Rwakkovy rozhovory

[Rwakk]

Zde máme další rozhovor s jednou z autorek literární sekce. Je ji Secreterces a jistě je vám známá pro její spojení MLP s FNAF. O tom, proč a jak tyto dva světy spojila a více se dozvíte v tomto rozhovoru.

Zdravím SecretterceS. Na úvod bych se rád zeptal, jak jsi přišla k takovéhle zajímavé přezdívce. Je za tím něco víc, nebo je to pouhá slovní hříčka?

Vlastně asi jen slovní hříčka. Mělo to být nejdřív Tajemství, ale Secret znělo lépe (ta angličtina mi zní vždycky lépe) a líbilo se mi, jak se lidi snaží napsat 'SecreterceS' správně. Asi je to trochu hloupé, ale teď už jsou lidi okolo mně opatrní a píšou jen Secret.

Máme ti tedy říkat Secret? Budu počítat, že ano, a jak jsi řekla, i jiní už to pochopili. Co tě vlastně přivedlo Secret k seriálu My little pony? Co milovníka hororových her (ke kterým se dostaneme později) přilákalo zrovna k seriálu o přátelství?

No, vlastně jsem se k MLP dostala dřív než k FNAF. A to díky holce, kterou tady znáte pod nickem Aurora Porpra. Jednou jsem ji viděla, jak se na to dívá. Sledovala Pinkie Apple Pie. A ta písnička Apples to the core mi utkvěla v hlavě, pořád jsem si ji broukala, a protože hudba mě taky baví, řekla jsem si: "Když tam jsou tak super písničky, nemůže to být úplně na nic." Potom jsem skoukla, co jsem mohla, a nakonec mě Aurora zahnala mezi broníky tady na fóru. Celkem happyend, řekla bych.
K FNAF jsem se pak dostala přes Living Tombstona, díky jeho neuvěřitelně známé písničce.

Copak si o bronies myslíš teď? Když jsi konečně mezi námi?

No, že až na lásku k poníkům prožívají téměř stejný život jako já. Ale ani dřív jsem je neodsuzovala. Prostě máme neobvyklý - nebo teď už možná obvyklý, s tím, kolik nás je - zájem, a jinak jsme "ty jako já a já jak ty".

Pojďme tedy k literatuře. Rwakkovy rozhovory se týkají různých autorů, kteří v průběhu času nějak ovlivnili literární sekci. Jak ses k psaní dostala ty?

Už když jsem byla malá, babička mi hodně sugerovala čtení. A já začala číst dobrovolně. Jednou mi táta vyprávěl pohádku, kterou vymyslel. Já ji o pár let později chtěla vyprávět kamarádům na táboře a nepamatovala jsem si ji. Tak jsem si zapsala, co jsem věděla, a zbytek domyslela. A pak jsem zjistila, že je mnohem příjemnější číst povídky, když vím, že jsou to příběhy mých hrdinů. Můžu sama říct, jak dopadnou. Vlastně to pro mě byla tak trochu droga - číst dokola to, co jsem napsala, mi dávalo radost. A moji rodiče mě povzbudili, ať zkusím něco víc. Vyhrála jsem pak s jednou svojí povídkou školní soutěž a rozhodla se: tohle mě baví, tohle chci dělat.

To je opravdu milé. Jsem rád, že nadšeně píšeš i dál. Na bronies jsi také už prezentovala svou tvorbu. Co nám k ní povíš?

No, na DeviantArtu jsem si přečetla spoustu kratičkých fanfikcí, většinou pro zamilované fanoušky, ale i smysluplné a zábavné. Když už jsem byla broník a uměla psát, měla bych psát něco i pro broníky, připadalo mi to jako výzva. Ale moje pokusy na plně ponifikovanou povídku se nějak táhly, nic mě nenapadalo. Equestria mi byla moc vzdálená na to, abych o ní psala. Ale spousta lidí tvoří obrázky, animace i díla, která spojují MLP a FNAF, a k těm jsem se přidala. Ponybot Penny vzniknul, když jsem se jednou dozvěděla, že se Penny jmenuje většina opravdových poníků.

