Úvaha: Proč lidé konají dobro? A to je?

[Martin]

Občas mám slabší chvilky, tak si sednu k počítači a něco ze mne vypadne (podle mne to bude něco na způsob zbavování se stresu/zabavení se - asi místo kouření - zkrátka jsem vysypal popel z hlavy a můžu jít dál). Když už si to musela chudák klávesnice vytrpět, tak jsem se rozhodl, že aby její oběť nebyla zbytečná, potrápím s tím i zbytek lidstva. Nevím ani, k čemu to celé je (a jestli se to sem hodí). Je pravda, že na konci je jakési shrnutí, ale zda to dává smysl.. to nechám na vás.


Zamýšleli jste se někdy nad tím, co vlastně vede lidi k tomu konat dobro? A co to vlastně ono "dobro" vůbec je? A proč dochází ke konfliktům (nemyslím tím války, ale někdy i jen hádky o tom, co má kdo rád). Fylozofické i jiné debaty ohledně otázky dobra a zla se vedly už od nepaměti, a určitě ještě dlouho povedou. Co zde zazní z mé strany je můj osobní názor. Docela by mne zajímal i ten váš (neslibuji ale, že ho akceptuji, v takovém případě ale slibuji, že na něj nebudu reagovat), ale určitě asi už tušíte, že snažit se zde používat slova typu "vidíš to špatně" nebo "tvůj názor je chybný" nebo "tak to není" je marná snaha. Můžete mi ale říct, že můj názor není "normální", tedy většinový. Což nejspíš není. Ale jsem ochoten si rozšířit obzory. Třeba zde zazní zajímavá diskuze pro ostatní (nebo také ne - občas jsou má vlákna zajímavá, jindy zase vůbec).

Aby nedošlo k mýlce, slova, která píši v uvozovkách, jsou (pokud nejde o citace/řeč) myšlena buď jako zobecnění, ironie a nebo zveličení. Rovněž některé věci, které zde předhodím, mohou znít trochu kontroverzně nebo u jedinců s bujnou fantazií vyvolávat nepříjemné pocity, takže čtení na vlastní riziko (každopádně není zde nic typu Gore ani Rule34, či velmi násilného). Můžete změnit znalosti cizího člověka, ten člověk může i změnit svůj názor, ale dost těžko se mění vnímání (pokud mne přijde nějaké konání špatné, nezmění mne názor většiny, že to tak je normální, stejně jako mi nezačne chutnat syrový stejk, protože ho ostatní (někteří) jedí).


Patřím k lidem, kteří zastávají názor, že nic jako dobro ani zlo neexistuje.


Lidé se jako takoví vyvinuli ze stejných předků, ze kterých se vyvinula zvířata. Od doby, kdy jsme se naučili víc "myslet" jsme se považovali za něco mnohem víc, než ostatní fauna a flora (pokud pomineme přírodní národy). Je přitom zvláštní, že zatímco věda (na rozdíl například od výkladu Bible, že člověk byl stvořen jako něco lepšího) nám posledních několik desetiletí (možná i staletí) dokazuje, že se člověk svým chováním i strukturou těla zase až tak od zvířat neliší, a že i zvířata mají vlastnosti, o kterých jsme si dřív mysleli, že jsou čistě lidské; tak stále existují lidé, kteří tvrdí: pořád jsme lepší, protože i když věda to a to, určitě už nedokáže, že zvířata umí to, co my (snědli byste homo erectus podobně jako někteří šimpanze jen proto, že nestaví mrakodropy a neposílá přání k vánocům?). Předsvědčí mne, až po Zemi bude chodit dokonalý android člověka a kočky. Pak uznám, že toho vědci o mozku vědí dost na to, aby řekli, co lze a co nelze.

Proč ta odbočka? Lidský druh se vyvíjí relativně krátce, a snaha o nějakou morálku je velmi mladá. Dalo by se říci, že se snažíme naroubovat jakýsi etický kodek na zvířecí mozek a instinkty. Ať se to budete snažit sebevíc popřít, stále se mnohdy (zvláště ve vypjatých situacích) chováme spíš jako zvířata (někdo víc, někdo méně), což nám někdy přináší problémy, jindy zase pomáhá přežít. Sama vyšší inteligence kolikrát nestačí (nebo spíše situaci zhoršuje).

Člověk je primát, a vyvinuli jsme se pro život v tlupě. Tudíž máme evolučně zakořeněné jisté mechanismy, že konáme pro drobro určitého celku. Přesto však v nás téměř jistě přežívájí i jiné vzorce, které s tím souvisí. Tlupu je třeba chránit proti jiným tlupám, a v rámci lepšího života je třeba zabírat lepší životní prostředí než konkurence, a velitelem tlupy se stane nejdrzejší, nejsilnější nebo nejlstilvější jedinec (byť existují/existovali matriarchální společnosti - protože to je logické, život nám dává hlavně matka, proto bychom si ji měli vážit nejvíc). Proto existují války, souboje o moc, postupy ve společenském žebříčku. Můžete to odsuzovat, ale i to byla příčina vzestupu lidstva na takovou úroveň, kde relativně převažují klady nad těmito zápory. Zkrátka máme takový pokrok, že si teď můžeme dovolit vyčlenit velkou část zdrojů a jedinců jen na to, aby přemýšleli nad věcmi, které lidstvu viditelně zatím nepřinášejí žádné materiální zisky.

Pokud by zde vládla matriarchální společnost, nebo bychom se vydali cestou mírumilovnější společnosti, dalo by se polemizovat nad tím, že by na světě možná vládl blahobyt, nebyly by války a lidstvo jako takové by žilo v souladu s ostatními druhy (což ale rozhodně není přirozenost, a byť v přírodě existují druhy, které se tolerují, všechno živé závisí na smrti něčeho dalšího), ale nabízí se otázka: byla by taková civilizace schopná přežít na věky? Co se stane s národem domorodců žijících v pralese v harmonii s přírodou po nárazu velkého asteroidu? K čemu vám je nabytá harmonie, když nemáte možnost ji uchránit. Není nedokonalý celek s možností jeho zachování a tedy i se šancí k nalezení jisté vyváženosti přeci jen lepší?

