Rwakkovy rozhovory

[Tuxik]

Ale mé povídky vyzařují takovou beznadějí, smutkem, ale když bych se na to podíval z normálního, třeba realistického hlediska, tak si můžou ty osoby říci: "Já nejsem na tom takto špatně, mám něco na co se mohu obrátit."

Stavět příběhy na tomhle principu není dobrý nápad, důvod je jednoduchý: Pokud bych se chtěl cítit mizerně, pak mi k tomu postačí přečíst si zprávy.

Žiješ pesimismem, což nebudu nijak zatracovat, ovšem je chyba bránit se proti poznávání nového. Odsuzuješ optimismus (ať už máš k tomu jakékoliv osobní důvody), ale tím, že se zbavíš jednoho pohledu na svět, akorát okrádáš sám sebe.

Chceš se soustředit na psaní horrorů a smutných příběhů. Jeden by řekl, že vést celé vyprávění v duchu melancholie bude ten nejlepší způsob, ale to je fatální mýlka! Chceš-li zasáhnout čtenáře, musíš vytvářet kontrasty.

Pokud například začneš psát příběh o nějaké osobě, která si užívá života, má milé přátele, super rodinu, je nejpopulárnější na škole - uděláš jí beztarostný, sladký, veselý život - potom náhlý zvrat bude mít na čtenáře hlubší dopad, než když tvůj příběh už od začátku ponese pečeť zoufalství.

Shrnu-li to: chceš-li se soustředit na depresivní příběhy, musíš přijmout fakt, že v životě existují i radosti.