To nás přivádí k FNAF. Co je to vlastně za hru? Je sice pravda, že je hodně známá, ale některým stále může unikat, co je vlastně zač.

Jsou tři díly, každý o trochu jiný. Já vepsala Penny do dvojky, tak se zaměřím na ni. Jste hlídačem v pizzerii. Ta je známá svými robotickými zvířaty, ale i lidštějšími tvory - Balloon Boy a Puppet. Ti v noci ale přepínají do takového spořícího módu, kdy nerozeznají člověka od kovové kostry svých kolegů. Vy v dobu trvání tohoto módu hlídáte v pizzerii. Jenže když vás roboti uvidí, chytí vás a pokusí se nacpat do robotího kostýmu, kde má kovová kostra být. Ovšem takový kostým je plný drátků, koleček a kabelů a nebylo by to pro vás až tak zdravé, jak si oni myslí.  Cílem je přežít pět nocí po šesti hodinách.
Ale hra má svůj příběh, což ji činí originální. V robotech jsou totiž duchové zavražděných dětí a vy se postupně dozvídáte, jak k něčemu takovému došlo. Jeden z důvodů, proč netrpělivě vyčkávám čtvrtý díl, je právě očekávání konce příběhu těchto dětí.

Řekla jsi, že jsi nalezla i jiné fanfikce a obrázky jako crossover na FNAF. Jak je možné spojit hororovou hru s přátelským světem MLP, aniž bys porušovala pravidla, která jsou na fóru stanovena?

Vlastně většinou u těchhle crossů nikdy moc nejde o krev nebo tak. Prostě jsou jen poníci "zrobozitováni". Nemusí nutně dojít ke krvavé bitce. Například já plánuji příběh s mane 6 jako hlídači, kdy se spřátelí s FNAF gangem.

To zní rozhodně zajímavě. Když se podívám na tvé komentáře, tak jsi se svou tvorbou poměrně oblíbená. Čím to bude? Tvou láskou ke psaní? Zajímavým námětem? Nebo snad něčím jiným?

Čím to je, že jsem oblíbená? To se ptej těch, kteří mě tak berou (rofl) . Možná je to tím, že ne rozdíl od většiny lidí v mém věku si hlídám gramatiku, neopakuji pořád dokola slovesa(řekl, byl - známe to), občas si ze příběhu trochu udělám legraci... Nebo to je tím, že rychle odsýpá. Proto byly moje první kapitoly kratičké. Aby rychle uběhly. Když si uprostřed boje například začnou dvě postavy povídat a mluví spolu půl hodiny, jako by se nic nedělo, řekne si čtenář "bóže, to není žádnej děj," a nechce se mu číst dál. A možná jsem se prostě trefila - písničky, poníci, ale i známá hra, napětí, láska... Přátelství... Třeba jsem jen prostě našla něco, co se strefilo každému alespoň trochu do ideálního příběhu.

Zajímavá úvaha. A co literární sekce jinak? Sleduješ ji, nebo jsi s někým z ní v kontaktu?

Minimálně jsem rozečetla Macamanovo dílo Price of Friendship, ale musím se mu omluvit, protože jsem teď moc nečetla. Aurora mi taky doporučila Rivela Arosise a to mě okouzlilo. Navíc teď pomáhám s gramatikou SefirotoviCZ, protože má sice pěkné příběhy, ale chybičky dělá taky. A já tak mimochodem zjistila, že mě baví i opravování příběhu - pročtu si ho a navíc jsem si jistá, že další člověk, co si ho přečte, si vlastně bude z části číst i mojí práci.

Zajímáš se tedy i korektorskou práci? Nabýdla bys tedy pomoc i jiným začínajícím autorům?

