28.01.2017, 18:45
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 28.01.2017, 18:46 uživatelem Hwězda. Edited 2 times in total.)
Četl jsem zatím ty dvě básně "Pro Hanku" a "Solárie a Luna"+k tomu povídku "Seznámení za Vánoc". Původně jsem neměl v plánu reagovat, ale nedá mi to. Jak ti to říct, ehm, něžně? Básně jsou celkem nic moc, povídka je oproti nim o mnoho lepší, ale ne zas tak moc.
I když je téma lásky ohrané a místy i klišovité, pořád se dá zpracovat originálně, po svojemu. Toto se ti však v básni "Pro Hanku" nedaří. A to nemluvím o tom, že nemáš žádný pevný rytmus. Taky tam máš velmi hnusné gramaťáky (rýmy typu Hanička-klisnička nebo milého-veselého, kde obě slova patří ke stejnému druhu a mají stejné gramatické kategorie). Totéž platí pro Solárii a Lunu.
K té povídce. Gramatiku/pravopis máš velmi obstojný. Něco ti sem tam ujede (např. Vánoce s velkým V a ne malým, problémy v špatně dané čárce), ale to jsou malé chybky, které se djaí snadno přehlédnout.
Co se týče příběhu samotného: vidím zde zásadní chybu. Rozhodni se, ve kterém čase budeš psát – jestli v přítomném, nebo minulém. Takhle jseš schopný mnohokrát během celé povídky vystřídat oba časy, což ubírá na celkovém dojmu z díla. Někdy časy střídáš jak na běžícím páse i během jednoho jediného odstavce!
Taktéž, strašně moc popisuješ. Někdy je to fajn – např. když se popisuje nějaká scéna, např. z války, nebo přírody. Ale někdy je to na škodu, protože detailní popisy nedovolují čtenářům zapojit představivost, zvláště tehdy, pokud takový popis není důležitý pro samotný příběh. Pak se čtenář cítí spíš jako konzument, než jako někdo, kdo ten příběh prožívá na vlastní kůži. Aspoň já se tak cítil. Ale někdy toto može být autorův záměr, což v tvém případě, hádám, záměr nebude. Dobrý příběh má čtenáře vtáhnout a nedovolit jim v průběhu čtení vystoupit ze smyšleného světa – toto platí mnohonásob pro literaturu, kde nejsou k dispozici vizuální prostředky jako ve filmu. Na co je např. čtenářovi znalost, že hala na nadráží je červenobílá? Nebo že zdi v podchodu byly šedé? Takováto informace se dá zcela vypustit a příběhu to vůbec neublíží. Čtenář si pak domyslí, jak to všecko vypadalo.
Konec povídky (cca poslední dvě-tři stránky) je dle mého umělecky dobrý, ale to je bohužel k ničemu, když je zbytek takový...obyčejný. Kdybys city, které z těch posledních odstavců šly cítit, dával i do zbytku povídky, tak by se to četlo velmi luxusně. Pobavils mě docela se svým obratem wingboner, což byla taková třešnička pro zpestření, ale velmi příjemné zpestření.
Avšak, nenech se těmato slovama odradit od psaní. Právě naopak. Tato kritika by měla být impulzem k tomu, aby se z tebe stal lepší autor.
I když je téma lásky ohrané a místy i klišovité, pořád se dá zpracovat originálně, po svojemu. Toto se ti však v básni "Pro Hanku" nedaří. A to nemluvím o tom, že nemáš žádný pevný rytmus. Taky tam máš velmi hnusné gramaťáky (rýmy typu Hanička-klisnička nebo milého-veselého, kde obě slova patří ke stejnému druhu a mají stejné gramatické kategorie). Totéž platí pro Solárii a Lunu.
K té povídce. Gramatiku/pravopis máš velmi obstojný. Něco ti sem tam ujede (např. Vánoce s velkým V a ne malým, problémy v špatně dané čárce), ale to jsou malé chybky, které se djaí snadno přehlédnout.
Co se týče příběhu samotného: vidím zde zásadní chybu. Rozhodni se, ve kterém čase budeš psát – jestli v přítomném, nebo minulém. Takhle jseš schopný mnohokrát během celé povídky vystřídat oba časy, což ubírá na celkovém dojmu z díla. Někdy časy střídáš jak na běžícím páse i během jednoho jediného odstavce!
Taktéž, strašně moc popisuješ. Někdy je to fajn – např. když se popisuje nějaká scéna, např. z války, nebo přírody. Ale někdy je to na škodu, protože detailní popisy nedovolují čtenářům zapojit představivost, zvláště tehdy, pokud takový popis není důležitý pro samotný příběh. Pak se čtenář cítí spíš jako konzument, než jako někdo, kdo ten příběh prožívá na vlastní kůži. Aspoň já se tak cítil. Ale někdy toto može být autorův záměr, což v tvém případě, hádám, záměr nebude. Dobrý příběh má čtenáře vtáhnout a nedovolit jim v průběhu čtení vystoupit ze smyšleného světa – toto platí mnohonásob pro literaturu, kde nejsou k dispozici vizuální prostředky jako ve filmu. Na co je např. čtenářovi znalost, že hala na nadráží je červenobílá? Nebo že zdi v podchodu byly šedé? Takováto informace se dá zcela vypustit a příběhu to vůbec neublíží. Čtenář si pak domyslí, jak to všecko vypadalo.
Konec povídky (cca poslední dvě-tři stránky) je dle mého umělecky dobrý, ale to je bohužel k ničemu, když je zbytek takový...obyčejný. Kdybys city, které z těch posledních odstavců šly cítit, dával i do zbytku povídky, tak by se to četlo velmi luxusně. Pobavils mě docela se svým obratem wingboner, což byla taková třešnička pro zpestření, ale velmi příjemné zpestření.
Avšak, nenech se těmato slovama odradit od psaní. Právě naopak. Tato kritika by měla být impulzem k tomu, aby se z tebe stal lepší autor.