Ostatně, život na Zemi přežívá už téměř miliardu let (pokud zahrneme i jednobuněčné formy života, tak téměř 4 miliardy) na agresivním způsobu chování, nikoliv na mírumilovném, jak se nám mnozí snaží podsouvat jako ideální ráj. A jak vidno, až na mírná zaškobrtnutí se to velmi daří. Můžete namítat, že lidstvo má atomové zbraně, ale už od počátku věků se zbraně ve zvířecí říši vyvíjely (i takové oko bylo ve světě prvních živočichů asi taková výhoda, jako je kulomet proti holým rukám). Kromě toho, stále na světě existují živočichové, kteří zbraně hromadného ničení vyvinuly už dávno, a jsou to jedni z prvních - viry. Jenže oni nemají možnost volby, my ano, a zatím jsme se rozhodli správně (je to možná paradox, ale vyvinutí atomových zbraní zatím zajišťuje jakýs takýs světový mír - lokální koflikty jsou ovšem kapitola sama pro sebe).

Někteří lidé věří, že potkáme časem vesmírnou civilizaci, která nás naučí míru. Otázka spíš je, zda vůbec taková civilizace existuje. Pokud se dá Země vzít jako model, vývoj na Zemi ženou kupředu hlavně predátoři (mezi které patříme i my), nikoliv "mírumilovné" kořisti, které jen pasivně reagují na možnost vyhynutí (je zde tedy šance, že by třeba i býložravci, pokud by se jejich mozky nějakým způsobem vyvinuly na úroveň masožravců, mohli časem opustit planetu kvůli hrozbě vyhynutí, ale měli by na to vůbec čas? A nepředhonili by je právě ti jejich nepřátelé masožravci?).

Vývoj lidské civilizace se nedá brát jen jako katastrofa, ale také jako požehnaní. Vždyť když pomineme viry a bakterie, má Země poprvé v historii alespoň nějakou šanci na záchranu jejího života. Pokud považujete lidstvo na největší hrozbu, zjistěte si, kolikrát již na této planetě došlo k téměř totálnímu vyhynutí druhů (a dinosauři patřili mezi ty méně "bolestné" - navíc to umožnilo vývoj savců: dá se říci, že dinosauři tak nějak jen zacláněli vývoji - byli tu 150 milionů let a co dokázali? Nic), a s jakou lehkostí může příroda zničit nejen vyspělý život (asteroid, sopky, pandemie) ale také většinu života, jak ho známe (supernovy, černé díry, asteoridy 20 km a větší). Snaha zavést lidstvo na totální soužití s přírodou by vedla k jedinému: čekání na smrt. Protože to nelze ani realizovat na 100%.

Lidé (nekteří) hodnotí mírumilovnost lidstva tím, jak se chováme sami k sobě, a pak jak se chováme ke zvířatům (potažmu k životnímu prostředí). Zatímco s tím prvním lze něco udělat (musíme jen počkat, až plně převládne rozum nad pudy, a bohužel lidé mají stále tendenci vidět cizí rasu lidí jako konkurenční tlupu, ti "horší" vidí dokonce konkureční tlupy i v sousendím baráku), a byť jsou stále války a konflikty, lidstvo se pomalu dostává do stavu, kdy jsou národy ochotny se tolerovat a pomáhat si. Tak to možná bylo (nebo také ne) v prvotně pospolné společnosti. Ano, jsou války, ale také máme sociální programy, veřejné zdravotnictví, (trochu kontroverzní) domovy důchodců, útulky pro zvířata, mezinárodní pomoc, OSN. Domníváte se snad, že by se jedincům žilo lépe ve středověku nebo v pravěku?

A že na tom příroda byla lépe? Lidé zlikvidovali celé ekosystémy a vyhubili spoustu druhů ještě dřív, než vůbec začala průmyslová revoluce. Ano, ničíme druhy a prostředí. Ale i ve zvířecí říši jsou jisté druhy příčinou vyhynutí druhů jiných. Říká se tomu přirozený výběr a ať chcete nebo ne, jsme jeho součástí. Pokud ovšem nepřipustíme teorii, že jsme výtvorem nějaké vesmírné civilizace (a popravdě, patřím k jejím zastáncům - "bůh" stvořil člověka k obrazu svému - to o něčem vypovídá (a ten se pak zpil pod obraz)).

Historie nám navíc už poskytla mnoho příkladů, že utrpení a pokrok jdou ruku v ruce. Porovnejte si například civilizace lidí žijících v Africe a obou Amerikách. Byť ani ony nebyly zrovna mírumilovné (a ty v Jižní Americe ani nežily zrovna v souladu s přírodou - až donedávna platilo, že kam člověk přišel (a zpočátku to skutečně byli "černoši"), tam kácel a kácel - teprve až dnes se začíná někde víc sázet než kácet), měli jistou výhodu, že žili v oblasti, kde nic nepotřebovali. Lidé v pralesích mají dostatek potravy, lidé v pouštích zase sice nemají tolik vody, ale nemusí si stavět nákladné příbytky a chránit se před zimou. Pak se objevila skupina lidí, která začala putovat a čelit novým výzvám. To jí umožnilo se vyhoupnout na takovou úroveň, že dominuje ostatním.

