28.01.2015, 18:05
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 28.01.2015, 18:06 uživatelem Martin. Edited 1 time in total.)
OT, @Macaman: (nějaké to TL;DR)
Právě. Máme přeci rodinu a přátelé. Nemusí mít tragickou minulost, abychom nám byli sympatičtí. Pro některé lidi je ale příběh bez tragédie, bez záporáka nebo i bez jakéhokoliv nebezpečí špatný. Očekávání dělá hodně. Pro mne sice příběh nemusí obsahovat ani jedno z toho, to bych si nemohl užít celé spektrum filmů/seriálů, které znám, ale tak nějak podvědomě postava, která není celou dobu šťastná, je zajímavější, než průměrná osoba. Nemám problémy se sledováním "průměrných osob v průměrných situacích", stejně tak neuteču od sledování filmu jako je Armaggedon jen proto, že není vědecky přesný.
Takové ty průměrné, totálně roztomilé, a bezkonfliktní filmy mám jako relax. Ale větší pocit štěstí (pokud se tak rozpoložení, kdy se člověk málem třese a kanou mu slzy dá nazvat) zažívám při sledování postav v atypických situacích. To nemusí zahrnovat přímo nějakou tragédii [spoiler: (smrt rodičů Elzy ve Frozen pro mne nefungovala, a přesto, že jsem nepochopil podstatu chování postavy (vsugeroval jsem si, že hlavním problémem je komunikace v rodině - což svým způsobem byla, ale nebylo to to hlavní), stále mi přišla velmi zajímavá)], úplně postačí chvilka, kdy by se postava měla rozhodnout, a má morální dilema, jak pokračovat dál. Na tohle mi stačí opravdu jen okamžiky, proto je pro mne třeba zajímavá postava Teddyho ze seriálu, který je pro jiné brak, a to kvůli takovým třívteřinovým záběrům jako z epizody Blue Ribbon Blues. Pak lze snadno postavit filmy se Zvonilkou na úroveň Pána prstenů, a bavit se o toho (jen jiným stylem).
Ještě před rokem jsem považoval za dominantní prvek v rozhodování o kvalitě, aby mne film emočně rozhodil (proč se na něj jinak dívat, že?). Jenže to je dvojí metr. Filmové postavy máme rádi pro to, že zažívají situace, které nejsou v životě buď běžné (hrdinové) a nebo nám ukazují, že někdy je třeba se správně rozhodnout a není to vždy jednoduché, což buď v životě neděláme, a nebo to děláme, ale nevědomky/špatně. A u filmu máme možnost buď přemýšlet, o tom, co je správné, a nebo si zanadávat, že bychom to udělali jinak.
Člověk si myslí, že dokáže ve věcech vidět něco víc než ti ostatní. Když pak ale narazí na lidi, jako je http://ilsor.tumblr.com/ kteří mu ukáží, že ani o sám nevidí tolik, kolik by asi měl, musí se naučit hledat takové ty malé radosti ve všem. Že je G3 dětinská, ale roztomilá? To nestačí. Je třeba se na to podívat z jiného úhlu, a to, co předtím bral jako zbytečný prvek, se najednou ukazuje jako geniálně vytvořená věc, která najednou funguje. Někdy si o tom musí přečíst (přítomnost Olafa ve Frozen, nebo si řádně přečíst kompletní symptony poruchy, kterou Elza nejspíš má, a jak se to projevuje v reálném světě a hle, najednou to do sebe zapadá). To, co se dočteš nemusí být pravda, ale dává to prostě jen další důvod, proč něco mít rád.
To ze mě neudělá menšího šťourala, který by přestal hledat chyby a byl vděčný za všechno, ale pak mne dovede potěšit třeba i atypický obličej, který nějaká postava mimoděk udělá. Nebudu měnit své zvyky, ale jen si přidám další škatulku s věcmi, které mi udělají radost (u filmů jako je Pán prstenů je pak třeba dost často přepínat, protože vřavu bitvy si neužiješ se stejným přístupem jako závěrečnou korunovaci s pokleknutím krále, nebo odolání pokušení paní ).
