25.06.2014, 16:45
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 25.06.2014, 17:16 uživatelem Martin. Edited 1 time in total.)
Omluva, ale pořád si nerozumíme.
OK, tak dopadne 1 foton na 1 m2 za rok. To není až tak důležité. Ale jaký foton? Předpokládám, že fotony se ve vesmíru šíří (v ideálním případě) po přímkách (nebo se pletu?). To je v souladu s tím, co jsi napsal. Se zvětšující se vzdáleností klesá počet fotonů.
Já chápu, že když chceme mít jasný obrázek, musíme dané místo sledovat déle (akumulovat jas, počet fotonů). Dejme i tomu, že delším sledováním vylepšíme i ostrost obrazu (jednou dopadne foton v tom metru čtverečním sem, jednou tam, a zbytek místa jednoduše interpolujeme).
To, co jsi popsal, přesně sedí na to, jak by se choval obraz, kdyby se světlo šířilo jen pomocí částic po přímkách v konečném počtu (byť jak jsi uvedl, je zpočátku fotonů hafo, po miliardě sv.let je to skoro nula). O tom žádná.
Dalekohledy jsou obrovské, ale těch pár desítek metrů pořád nefunguje. Soustředěním světla zrcadlem jen zvýším počet fotonů, které mi dopadnou do jednoho bodu (tím snížím dobu, po kterou musím daný objekt pozorovat, a zároveň tím ušetřím prachy, protože nikdo nebude stavět 100 metrový CCD čip).
Čím větší postavím teleskop, tím ostřejší a detailnější budu mít obraz. Jenže v tom je právě ten fór.
Jak funguje osvětlení ve 3D scéně na PC: řeší se to tak, že pro každý bod textury se natáhne paprsek ke zdroji světla a spočítá se intenzita. Pokud bychom stejným počtem paprsků chtěli osvětlit i hypotetickou zeď za právě zpracovávanou zdí, budou některé body na texuře chybět - ne ani tak některé, bude jich chybět dost, kvadraticky. Navíc, pokud předchozí zeď měla 10x10 metrů, a já postavím teleskop 10x10 metrů a posunu ho dál od světla, co se stane? Krajní paprsky do mého teleskopu nikdy nedorazí. My ale nevidíme galaxie oříznuté.
Galaxie přeci nevysílá světlo stylem: aha, nějaký maník 2 miliardy sv.let odemne si postavil 100x100 metrů teleskop, tak svůj obraz pošlu paprskově přesně tak, aby moje okraje byly uvnitř jeho zrcadla.
Nebo mi to jako laikovi vysvětlete, jak se zrovna k nám dostane kompletní obraz, ale budete si muset vystačit s částicemi (pokud mi teda nechcete namluvit, že si každý foton nese ještě 2D souřadnici obrazu ).
Pokud bychom postavili dostatečně velký teleskop, který by měl třeba 10 km, určitě bychom viděli ostřeji nejen současné galaxie, ale i ty vzdálené. Ostatně proto se stavěl ten Hubblův.
Pokud zachytíme světlo jako vlny, je vše OK. Čím je vlna dál od zdroje, tím má menší intenzitu (jas). Ale pořád generuje foton o určité energii (barvě) na dané souřadnici CCD.
Pokud bychom světlo zachycovali jako částice na určitých drahách, neviděli bychom ostřeji. Viděli bychom jen větší plochu (navíc pozorovatel dál od zdroje by ten objekt viděl čím dál tím větší).
Paprsky jdou směrem od zdroje do prostoru, ne od telesklopu ke zdroji Já si nepletu reál s PC grafikou.
Můžete namítnout, že světlo se šíří všesměrově, tj. není záruka, že foton vylétne z povrchu hvězdy nebo jiného zdroje po kolmici k jejímu povrchu. OK, v tom případě bychom časem mohli složit úplný obraz, ale nikdo by se v tom nevyznal (pokud by foton z levé části hvězdy vylétl pod určitým úhlem směrem k nám, viděli bychom ho vlevo, ale pokud by jeho soused vpravo vylétl s určitou odchylkou, klidně by mohl dopadnout víc vlevo než by měl).