My jsme jejich potomci. Ano, šířili jsme se násilím, protože takoví lidé prostě jsou (jestli si myslíte, že například šimpanzi se chovají lépe, tak toho o nich moc nevíte). Přesto jsme se dokázali postavit své přirozenosti a přestat. Mnohé civilizace jsme zničili, ale další přežily. To až moderní společnost nás staví před morální dilema chudáků z Afriky, kteří ovšem jen žijí stejně jako kdysi. To jen my jsme si hodně "polepšili". A je jasné, že když náš styl začnete vnucovat jiným (nemůžete chtít po veverce, aby žila v akváriu, protože by nemusela shánět vodu) nebo jim ukážete něco lepšího ("huh, on jezdí autem, má se líp, chci taky, naval!"), bude tu problém. Nelze popřít, že i kdyby se Afričané snažili nějaký pokrok mít, asi bychom jim v tom tehdy zabránili (protože by to představovalo tehdy ohrožení - podobně jako indiáni získali proti kolinizátorům pušky), ale prostě tu máme ukázku, že bez vnějšího ohrožení zůstaneme sedět na zadku, a možná jen pro pár jedinců z vyšší civilizaci budeme představovat "mírumilovný" národ (co na tom, že občas vymlátíme sousední tlupu a nebo sežereme nějaké to hnízdo vajec). A pak přijde "něco", a bude konec. Zbytečná práce celé historie (podobně jako u evoluce: když by sem spadl asteorid a my tomu nezabránili, k čemu bylo posledních 65 miliónů let evoluce? Na nic! Chudáci pandy, že?).

A na příkladu původních obyvatel Austrálie je vidět, že někdy je prostě lepší nechat původní obyvatele žít tak, jak chtějí oni (tj. bez techniky). Ostatně, homo sapiens sapiens je jen jedním z necelých dvou desítek (?) druhů lidí, kteří zde žili (a minimálně u jednoho či dvou máme alespoň část viny na jejich vymizení). Máme se snad kvůli tomu jít zastřelit? S minulostí nic nenaděláte, ale můžete se z ní poučit. Ne se tam vracet.

Ale co chceme dělat s chováním lidí vůči zvířatům? Lze zlepšit naši techniku, aby méně zatěžovala životní prostředí (a to určitě není cestou Německa, které ve své přip***sti přešlo od jádra k uhlí), takže tady jistě máme velké rezervy (ropa, kácení, vypalování, zastavování, oddělování a zmenšování biotopů).

A samotná zvířata? Ano, lze elimovat pytláctví, kde zabijete celé zvíře jen proto, abyste z něj získali kůži, ploutve nebo kly. Lze omezit rybolov (protože jinak to bude mega průšvih nejen pro životní prostředí). Stále se ale nezbavíte faktu, že lidé jsou částečně masožravci. Můžete zvířata chovat uměle, ale stále budete zabíjet živé tvory. Pak tedy můžete pěstovat maso umělé, a byť i ono je živé, už to nepředstavuje takový morální blok. Nebo přejít na rostlinou stravu? Ano, je to možné. Při vyvážené stravě skutečně maso (nebo vejce) člověk k životu (ani k podávání velkých výkonů) nepotřebuje. Můžeme pochybovat o "závadnosti" u konzumace vajec nebo mléka, ale pokud zajistíte ekologické chovy, nelze proti tomu nic namítat. Pro daného živočicha je to asi tak nepříjemné, jako když mu chrobák konzumuje trus.

Ale nejsou i rostliny živé? A podle posledních průzkumů mají i své podněty, a možná i cítí bolest, lze je vystresovat.

Považujete i toto za soužití s přírodou? A jak si to zdůvodníte? Právo silnějšího? Právo inteligentnějšího? Nebo se cítíte něco "víc" a mírumilovnost bude platit jen někoho? Čili budeme aplikovat "dobro" jen na lidi? Asi jako dřív platila rovnost jen pro někoho a ostatní byli odpad? Lidstvo se změnilo, protože ten "odpad" měl možnost se vzbouřit. Zvířata tu možnost nemají. Je to na nás. Jenže nám jaksi nedochází, že když už jsme se tak hrdě postavili na vrchol pyramidy, co se stane, když jí začneme zespodu odsekávat?

Že konzumaci rostlin dělají i zvířata? Ano, ale v tom případě nemusíme nic řešit a chovat se jako doposud, protože zvířata dělají i mnohé další věci. Že plývtváme? I v přírodě to chodí tak, že lovec z kořisti většinou velkou část nechá (pokud nemá fakt hlad). Pak to sežerou mrchožrouti a následně brouci, a bakterie. A je jedno, zda to zůstane ležet na pláních nebo to klesne na dno oceánu. Ani my zbytky potravy nevyhazujeme do vesmíru, a většinou se dále zpracovávají, a když už ne, bakterie se k nim dostanou určitě. Všichni jsme ostatně jen recyklovaná biomasa. Co třeba takový medvěd, který zničí hnízdo včel jen kvůli medu (přitom ho spoustu popatle po okolí)? Taková kolonie je více méně odsouzena k záhubě. A pro co? Kvůli pamlsku (mevěd nepotřebuje med k přežití).

Pokud jde o ty rostliny: že uvařené obilí nic necítí? Budete pak namítat něco pro konzumaci zvířat chovaných v přirozeném prostředí, které se jednoduše před tím, než půjdou na porážku humánně uspí například práškem v jídle? Část lidí je skutečně vegetariány ne proto, že by protestovala proti konzumaci zvířat, ale proti tomu, jak se s nimi při tom zachází. A s tím se lze ztotožnit. Ty ostatní důvody mi přijdou uhozené na hlavu. Kráva určená k porážce by (bez zpracování) ani nevznikla, a pokud jí dopřejeme normální život, nebude se to lišit moc od toho, kdyby se narodila v přírodě a na konci života jí "humánně" roztrhal nějaký masožravec, například mevěd (to ani lidé v továrnách - většinou - neporcují zvířata za živa). Tak jako tak pro planetu i svůj druh bude mít přibližně stejný přínos.