Pak člověk zjišťuje, že filmy, co dřív považoval za středobod světa (Predátor, Vetřelec, Hvězdné války) najednou nejsou tak zajímavé, jako filmy typu Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank.
Všechny filmy se dají užít, pokud se na ně díváš komplexně a nerozebíráš tam detaily. Ale pokud to uděláš, zjistíš, že ti ten film nabídne někdy mnohem víc, než se na pohled zdálo. Proto je pro mne důležité číst o něčem, a ne to jen zažít. Protože čtení je má oblíbená činnost, a dokáže mi říct o daném objektu zájmu víc, než bych sám o sobě byl schopen pochopit i najít.
Proto trávím čas sledováním dokumentů o bronies. Osobní kontakt s lidmi je nejlepší, ale tím poznáte jen určité lidi. Pozvat mne na nějakou větší akci, kde se tancuje, a myslet si, že odhalím kouzlo fandomu, je velký omyl. Spíš mě ho dovede znechutit, protože to nesplnilo mé očekávání. A nemohu po nikom žádat, aby svůj čas na Conu trávil tím, že mne bude zasvěcovat do něčeho, co bych měl poznat sám. Teprve až po dost zdlouhavém naslouchání těmto dokumentům jsem si dovedl konečně udělal ucelenější obrázek. Ani celá česká komunita na fóru mi k tomu za 4 roky nestačila, bohužel
Už dávno jsem se naučil, že ve skutečném životě nejsou nejvíc super ti lidé, co vypadají nebo se chovají cool, jsou super vojáci, politici, milionáři nebo moje kopie, ale ti ostatní. Teď se to ještě naučit aplikovat na filmy. Pak člověk uzná, že k tomu, aby ho film oslovil, v něm nemusí nikdo umřít, mít stejný osud jako on, nebo se snažit morálně apelovat na svět. Kolikrát postačí nějaká milá drobnost, nebo postava. Ale nebylo by to poprvé, co jsem u nějakého filmu během akční scény úplně zapomněl na hrdinu a záporáky, a ptal se: A co ta paní, co právě zmizela mimo scénu pod autem? Jenže filmy by měly hlavně vydělávat, takže nikdo nebude točit takové filmy pro lidi, jako já, kterých je minimum. Takže nám nezbývá než hledat si své jistoty v tom, co je nám servírováno.
Jenže s tímto přístupem tě pak mohou zpočátku mrzet poznámky ostatních, že to, co se ti líbí, není dost akční, cool, nebo morální. Ale i tohle je k něčemu dobré. Naučíš se v takovém světě žít, a přestane ti to časem vadit. Dokonce v tom někdy i najdeš zalíbení. Kdyby si někdo dal tu práci, tak by zjistil, že se například dost změnil můj přístup k lidem, kteří špinili starší generace My Little Pony.
P.S.: Měl bych trochu problémy i s tím fantasy světem. Je to samozřejmě proto, aby se daná myšlenka "prodala" divákům (obal prodává), a někdy se obyčejná věc obalí něčím, co diváky upoutá, ale mne to pak mate.
To máš jako s Twilight. Přeci nemusí být princezna, aby mohla být užitečná svým kamarádkám. Zajímavější mohla být, kdyby jim byla užitečná i navzdory tomu, že princezna nebyla, jako to bylo S1-S3. Autoři se zřejmě již chtěli trochu pohnout dál, ale ruku na srdce, kromě začátku a konce S4 mohla Twilight řešit vše jako obyčejný jednorožec a nic by se nestalo. A jak by vypadal konec S4, kdyby to Twilight musela řešit ne jako Super Power princezna, ale jako jednorožec?