OK, tak dopadne 1 foton na 1 m2 za rok. To není až tak důležité. Ale jaký foton? Předpokládám, že fotony se ve vesmíru šíří (v ideálním případě) po přímkách (nebo se pletu?). To je v souladu s tím, co jsi napsal. Se zvětšující se vzdáleností klesá počet fotonů.
Já chápu, že když chceme mít jasný obrázek, musíme dané místo sledovat déle (akumulovat jas, počet fotonů). Dejme i tomu, že delším sledováním vylepšíme i ostrost obrazu (jednou dopadne foton v tom metru čtverečním sem, jednou tam, a zbytek místa jednoduše interpolujeme).
To, co jsi popsal, přesně sedí na to, jak by se choval obraz, kdyby se světlo šířilo jen pomocí částic po přímkách v konečném počtu (byť jak jsi uvedl, je zpočátku fotonů hafo, po miliardě sv.let je to skoro nula). O tom žádná.
Dalekohledy jsou obrovské, ale těch pár desítek metrů pořád nefunguje. Soustředěním světla zrcadlem jen zvýším počet fotonů, které mi dopadnou do jednoho bodu (tím snížím dobu, po kterou musím daný objekt pozorovat, a zároveň tím ušetřím prachy, protože nikdo nebude stavět 100 metrový CCD čip).
Čím větší postavím teleskop, tím ostřejší a detailnější budu mít obraz. Jenže v tom je právě ten fór.
Jak funguje osvětlení ve 3D scéně na PC: řeší se to tak, že pro každý bod textury se natáhne paprsek ke zdroji světla a spočítá se intenzita. Pokud bychom stejným počtem paprsků chtěli osvětlit i hypotetickou zeď za právě zpracovávanou zdí, budou některé body na texuře chybět - ne ani tak některé, bude jich chybět dost, kvadraticky. Navíc, pokud předchozí zeď měla 10x10 metrů, a já postavím teleskop 10x10 metrů a posunu ho dál od světla, co se stane? Krajní paprsky do mého teleskopu nikdy nedorazí. My ale nevidíme galaxie oříznuté.
Galaxie přeci nevysílá světlo stylem: aha, nějaký maník 2 miliardy sv.let odemne si postavil 100x100 metrů teleskop, tak svůj obraz pošlu paprskově přesně tak, aby moje okraje byly uvnitř jeho zrcadla.
Nebo mi to jako laikovi vysvětlete, jak se zrovna k nám dostane kompletní obraz, ale budete si muset vystačit s částicemi (pokud mi teda nechcete namluvit, že si každý foton nese ještě 2D souřadnici obrazu ).
Pokud bychom postavili dostatečně velký teleskop, který by měl třeba 10 km, určitě bychom viděli ostřeji nejen současné galaxie, ale i ty vzdálené. Ostatně proto se stavěl ten Hubblův.
Pokud zachytíme světlo jako vlny, je vše OK. Čím je vlna dál od zdroje, tím má menší intenzitu (jas). Ale pořád generuje foton o určité energii (barvě) na dané souřadnici CCD.
Pokud bychom světlo zachycovali jako částice na určitých drahách, neviděli bychom ostřeji. Viděli bychom jen větší plochu (navíc pozorovatel dál od zdroje by ten objekt viděl čím dál tím větší).
Paprsky jdou směrem od zdroje do prostoru, ne od telesklopu ke zdroji Já si nepletu reál s PC grafikou.
Můžete namítnout, že světlo se šíří všesměrově, tj. není záruka, že foton vylétne z povrchu hvězdy nebo jiného zdroje po kolmici k jejímu povrchu. OK, v tom případě bychom časem mohli složit úplný obraz, ale nikdo by se v tom nevyznal (pokud by foton z levé části hvězdy vylétl pod určitým úhlem směrem k nám, viděli bychom ho vlevo, ale pokud by jeho soused vpravo vylétl s určitou odchylkou, klidně by mohl dopadnout víc vlevo než by měl).