Jiný příklad, jak vnímáme "zlé" lidstvo dneška: dneska je velký strašák rakovina (a další civilizační choroby), ale to jen proto, že dřív bylo tolik jiných chorob (problémů), že to nikdo nebral jako něco extra. Až vymýtíme rakovinu, ebolu, parkinsonovu chorobu, atd. bude nás zase sužovat rýma. A zase budeme nadávat, jak to zdravotnictví nestojí za nic. Ovšem i lidská nespokojenost je jednou z hnací silou pokroku. Lidé se ženou kupředu, protože jsou líní dělat věci po staru. Když dneska vyřešíme problémy s chovem zvířat, budeme za pár let řešit problémy s jejich umíráním. A pak snad i s jejich konzumací. Například v Číně a podobných státech se již běžně ustupuje od konzumace psů. Důvodem je ale vliv cizí kultury, a výsledkem je jen to, že se prostě začne jíst víc jiných zvířat. Lidé si to "zdůvodní" tím, že pes je inteligentnější než kráva (nebo že jim přijde roztomilejší chovat na gauči psíka než obří tele), ale to je dost mizerný přístup, ne? Tudíž právo na život má jen ten, kdo je přibližně stejně tak inteligentní, jako jsme my. Nepřipomíná vám to styl "právo na život má jen ten, kdo má stejnou barvu kůže nebo vzývá stejného boha"? A tuto myšlenku dneska spousta lidí zavrhuje, ačkoliv ještě před 100 lety to bylo pro většinu "bílých" nebo "žlutých" lidí normální.

Co je dobré si definuje každý jedinec sám o sobě, a bylo to znát i v minulosti. Náboženské vyznání, hodnost na společenském zebříčku nebo příslušnost k cizí rase nezabránili ani v minulosti mnohým jedincům se přidat na stranu někoho jiného, protože s ním sdíleli morální hodnoty (někdy šlo i přímo o vojáky na bojišti). Stejně tako i dnes (byť v menší míře a s menšími následky) je za to většinová společnost odsoudila. Ta je totiž ta, kdo určuje morální normy, tedy to, co je dobré a co špatné.

Může to být náčelník kmene, představitel církve nebo diktátor. Stejně tak tím člověkem je váš otec nebo matka, či kamarád v partě. Jde o to, zda to jsou stejné zásady, jaké vyznáváte vy. Pokud ne, můžete změnit sám sebe a nebo se pokusit změnit ty ostatní. Což zahrnuje i jinou míru kompromisu. Že vás napadá ještě ignorování? Inu, to je jedno z těch prvních dvou. Pokud nechcete změnit sami sebe, jednoduše se nepřidáte k danému hnutí a tím jej ignorujete. Pak můžete být ještě pasivní a nebo aktivní, tj. pokusit se svět změnit podle vás. Ale děláte dobře? Každý diktátor si myslí, že když změní svět ke svému obrazu, tak ho udělá "lepším" (buď pro něj samého nebo pro celek jako takový). Stejně si to také myslel Ghándí nebo Matka Tereza. Kdo má větší pravdu? To určí společnost podle převažujících názorů. Pokud nějaký diktátor páchá zločiny na svém lidu, je správné ho svrhnout? A co když pak nastane podobná situace jako na blízkém východě? Diktátoři jsou pryč, lidé umírají dál. Je svět lepším? Pokud Hitler myslel na to dobré pro svou rasu, bylo to špatné pro ty ostatní. Proti němu stál Stalin se stejným názorem. Mno a pro Američany a Československo bylo špatné obojí. Porovnejte si, jaké bylo vnímání dobra v době minulé. Lidé si mysleli, že upálením čarodějnice či konvertováním domorodců na víru konají dobro. Za starého Říma byla dobrá prostituce a vraždění lidí a zvířat pro zábavu. Která doba je ta správná? Kdo to určí?

Někteří v tom vidí nějaké "vyšší" poslání. Ale nic takového to není. Já nejsem věřící (alespoň ne v Bohy), takže třeba ani taková láska není žádný hokus pokus, ale pouhá kombinace faktorů, mezi které patří chemie (feromony) a mozek. Daná osoba se vám líbí (ať už jako druh nebo jako přítel) proto, že vidíte (očima - do mozku), že vypadá hezky (což je dané opět evolucí - spoustě lidí se líbí široké boky a velká prsa, protože taková žena je nejvíc vhodná k reprodukci - přitom jak víme, dneska už to není na prvním místě), nebo dělá věci, které nám imponují (má stejné tiky, má určité oči, nebo dělá činnosti, které se líbí i mně, a jedno, zda jde o malování, sběr známek a nebo pomáhání dětem v dětských domovech). Pokud by láska byl třeba dar od Boha, byl by docela svině, kdyby jí nedopřál všem lidem stejně, ne? (stejně jako jsou lidi, kteří nemohou chodit, nenaučí se mluvit, tak jsou i tací, kteří prostě nemohou milovat - to neznamená, že by byli zlí, ale prostě jim žádný člověk nebude připadat atraktivní, maximálně se mohou přidat k určité skupině lidí, ale nevyberou tam partnera). Ono ostatně už na příkladu Mojžíše je vidět, jak moc mírulovný onen "Bůh" vlastně je. Rčení "láska je slepá" je v tomto ohledu docela trefné, protože o tom, do koho se zamilujete, neuvažujete ani tak moc rozumem, protože to byste se někdy nemuseli dočkat nikdy.

S tím, co je krásné (pro některé tedy dobré) souvisí i otázka oblíbenosti sexu i k jiným činnostem než reprodukci. Lidem se (z mého pohledu nepochopitelně, protože na tom není nic hezkého) líbí pohled na určité partie lidského (nahého) těla. Podle mne proto, že jde o "zakázané ovoce". Nebo si myslíte, že domorodci, kteří chodí nazí, jsou neustále vzrušení pohledem na nahé opačné pohlaví? Včetně dětí? Bývaly doby, kdy se ženy zakrývaly od hlavy až k patě, a snem většiny mužů bylo zahlédnout alespoň trochu odkrytou nohu ženy zakrytou punčuchou!! Přijde vám to z dnešního pohledu pochopitelné? Jistě i tehdy existovali "úchylové", kteří šli mnohem dál (ale takové máme i dneska), ale zamyslete se: jak by nás vnímali lidé v 19. století, když by se podívali možná ani tak ne na pláže, ale na televizní pořady nebo i na lidi oblečené v létě na ulici? Proč to sem tahám? Protože i to patří pod vnímání toho, co je pro nás dobré - dělá nám to zkrátka dobře (respektive většině lidí).