Jistě. Začnu tebou, "nabídla" je měkké I. Ale mám tak trochu pocit, že jsi to udělal schválně. :^) Ano, když mě někdo požádá o korekturu, udělám, co budu moct.

Já už korektora mám, takže se neboj, že by mi neprošel tenhle rozhovor. Bohužel mám velké problémy s gramatikou a podle všeho to nebude mou vinou. Píšu ale rád. Kromě psaní fanfikcí, píšeš i něco jiného? Něco originálního?

Ano. Vlastně ne. Mám nápad, ale ještě jsem ho neuskutečnila. Jestli ale začnu, dám vám tady rozhodně vědět.

Jistě sleduješ novou sezonu. Ovlivňuje tě nějak? A myslíš, že ovlivňuje i ostatní autory?

Ano, možná že se znovu pokusím o kompletně ponifikované dílko o něčem v našem "Samevillu", kde sezóna začala. A určitě to autory ovlivní. Minimálně ti pečlivější už dávno na své výtvory jistě píšou: "Toto dílo se odehrává před sérií 5." Viděla jsem pár komiksů, kde to autoři zvýrazňovali.

Co považuješ za svůj největší úspěch a co za neúspěch?

Největším úspěchem mi je každá pochvala, kterou tady dostanu.
Ups, to není všechno...
Můj největší neúspěch... Takový snad ani nemám. Možná když jsem jednou dostala čtyřku ze slohovky (taky to měl být nějaký příběh, ale napsala jsem špatné téma, či co.) Mamka mě mohla zastřelit. No a největším úspěchem mi je každá pochvala, kterou tady dostanu. Protože každá pochvala, ale i výtka, znamená: "Vím o tvém dílu." "Čtu ho." "A čtu ho natolik pozorně, že ti můžu říct, co je chybou." "A chci číst dál, proto ti říkám: Zaujala jsi mě. Nepřestávej."
Nepřestávej...

Protože jsme již na konci rozhovoru, co máš ráda? Prozraď nám své koníčky, oblíbenou hudbu a jídlo. Pověz nám o sobě něco.

Tak moje koníčky... Úplně první byla jízda na koni a kresba koní. Věřila jsem, že to je celý můj osud. Potom se mi rozšířily obzory. Můj táta občas hrál a hraje u nás ve stodole koncerty s kapelou. Mým dalším "životním osudem" byl tanec. S tím pokračuji na rozdíl od ježdění dodnes. Ale baletka ze mě asi nebude. No a pak přišlo to psaní. Taky hraju na kytaru, ale spíš mě do toho tlačí táta. Mých oblíbených jídel je tolik, že bych je vypisovala ještě zítra. A oblíbená hudba je téměř cokoliv. Poslouchám tátu, broníky, FNAF fanoušky, P!nk, co se mi naskytne. Oblíbila jsem si třeba Mandoponyho, a nejen pony písně, ale i ty ostatní. Taky Aviators byl můj idol. Ale abych vám řekla něco o sobě... Jsem holka, která si našla cíl, a pomáháte jí ho plnit. Díky moc za to.

Copak je tvým cílem? Smím-li se zeptat?

Právě psaní. Doufám, že jednou napíšu nějakou vlastní knížku. Možná budu následovat Arosisova příkladu a vydám něco o MLP. Nebo prostě jen budu sama sebou, příběhy budu dál dávat jen sem... Ale bude se o mně vědět, a dokud budou ostatní chtít, abych psala, já to ráda udělám.

Co vzkážeš závěrem čtenářům tohoto rozhovoru a případným fanouškům?

Páni, mám pocit, že už jsem všechno řekla. Asi ještě jednou, že děkuji. A slibuji, že jednou se dostanu na Czequestrii a konečně se s vámi poznám!

Tímto se s tebou Secret loučím a na viděnou u další tvé tvorby.

Taky se loučím, mávám, tak jako když jsem sem přišla. A omlouvám se, jestli jsem z tohohle udělala další extrémně dlouhou slohovku. (rofl)