil to, co jsem namaloval, ale dejme tomu.
Jenže čím dále jste od zdroje, tím víc jsou vlny rovnější, a tedy je obtížná hranice určit, co kam patří. Ano, galaxie zpočátku vesmíru už pozorujeme rozmazané, což je logické a dalo by se to předpokládat, ale čekal bych to mnohem, mnohem dřív (a ne až po miliardách sv.let)..