Možná, že za pár staletí už snad konečně budeme uznávat opravdovou krásu, a to je (podle mne), co má v každý v sobě (což vlastně není nic jiného, než jaký obsah a uspořádání mozku nosí v hlavě - a ano, jsem také jen člověk, takže je prvotní pohled na osobu dost často určující, pokud nemám možnost získat další informace - což například nemáte, pokud běžíte na nádraží k vlaku, a "potkáte" člověka, který je vám nějakým způsobem "ošklivý"). Třeba povolení homosexuality je logický krok, jelikož to není nepřirozené, jak se nám snažili nakecávat mravokárci (většinou z církve - mělo by platit dobré pravidlo, že "na to, aby člověk věřil v boha, žádnou církev/sektu nepotřebuje" - v dnešní době jde, až na výjimky, spíše o formu fandomů: lidé vyznávají stejnou věc (sbírají známky, koukají na seriál, věří v Aláha, staví školky) a je je příjemné trávit čas ve společnosti jiných, podobně smýšlejících. Dokud to nezačne vadit ostatním (nadávání si na internetu, náboženské války), je to zcela v pořádku). Ale povolíme později i jiné formy, dnes považované za úchylky? Že ne, protože jsou nelogické? Jděte o pár století nazpět a zkuste obhájit homosexalitu. Že byla tehdeješí společnost debilní? A dneska tu naši považujete za bezchybnou?

Internet je pro navazování přátelství pro některé lidi poněkud lepší než IRL, protože bohužel spoustu z nás může odradit prvotní kontakt (například špatné oblečení, ošklivý zjev, divné projevy) s někým, komu když bychom dali šanci, tak poznáme, že je to celkem fajn člověk, a pak už jsme ochotni tolerovat to, jak vypadá, protože víme, jak myslí (a nenecháváme se tedy rozptýlit tím, zda za klávesnicí náhodou nesedí člověk černé pleti, Žid, nebo 300 kilový chlap). Oba způsoby jsou ale zrádné. Zatímco "ideálnímu" člověku nemusíme dát šanci se představit, protože nám pudově mozek říká "ten je špatný" podle vzhledu, můžeme si udělat špatný obrázek o člověku podle toho, jak píše, protože to je to jediné, co o něm víme. Nevíme, jakou měl zrovna náladu, zda nemá nějakou psychickou poruchu, zda je vůbec schopen psát spisovně a správně česky (cizinec), a můžeme odsoudit člověka, kterého bychom třeba v realitě hned přijali za přítele. To jen ukazuje, že se společnost vyvíjí rychleji než jednotlivci (náš mozek). Však si vemte, lidi se vyvíjí tak rychle, že nás ještě evoluce ani nestihla zbavit úplně ochlupení. Toto bylo jen takové to zamyšlení nad lidmi, kteří odsuzují chatování jako "špatné", protože to údajně snižuje lidem možnost socializovat se. Některým to naopak pak pomůže vyjít i mezi skutečné lidi.

Ohledně "špatného" chování na internetu: zatím tam skutečně nejsou inteligentní stroje, takže za klávesnicí sedí jen člověk. Možná je takový skutečně i v realitě mimo počítač, nebo si jen zvyšuje sebevědomí a nebo vybíjí agresivitu. Ale co to o něm říká? Že je to jen internet a o nic nejde? Takže dokud si budou lidi nadávat na netu a urážet se, je to v pořádku. A až se začnou urážet a napadat i na ulici, tak je to zřejmě také ještě v pořádku. V pořádku to asi nebude, až i vám přilétne do obýváku zápalná láhev? Anonymita je skutečně mocná věc, umožňuje lidem se chovat nespoutaně. Ale internet na to nemá monopol. Podobné kouzlo lze snadno zažít i v davu. Přiznejte se, kolika z vás se skutečně (osobně) dotýkají potyčky skinů/romů, neonacistů/komunistů, a já nevím čeho ještě, když to vidíte v televizi? Já vám odpovím, že mne bohužel téměř vůbec, dokud neničí veřejný/soukromý majetek (nebo mi to vadí méně než chování lidí na internetu). Ne že bych to schvaloval, ale nemám nějaké nutkání s tím něco dělat (zkrátka typický pasivní člen společnosti).

Jak se definuje dobro obecně ve společnosti už tedy asi víme (nebo si to myslíme). Buď ho určí nějaká vyšší autorita (ať už dobrovolně zvolenou nebo dosazenou) a nebo si je lidé určí sami (ať už referendem či zákony prostřednictvím volených zástupců - tady je vždy zajímavé najít shodu: polovina národa (která se uráčila přijít k volbám) zvolila Zemana, a přesto proti němu spousta lidí brojí, a hle - i tak byl mezi osobnostmi roku - to jen ukazuje, že co je normální, tedy většinové, nemusí být nutně správné v myslích jednotlivců). Když už jsem nakousl tu polotiku, jaký je váš názor na bývalého prezidenta Václava Havla. Byl dobrý nebo špatný? Jako člověka si jej velmi vážím, a byl i relativně dobrý prezident tím, jak se ve své funkci netypicky choval, bohužel však pro tuto funkci nebyl úplně nejsilnější a oblopil se lidmi, kteří pro danou věc nebyli úplně ideální (byť kupónová privatizace třeba byl na tehdejší dobu počin ojedinělý, ze zpětného pohledu by se dala udělat lépe). Vidím ho tedy jako špatného nebo dobrého?

Jak ale definuje dobro jedinec? Jistá forma je, že se jednoduše podvolí. Ve škole se naučí, jak by se měl správně chovat, aby ho společnost přijala a byl pro ni užitečný (což někde/někdy zahrnovalo i výchovu otroků). Může si ale sám zvolit, co mu přijde správné (tedy se vzbouřit proti systému - ať už tím, že i když systém neproplácí lidem léčbu, on jako milionář jim příspívá, ale stejně tak tím, že i když vám ve škole říkali, že se máte chovat slušně k jiným, cítíte se jako borec a šikanujete spolužáky). To tedy závisí čistě na vůli jedince. A teď jde o to, jak daný jedinec došel k tomu, že to je správné?

