Jako pizza v mikrovlnce,
jako prase nad ohněm,
připadám si poslední dobou,
teplota roste každým dnem.
Na slunci padám mdlobou,
spěchám pro kávu ledovou,
doufám, že ji míti budou.
Celé město mermomoucí prchá na koupaliště, není ale o co stát,
hnusná zelená voda a rozbité volejbalové hřiště.
Doma klimatizace nefunguje,
to jednoho vynervuje.
Proto prchám do stínu lesa,
aspoň trochu dusno klesá.
Vyčerpaně lehnu si do trávy,
pot mi smáčí rukávy.
Pojednou přiletí vosa,
výhružně křídly ve vzduchu trsá, pokusila se mne štípnout,
vztekle zařvu: ,,Potvoro, koukej chcípnout "! Vztekle se rozmachuji
a před vosou ustupuji,
jenže mám obrovskou smůlu,
jednou nohou skončím v úlu.
Utíkám teď tím za*raným lesem,
vůbec netuším, kde jsem.
Je to marné, běda, běda,
nevrátím se do oběda.
Zkouším cestou najít houbu,
hlad vyvolává touhu,
v mozku to dělá neplechu,
asi dám si trochu mechu.
Vůbec neznám tyhle končiny,
zapadl jsem do bažiny.
Z čista jasna, přižene se bouřka,
chci se někam schovat,
v nezpevněném terénu omezuje tloušťka.
Rychle prchá do jeskyně,
ta před živly snad poutníka skryje,
jenže cosi to žije !
Vyplašil jsem netopýry,
už se vzdávám na klid víry,
vyspím se na listí,
snad to nikdo nezjistí.
Ráno, celý rozlámaný, pokouším se postavit,
následující věta musí vás notně pobavit:
,,Co to vidím, u sta hromů, jsem 100 metrů od svého domu. ,,Kanál byl mojí noclehárnou, teď končím svoji cestu marnou".
, nicméně nenapsat aspoň něco už jsem prostě nevydržel. Proto vznikla následující básnička, která má za úkol trochu pobavit. Mějte se 