Jak jde život.

[Ajdrianpony]

Zdravím vás.
Chtěl bych zde něco napsat, týkajícího se komunity a seriálu samotného.

Před čtyřmi lety, když jsem narazil na komunitu Bronies jsem byl nejšťastnější člověk na světě, měl sem lidi, suprové lidi, se kterými jsem si rozuměl. Seriál byl pro mne vším, žil jsem jím, snil sem o něm, byl to ráj. První Prafgoferst byl pro mne nezapomenutelným zážitkem, jak sme všem vytřeli zrak Jenže pak začali lidi co jsem znal z komunity odcházet. Nedokázal jsem pochopit, co je vedlo k tomu, aby opustili poníky, které tak milovali a začali se věnovat něčemu jinému a na poníky zapoměli, nesnášel jsem je za to. ¨

Nyní však již chápu, protože i mne postihla tato situace. Seriál jsem miloval a uctíval sem poníky, a stále je miluji, ale už to není co kdysi. Cítím se jakoby prázdný a často jsem se ptal sám sebe "co tuhle změnu způsobilo?" . Pak jsem se zamyslel a zjistil jsem, že jsem to byl já sám !!! Víte, nenáviděl sem všechny, kteří dělají špatnou tvorbu s poníkama ale při tom jsem sám "trávil čas" nad jistými obrázky, věděl sem že jsou taky špatné, ale to mi nevadilo... protože se MNĚ líbily.

Další věcí je Fallout Equestria. Neustále se omílající téma zničeného světa poníků, který já jsem tak miloval. Všude sem s ním přišel do styku, na každém sraze se probíral, obchodovalo se s knihami atd atd, hrozně mne to štvalo. Víte, člověka docela ničí, když vidí, že většina lidí, miluících poníky, se zároveň dívá na to, jak jsou vyhlazeni. A to mne také dost od komunity a poníků odpuzovalo až sem se jim začal spíše vyhýbat.

Začal jsem mít strach z každého nového dílu, že tam uvidím něco, co by mohlo narušit mou představu tohoto světa, nakonec má paranoia došla tak daleko, že jsem se musel přesvědčovat, abych se na nějáký nový podíval. Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli, veškeré mé nadšení po čase vyprchalo, lásku nahradily obavy, strach a lhostejnost a já zjistil, že nejsem tím, kým jsem si myslel že jsem. Odsuzoval jsem ostatní a přitom jsem byl stejný jako oni.

Tímto bych se rád omluvil všem, které jsem dříve osočoval a v zápalu hněvu jsem je urážel. Uvědomil sem si, že nejsem jiný a nikdy nebudu. Nikdy jsem nebyl poníkem, nebyl sem toho hoden a mé sebestředné představy a sny možná ublížili těm pravým poníkům mezi lidmi. Chtěl jsem být vyjímečný, chtěl jsem, aby mne lidi uznávali, abych něčeho dosáhl, ale nikdy, nikdy jsem pro to nic neudělal, jen jsem kecal a kecal. Pouze řeči o budoucnosti, budoucnost nedělají a za vše zlé si může člověk většinou sám

S pozdravem Ajdrianpony.