Daný jedinec si může myslet, že to je správné proto, že to dělá většina společnosti, nic proti tomu nemá a tedy to přijme za své. Takové chování zahrnuje slušného řidiče, který bezpečně projíždí obcí a dodržuje rychlost, ale také hajlujícího pekaře, který podporuje Hitlera. Nebo se daný jedinec rozhodne, že společnost si sice zaslouží něco lepšího, ale není schopná nebo ochotná pro to něco udělat. To jsou takoví ti lidé, kteří adoptují hodně dětí, pomáhají starším, přispívají na charitu, staví zdarma sociální domovy, pomáhají ostatním nebo třeba jen organizují srazy v rámci komunity, či v dané skupině poskytují služby zdarma aneb dělají lidem radost. Společnost, ač sama tyto věci moc nedělá, s tímto souhlasí a většinou je pak i podporuje (nebo se přidají podobně smyšlející lidé - a nazývá se to honosně "přátelství je magické").

Teď se mnou nemusíte souhlasit, ale myslím si, že cokoliv jednotlivec dělá, a nedělá to z přímého nátlaku, dělá čistě ze sobeckých divodů. Lidé jsou individuální bytosti, a každý jsme sice jiný, ale na světě není nekonečno možností, takže se zájmy lidí nutně protínají. A někdy je svede dohromady úplně něco jiného (lidé, co hrají paintball, tak mohou být proto, že si tím odplavují adrenalín, rádi tráví čas s kamarády, protože si přitom i pokecají, jiní si zde zlepšují fyzičku a přijde jim nuda zvedání činek nebo běhání na oválu, další v zabíjení vidí zábavu - ale lepší než střílet ze skutečných zbraní - sice může platit, že psychicky labilním lidem může televize či hry ukázat, jak mohou někoho zabít, ale pro většinu normálních lidí je lepší vybít se na počítačové hře, a pak jít vklidu sázet stromky, než střílet lidi venku na ulici, protože se se mnou rozešla kamarádka, protože jsem chlastal).

Lidé nekradou v bance, nebo nestřílí jiné lidi (pokud ovšem nejsou v armádě a nemají na to rozkaz - ale i tehdy se mohou rozhodnout ho porušit) proto, aby měli pocit, že jsou zlí, ale proto, že jim to přináší uspokojení. Kradu, protože chci mít peníze. Sbírám zbytečné krámy ne proto, abych žil v domě ve špíně, ale protože z toho mám prostě radost, byť to společnost vnímá jako poruchu. Vezměte si například takového umělce. Kreslí obrázky. Může je kreslit pro potěšení sebe nebo jiných, nebo aby se zlepšil a měl z toho dobrý pocit. Stejně tak je může zveřejnit (v galerii nebo na internetu). Může je dávat na obdiv ostatním, může je kreslit za peníze, může je dokonce rozdávat zadarmo na požádání, či kreslit na zakázku, aby udělal dětem radost. Může kreslit určité téma a pak chtít po lidech názor. Může kreslit pro uznání, nebo prostě jen, že zjistil, že když začne kreslit určité téma, bude mít větší sledovanost, než když bude kreslit něco jiného. Vždy se najdou lidi, pro které bude něco hezčí a něco už ne tak zajímavé (ať už jde o obrázky erotické, plné násilí, smutné, humorné, technické výkresy, nákresy budov a strojů, nákresy postaviček z oblíbeného seriálu vs. nákresy postaviček ze seriálu, který nikdo nezná).

Takže, proč to autor vlastně dělá? Ve většině případů mi jistě řeknete, že to dělá pro své vlastní uspokojení. Má radost z toho, že je známý, že se zlepšuje v tvorbě, že ho lidé chválí (někdo je v extázi, když ho lidé kritizují nebo mu dokonce ubližují), a že má velké množství shlédnutí. Nebo prostě ho to hřeje u srdce, jako některým dělá večerní horká koupel. Pokud ale někdo nakreslí obrázek zdarma pro jiného, řeknete, že mu na někom záleží, je hodný, že chce šířit lásku, má soucit s ostatními, chce pomáhat, je to prostě lepší člověk. Můžete hodnotit jeho motivy, ale můžete také hodnotit výsledek. Pokud někdo dělá ostatním radost, záleží na tom, za jakým účelem to dělá on sám? Pokud někdo publikuje líbivé články v bulváru, kde je čte hodně lidí, což mu přináší zisky, a jistou slávu, a tyto peníze pak od něj putují na dobročinné účely, jak byste daného člověka hodnotili? Mno, a teď si představte, že vám někdo poskytne informace jen o jedné jeho stránce.

Víte, co bych řekl já? Že to dělá sobecky proto, že z toho má dobrý pocit. Někdo je v extázi po dobře odvedené práci, jiný když někoho zabije, další proto, že právě zachránil kotě z vody, a jiný proto, že mu dělá radost dělat radost jiným. Jenže slovo "sobecké" není moc dobře vnímáno, byť jde třeba někdy o dobrou věc, ale nepodařilo se mi vymyslet lepší ekvivalent. Jenže i zlé je k něčemu dobré. Když o někom řeknete, že je sobecký, většinou tím myslíte, že dělá a myslí jen na sebe, na úkor jiných. Pokud ale někdo pomáhá ostatním, což je velice dobrá věc, dělá proto, že mu to přináší radost (neříkejte, že ne). Tedy také myslí (podvědomně) sobecky i na sebe, ale výstupem je i dobro pro ostatní.

Existuje samozřejmě ještě možnost, že někdo dělá "dobro" jen proto, že to dělají ostatní, a on chce, aby i na něj společnost pohlížela jako na dobrého člověka. Takový člověk sice může přispívat na charitu, pomáhat ostatním, ale nemá z toho radost, a dělá to jen proto, aby ho společnost přijala. Čili je to vlastně obdoba zlého dítěte, které si musí přetrpět sezení ve třídě, aby nedostalo poznámku, chová se slušně a tiše, ale po škole jde zmlátit spolužáky nebo posprejovat zeď, protože to je to, z čeho má radost on. To je spíš taková přetvářka, kterou má dnešní společnost ráda. Pravda je ale taková, že takových lidí je asi minimum. Nicméně, i jejich výstupem je dobro, byť třeba nejde od srdce. Dítěti ve spouště případů udělá radost i hračka od kriminálníka, který si tím zlepšuje vizáž (nebo třeba ač zabil, má děti rád a rád jim přináší radost), pokud se u toho netváří jako vrah (což dítě občas pozná). Byť pokud dané dítě obdaruje skutečně osoba tzv. z lásky, mají z toho jistě dobrý pocit oba. Každopádně je i ten kriminálník užitečnější než "hodný" člověk, který neudělal ani to. Kdo je pak tedy ten dobrý? Možná sem můžeme zahrnout i staršího bratra, který je donucen se omluvit svému mladšímu sourozenci. Ten starší z toho má třeba zkažený den, ale když tím tomu mladšímu udělá radost, jak byste takovou situaci hodnotili?

