Černající nebe nade mnou,
hladí jemný vánek,
mraky kamsi do dáli plynou,
líbezně zpívá skřivánek.
Krajina pomalu utichá,
řeka poklidně plyne,
nikdo už nikam nespěchá,
za chvílí nadvláda slunce mine.
Tak jako těžký, černý plášť,
tma se nad krajinou vznáší,
nechávám odplout zášť,
zapomenout duše se snaží.
Paprsek nad obzorem zazáří poslední,
s úderem desáté radniční hodiny teskně se rozezní.
Kolem se mihne netopýr,
posel to noci,
nenalézám mír,
vlhnou mé oči.
Krabička cigaret v skleněném pohárku je prázdná téměř,
porušený slib daný malému děvčátku, dospělým holka raději moc nevěř !
Skrz dým vracejí se vzpomínky nehezké,
padající granáty a křik lidí,
vidět to zas je tak bolestné,
člověk se za to stydí.
Bylo sobecké zanechat ji osudu,
když cizí vojska brala útokem bezbrannou osadu.
Pořád vidím ty nevinné, modré oči,
v noci nemůžu spát, jejich pohled ničí.
S přibývajícím věkem vzpomínky mizí z paměti,
ale ten den tam zůstane uchycen navěky.