Sice mě velmi potěšil Tirek a epický souboj (byť to bylo jako v Matrixu, Tirek byl nakonec tak silný, protože pohltil ty ostatní mocné, jako Smith, kdyby se mu neservírovala moc princezen a Discorda, mohl souboj vypadat jinak), ale stejně na mne doteď působí víc Snow Drop (nevím sice, jestli by to fungovalo i bez toho, že by ona klisnička nebyla nevidomá - to zase souvisí s tou tragédií - ale rád bych věřil tomu, že ano, a budu se snažit, aby to tak bylo, aneb: aby mi postava byla sympatická sama o sobě, a ne tím, že je jiná než ostatní).
Takové ty průměrné, totálně roztomilé, a bezkonfliktní filmy mám jako relax. Ale větší pocit štěstí (pokud se tak rozpoložení, kdy se člověk málem třese a kanou mu slzy dá nazvat) zažívám při sledování postav v atypických situacích. To nemusí zahrnovat přímo nějakou tragédii [spoiler: (smrt rodičů Elzy ve Frozen pro mne nefungovala, a přesto, že jsem nepochopil podstatu chování postavy (vsugeroval jsem si, že hlavním problémem je komunikace v rodině - což svým způsobem byla, ale nebylo to to hlavní), stále mi přišla velmi zajímavá)], úplně postačí chvilka, kdy by se postava měla rozhodnout, a má morální dilema, jak pokračovat dál. Na tohle mi stačí opravdu jen okamžiky, proto je pro mne třeba zajímavá postava Teddyho ze seriálu, který je pro jiné brak, a to kvůli takovým třívteřinovým záběrům jako z epizody Blue Ribbon Blues. Pak lze snadno postavit filmy se Zvonilkou na úroveň Pána prstenů, a bavit se o toho (jen jiným stylem).
Ještě před rokem jsem považoval za dominantní prvek v rozhodování o kvalitě, aby mne film emočně rozhodil (proč se na něj jinak dívat, že?). Jenže to je dvojí metr. Filmové postavy máme rádi pro to, že zažívají situace, které nejsou v životě buď běžné (hrdinové) a nebo nám ukazují, že někdy je třeba se správně rozhodnout a není to vždy jednoduché, což buď v životě neděláme, a nebo to děláme, ale nevědomky/špatně. A u filmu máme možnost buď přemýšlet, o tom, co je správné, a nebo si zanadávat, že bychom to udělali jinak.
Člověk si myslí, že dokáže ve věcech vidět něco víc než ti ostatní. Když pak ale narazí na lidi, jako je http://ilsor.tumblr.com/ kteří mu ukáží, že ani o sám nevidí tolik, kolik by asi měl, musí se naučit hledat takové ty malé radosti ve všem. Že je G3 dětinská, ale roztomilá? To nestačí. Je třeba se na to podívat z jiného úhlu, a to, co předtím bral jako zbytečný prvek, se najednou ukazuje jako geniálně vytvořená věc, která najednou funguje. Někdy si o tom musí přečíst (přítomnost Olafa ve Frozen, nebo si řádně přečíst kompletní symptony poruchy, kterou Elza nejspíš má, a jak se to projevuje v reálném světě a hle, najednou to do sebe zapadá). To, co se dočteš nemusí být pravda, ale dává to prostě jen další důvod, proč něco mít rád.
To ze mě neudělá menšího šťourala, který by přestal hledat chyby a byl vděčný za všechno, ale pak mne dovede potěšit třeba i atypický obličej, který nějaká postava mimoděk udělá. Nebudu měnit své zvyky, ale jen si přidám další škatulku s věcmi, které mi udělají radost (u filmů jako je Pán prstenů je pak třeba dost často přepínat, protože vřavu bitvy si neužiješ se stejným přístupem jako závěrečnou korunovaci s pokleknutím krále, nebo odolání pokušení paní ).
Pak člověk zjišťuje, že filmy, co dřív považoval za středobod světa (Predátor, Vetřelec, Hvězdné války) najednou nejsou tak zajímavé, jako filmy typu Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank.