Spousta lidí bude raději, když jim někdo zalže, že jsou hezcí, chytří nebo to dělají správně, než když se jim řekne pravda. Přináší to jistou pohodu do společnosti. Lidé se umí přizpůsobit, a mohou se naučit "lhát" pro dobro věci, ale spousta z nich jednoduše danou společnost svým způsobem odvrhne ("já mu přeci nepolezu do zadku kvůli nějakým prémiím" odpověď zaměstance po té, co řekl šéfovi, že jeho nápad, jak vylepšit služby (pro vyšší zisk) propuštěním zaměstnancům a přidáním práce těm stávajícím, a snížením kvality surovin, je totální kravina; zde samozřejmě dostane prémie člověk, který zklapne a udělá, co se po něm chce, a nebo řekne šéfovi "ano, máte pravdu", a pak se to snaží udělat jinak potajmu, a když to praskne, tak má šanci, že ho nevyhodí, protože ráno pochválil šéfové nové boty). Spousta lidí ve společnosti dost často vnímá lidi, kteří všem říkají pravdu, jako ty "špatné".

Není to o žádné duši, je to prostě jen o hlavě. Na světě jednak existují lidé starého typu, kterým mozek vyplavuje endorfiny, když páchají zvířecí činnosti, a pak lidé řekněme nového typu, kteří se cítí skvěle, když pomáhají ostatním (je jistě i takový mix, který se cítí skvěle, když dokončí nový dům a nejen proto, že za to dostane zaplaceno). Faktem je, že svět byl postaven na obou typech (člověk nemusí být filmová hvězda darující miliony, ani někdo, kdo pomůže babičce přes ulici - člověk může svým způsobem změnit svět už jen tím, že se vykálí do křoví). Nevidím důvod, proč by měl někdo dělat něco, co společnost nedělá nebo neuznává, jen proto, že se to z nějakého důvodu (hec od kamaráda?) považuje za dobré, a přitom z toho neměl dobrý pocit ("my mu dáme čočku a on nám dá pokoj"). Můžeme být jen rádi, že lidí druhého typu je na světě víc. I zde proběhl přírodní výběr. Civilizace, kde si lidé budou víc pomáhat, bude jistě stabilnější a výkonější, než civilizace, která může mít vysoké znalosti, ale mlátit se hlava nehlava (Jižní Amerika v době kolonizace Nového světa).

Někteří lidé, kteří tímto přesvědčením ne úplně 100% žijí, občas ztratí jiskru, protože jejich činnost není plně doceňována (nebo tak, jak by si přáli) nebo dokonce některými kritizována (nikdo nejsme dokonalý), a byť se pak se vší vervou vrhnou do pokračování, mají občas nutkání si postěžovat. To je takový ten stav, kdy má člověk sice potřebu dělat dobré věci, ale zároveň podvědomně chce nějaké to uznání (aby věděl, že co dělá, má smysl). Ideální svět by samozřejmě byl, abychom byli všichni takoví a přitom to dělali nezištně, ale v takovém světě se uznání skutečně nedočkáte. Lidé, kteří konají dobro, jsou oslavování (byť třeba o to ani nestojí) právě proto, že na světě existuje protipól (zlo, chcete-li). Až budeme všichni konat dobro, nebude možné ho od zla odlišit.

Byť jsme se již dostatečně odprostili od světa savců, stále máme daleko k ideální společnosti, jakou by mohlo být například mraveniště. Z našeho pohledu je to sice totalita, kde se utlačuje individualita jednotlivce, kde jeden mravenec nic neznamená, ale je to zároveň společnost založená na rovnosti. Žádný mravenec není lepší než ostatní, byť existují specializace, a všichni pracují pro dobro celku. Ne proto, že musí, nebo proto, že by za to byli odměněni, ale protože prostě pracují. Nemůžu říct, že chtějí, protože mozek mravence je velmi primitivní (byť stále ještě výkonější než naši humanoidní roboti). V mraveništi neexistuje pojem dobra nebo zla. Ale vůči ostatním živým bytostem se jako zlo chovají (výjimku tvoří Ata zamědělci, pokud přehlédnete fakt, že žerou "houby"). Aby nakonec ideální svět nebyl svět lidí, ale svět strojů. Jen nevím, zda s námi nebo už bez nás.

Pokud by taková společnost existovala, nikdo by se nepozastavil na tím, co jste právě udělali. Protože by to bylo naprosto normální. V takové společnosti by nejspíš neexistovala vděčnost, a pokud by se používalo slovo "díky", nejspíš by nadobro ztratilo svůj původní význam. Někomu opravdu poděkovat dneska v určitých chvílích vyžaduje dlouhé proslovy ("opravdu hodně vám děkuji, že si to neumíte představit, jsem skutečně moc vděčný"), protože v některých skupinkách lidí se používá slovo "děkuji" asi tak často, jako znak "nový řádek" při psaní ve Wordu. Tudíž má asi tak stejnou váhu, jako když přijdete do obchodu a řeknete prodavačce "Dobrý den". Většina z nás v tu chvíli ani nemyslí na to, že by měli zájem na tom, aby ta prodavačka měla skutečně radostný den. Děkujete při stavbě domu kolegovi za každou cihlu, kterou vám podá? A pokud ano, neděláte to náhodou podobně, jako když vám kolega v kanceláři podá na stůl papíry, tak možná zvednete oči (někdy ani to ne), řeknete netečně "díky" a dál děláte svou práci?