Všechny filmy se dají užít, pokud se na ně díváš komplexně a nerozebíráš tam detaily. Ale pokud to uděláš, zjistíš, že ti ten film nabídne někdy mnohem víc, než se na pohled zdálo. Proto je pro mne důležité číst o něčem, a ne to jen zažít. Protože čtení je má oblíbená činnost, a dokáže mi říct o daném objektu zájmu víc, než bych sám o sobě byl schopen pochopit i najít.
Proto trávím čas sledováním dokumentů o bronies. Osobní kontakt s lidmi je nejlepší, ale tím poznáte jen určité lidi. Pozvat mne na nějakou větší akci, kde se tancuje, a myslet si, že odhalím kouzlo fandomu, je velký omyl. Spíš mě ho dovede znechutit, protože to nesplnilo mé očekávání. A nemohu po nikom žádat, aby svůj čas na Conu trávil tím, že mne bude zasvěcovat do něčeho, co bych měl poznat sám. Teprve až po dost zdlouhavém naslouchání těmto dokumentům jsem si dovedl konečně udělal ucelenější obrázek. Ani celá česká komunita na fóru mi k tomu za 4 roky nestačila, bohužel
Už dávno jsem se naučil, že ve skutečném životě nejsou nejvíc super ti lidé, co vypadají nebo se chovají cool, jsou super vojáci, politici, milionáři nebo moje kopie, ale ti ostatní. Teď se to ještě naučit aplikovat na filmy. Pak člověk uzná, že k tomu, aby ho film oslovil, v něm nemusí nikdo umřít, mít stejný osud jako on, nebo se snažit morálně apelovat na svět. Kolikrát postačí nějaká milá drobnost, nebo postava. Ale nebylo by to poprvé, co jsem u nějakého filmu během akční scény úplně zapomněl na hrdinu a záporáky, a ptal se: A co ta paní, co právě zmizela mimo scénu pod autem? Jenže filmy by měly hlavně vydělávat, takže nikdo nebude točit takové filmy pro lidi, jako já, kterých je minimum. Takže nám nezbývá než hledat si své jistoty v tom, co je nám servírováno.
Jenže s tímto přístupem tě pak mohou zpočátku mrzet poznámky ostatních, že to, co se ti líbí, není dost akční, cool, nebo morální. Ale i tohle je k něčemu dobré. Naučíš se v takovém světě žít, a přestane ti to časem vadit. Dokonce v tom někdy i najdeš zalíbení. Kdyby si někdo dal tu práci, tak by zjistil, že se například dost změnil můj přístup k lidem, kteří špinili starší generace My Little Pony.
P.S.: Měl bych trochu problémy i s tím fantasy světem. Je to samozřejmě proto, aby se daná myšlenka "prodala" divákům (obal prodává), a někdy se obyčejná věc obalí něčím, co diváky upoutá, ale mne to pak mate.
To máš jako s Twilight. Přeci nemusí být princezna, aby mohla být užitečná svým kamarádkám. Zajímavější mohla být, kdyby jim byla užitečná i navzdory tomu, že princezna nebyla, jako to bylo S1-S3. Autoři se zřejmě již chtěli trochu pohnout dál, ale ruku na srdce, kromě začátku a konce S4 mohla Twilight řešit vše jako obyčejný jednorožec a nic by se nestalo. A jak by vypadal konec S4, kdyby to Twilight musela řešit ne jako Super Power princezna, ale jako jednorožec?
Sice mě velmi potěšil Tirek a epický souboj (byť to bylo jako v Matrixu, Tirek byl nakonec tak silný, protože pohltil ty ostatní mocné, jako Smith, kdyby se mu neservírovala moc princezen a Discorda, mohl souboj vypadat jinak), ale stejně na mne doteď působí víc Snow Drop (nevím sice, jestli by to fungovalo i bez toho, že by ona klisnička nebyla nevidomá - to zase souvisí s tou tragédií - ale rád bych věřil tomu, že ano, a budu se snažit, aby to tak bylo, aneb: aby mi postava byla sympatická sama o sobě, a ne tím, že je jiná než ostatní).