Mnozí lidé by si nějakou takovou společnosti rádi vytvořili. Jenže jde o to, že můžete dosáhnout rovnosti jen v rámci druhu. I pokud se vám povede zbavit se závislosti na přírodních zdrojích (i kdyby mělo být tím, že se přeměníme na stroje a budeme žít z elektrické solární/termonukleární energie - k tomu ale potřebujete tu "hnusou" vědu; když se kácí les, tak létají třísky), stále nebudeme nikdy dokonale hodní nebo mírumilovní. Pokud pomůžete celému lidstvu tím, že vyhladíte všechny komáry, kteří přenášejí pandemie (za předpokladu, že tím neohrozíte jiné druhy, napříklady žáby nebo ptáky, kteří se jimi živí), vykonáte z pohledu lidstva dobro, z pohledu komárů jste způsobil genocidu. Jistě můžete namítnout, že to jsou jen komáři. Ale co až třeba za milion let budeme jako dokonalé bytosti expandovat do vesmíru a po 300 leté cestě dorazíme k planetě, na které bychom chtěli založit novou kolonii (a už nemáte zdroje letět dál), a na planetě se vyskytuje k nám agresivní společenství neandrtálců v takové hustotě, že nelze ani bezpečně přistát, natož stavět. Máme možnosti se jich zbavit stejně jako komárů. Jak se rozhodnete? Necháte zemřít miliony hibernovaných lidí a nebo se zbavíte podřadné formy života (byť byste jí vyčlenili někde malou rezervaci)? Budete se pak cítit jako ti hodní nebo ti zlí? A jak to budou cítit ti neandrtálci? A teď si představte, že byste byl součástí nějaké cizí vesmírné rasy a měl byste posoudit, kdo je v právu? A co kdyby ta naše loď byla poslední a hrozilo nám zničení? Obětujeme jednu civilizaci ve prospěch druhé? Máme morální dilema, zda kolonizovat Mars, kdyby tam byly původní formy života neslučitelné s námi, protože tím bychom je nejspíš vyhubili. Ale jakmile jde jen o bakterie, tak jde o nic, že? Ale i my jsme byli kdysi jen bakterie. Budou mít ale šanci se vůbec vyvinout?

Dobro ani zlo zkrátka neexistuje. Jde prostě jen o "sobecké" jednání jednotlivce, které vede k jeho uspokojení a k uspokojení celku. Mravenec je nastaven tak, aby konal pro dobro kolonie. Lidé jsou (více méně) nastaveni tak, aby konali pro dobro lidstva (jen někteří jsou ale už na vyšším levelu).

A hodnocení dobra? "Moje máma je ta nejlepší máma na světě" je jistě upřímné hodnocení potomka svých rodičů. "Ten seriál je boží a dělá z lidí kamarády" je upřímné hodnocení seriálu od fanouška. Z pohledu ostatních to nemusí být pravda, a někteří mohou reagovat agresivně. Pokud opravdu konáte dobro, pokračujte v tom, a nečekejte za to vděk (a nepřisuzujte si zásluhy, byť je máte). Pokud se skutečně dočkáte uznání, přijde od jiných lidí z vnějšku (od souseda, mimo fandom, z jiného státu). Někdy je ale těžké odlišit upřímnost od lezení do zadnice. Pokud se nedočkáte, je to sice smutné, ale dobro konáte pro lidi, a zároveň pro sebe. Pokud to někdo neakceptuje, jistě se najde kdokoliv další, kdo ano. Pokud můžete byť jen jednomu člověku/zvířeti, nežili jste zbytečně. Co na tom, že si to ostatní lidi nemyslí. Jen je třeba počítat s tím, že co je dobré pro někoho, nemusí být dobré pro jiného či dokonce může i ublížit. Brát na toto ohledy dovedou jen ti nejlepší z nás, a pokud jde jen o ponížené ego v rámci vyššího dobra (klady převažují nad zápory), tak se zase až tak moc nestalo (pokud dotyčný není vznětlivá osoba). Tak trochu to souvisí s tím, že nic jako univerzální dobro (podobně jako v některých případech "pravda") prostě neexistuje.

Setkání dvou různých "dober" je někdy problém (významnější konflikty by měla řešit společnost: například loupež kvůli drogám). Pokud někomu vaše dobro nepřijde dost dobré, nemá cenu si kazit radost nad právě provedenou akcí, která potěšila spoustu lidí (včetně vás), byť by šlo třeba jen o setkání na srazu v hospodě. Jednou, možná, dospějeme k nějakému obecnému dobru my všichni (třeba nebude úplně to samé, za jaké bojujete vy, ale možná budete jeho součástí). Ani Řím nepostavili za den. A pokud jste smutní z toho, že se vám nepodařilo potěšit/přesvědčit všechny, vězte, že lidé bojující za dobro to měli v minulosti mnohdy horší. Jen díky nim (a vám) jsme tam, kde jsme. Ale jsme jen lidé a stroje, a i kdyby bylo možné určit, co je dobré pro všechny, nedokážeme se ze dne na den přeprogramovat. Pokud to, co děláte, vám přináší potěšení, a dostáváte kladnou vazbu od zbytku společnosti, nejspíš jste na dobré cestě. Co pak sejde na pár výmolech.

Rozhodně bychom neměli dělat dobro pro uznání, a pokud to tak děláme (že nečekáme uznání), nebýt roztrpčeni nad tím, že se to ne všem líbí. Lehko se to řekne, ale hůř udělá (osobně bych tomu hrozně rád věřil, ale nedaří se mi tak žít, tak doufám, že dané místo zastoupí jiní). Možná si uvědomujeme, že nechceme potěšit celý svět, a čekáme, že míra pochopení klesne až za státními hranicemi. Žel, někdy se ukáže, že ony hranice leží mnohem blíž, než by se zdálo, ale na druhou stranu se třeba ukáže, že ze semínek odhozených na našem dvorku vyroste úrodný strom na druhé straně planety.