15.08.2017, 12:03
Pokud si vzpomínám dobře, tak když vynechám jednu asi 2 denní službu na parkovišti u koupaliště, má jediná pořádná brigáda byla tak v roce 1998, možná 99. Potřeboval jsem peníze na součástky k počítači, a zrovna jsem neměl po ruce potřebný obnos.
Maminka v té době pracovala v administrativě v masokombinátu, takže nebyl problém sehnat jakékoliv místo. Jako problém se spíš ukázalo na něm zůstat.
Poprvé jsme totiž skončili těsně vedle bourárny, a že bych se měl přiblížit k té hrůze, nebo se v ní ještě hrabat, tak na to jsem teda fakt neměl. Maso jsem už dost dlouho jedl jen v malém množství, a byť tento zážitek zatím nijak nezměnil můj pohled na něj, mám od té doby jistý názor na kritiky, co žvaní, jak hraní násilných a krvavých her člověka otupí či ho snad naučí násilí milovat.
Takže po pár minutách jsem se s bratrancem nechal převelet jinam. To bylo už dál, v balírně hotových párků. To považuji asi za nejlepší část služby. Byla tam sranda. Nás dva přidělili před stroj, kde jsme měli házet po třech párky do obalů (9 vaniček najednou), a stroj je následně zabalil, načež na jeho konci byly brigádnice, co obaly skládaly do krabic.
Stroj jel velmi pomalu, a my jsme se při práci bavili tlacháním o tom, jaký level Dooma postavíme odpoledne v editoru. Po hodině nás to tempo přestalo bavit, tak jsem začal zkoumat programovací display stroje.
Vzhledem k mému talentu se šťourat v technice a brantracově talentu přitahovat průšvihy netrvalo dlouho, a přenastavil jsem stroj ze 2 na rychlost 4.
To už nás bavilo o něco lépe, a začali jsme hledat efektivnější způsoby ukládání párků do krabiček. Namísto braní do prstů jsme je začali nabírat mezi prsty, takže jsme každý stihl v jednom cyklu naplnit 3 vaničky místo 3 oba, zatímco se pás posunul jen o 3 celkem.
Člověk má rád výzvy, takže jsme nakonec skončili u rychlosti 7, která jakžtakž stíhala držet krok s naší inovativní metodou práce
Takže jsme takhle asi 2 hodinky skládali a kecali, aniž bychom si všimli, že se mezitím slečny odebraly ven na cigárko.
Z letargie nás vyvedlo teprve, když se stroj zaseknul, pípnul a zdechnul
Tak jsme z něj vyndali nahromaděné balíčky, resetovali stav, a jen tak mimochodem se kouknuli na jeho konec, kde byla asi 2 metrová hromada. Pro ten den jsme měli tím pádem padla. Nutno říct, že my jsme průšvih neměli 
Další dny jsme trávili střídavě tady a střídavě venku, kde jsme jednou čistili plechovky od prošlé paštiky (která se následně přimíchávala k čerstvé várce). Občas byla sranda, jako když jela skupina brigádníků s vozíkem plným bedýnek s párky a celé se jim to vysypalo venku na aslfalt. Přišel mistr, nařídil sebrat a dělat, jako by se nic nestalo
Nejlepší zážitek asi bylo, když jsme dostali za úkol vyčistit katakomby (sklep s desítky metrů betonových tunelů). A jak jinak než horkou párou a wapkou. Tak jsme se do toho dali. No, za hodinu už to nebyl sklep, ale podzemní řeka, protože kanál nějak nestíhal, ale hlavně jsme měli tak na půl hodinky volno, protože přes páru nebylo vidět na krok, natož najít cestu vem. Nakonec si nás našel mistr, protože si snad myslel, že tam hoří
Když nám pak dal vyčistit výtah, tak jsme na to nejprve šli ručně pomocí košťat a drátěnek, ale po dvou hodinách nás napadl zlepšovák. Vzali jsme si dřív použitou wapku a celý výtah objeli. No, svítil jak křišťál. Jen dole v šachtě to pak jaksi plavalo. Ale nikdo s tím problém neměl.
Dvakrát jsme byli přiděleni na dolní závod, kde jsme se přizpůsobili místní morálce a žrali párky. Když byl čas úklidu, tak jsme využili velké haly, kluzké podlahy, košťata a zbytky na podlaze k hraní hokeje. Obsluha kamerového systému se asi musela dobře bavit.
Ke konci naší brigády jsme byli přiděleni do kuchyně. Tam pokračovala sranda. Většinou nebylo z čeho vařit a nebo to byl humus. Třeba onehdá jsme měli vařit rýži. Prý: 5 minut a dost. Nasypali jsme to do obřího hrnce, a po 2 minutách z toho byla kaše. Takže ten den rýže nebyla Pro náhradu jsme se vydali přes dvůr do mrazích boxů, kde bylo uskladněno jídlo pro zaměstnance.
Na dně bedny jsme našli kvádry ledu a v nich těžko identifikovatelné plechovky. V kuchyni jsme z nich led rozmlátili a vyšlo najevo, že jde o guláš. Tak šel do hrnce a ten den k němu byly brambory. To, že to maso bylo už 6 let prošlé jaksi nikoho netrápilo. Sice bylo tvrdé, ale zakamuflovali jsme to kořením a všichni si pochvalovali. Nikdo neumřel. To vše samozřejmě pod dozorem kuchařky.
Po měsíci práce jsem dostal mzdu, a šel si hrdě koupit co jsem potřeboval (což byl 56k modem, TV 3D karta a volant s pedály). Od té doby jsem už na brigádě nikdy nebyl.
Přišla střední škola, a zatímco jsem se během roku učil (v rámci možností), o prázdninách jsem se spíš flákal.
Po škole jsem nastoupil do Škoda Kvasiny, ale po 2 měsících jsem odešel, protože ta monotónní práce mi nedělala dobře. Takže by se to také dalo počítat jako brigáda. Tehdy bylo docela těžké sehnat zajímavé zaměstnání, tak jsem nastoupil na něco, co není ani brigáda, ale ani zaměstnání.
Totiž vedoucí kroužku počítačů v Domě dětí a mládeže. Tam jsem vydržel asi rok a půl. Práce s dětmi je potíž, protože ty dávaly spíše přednost hraní si nad vším ostatním, takže můj předpoklad, že mají zájem o počítače stejný, jako my ve stejném kroužku o 10 let dřív, šel rychle k šípku.
Ne že bych byl sám o sobě dobrý učitel, ale práce, kde se nemůžete plně realizovat, není zrovna ideální. Naštěstí jsem pak nastoupil už do plného zaměstnání, kde jsem prakticky doteď.
Maminka v té době pracovala v administrativě v masokombinátu, takže nebyl problém sehnat jakékoliv místo. Jako problém se spíš ukázalo na něm zůstat.
Poprvé jsme totiž skončili těsně vedle bourárny, a že bych se měl přiblížit k té hrůze, nebo se v ní ještě hrabat, tak na to jsem teda fakt neměl. Maso jsem už dost dlouho jedl jen v malém množství, a byť tento zážitek zatím nijak nezměnil můj pohled na něj, mám od té doby jistý názor na kritiky, co žvaní, jak hraní násilných a krvavých her člověka otupí či ho snad naučí násilí milovat.
Takže po pár minutách jsem se s bratrancem nechal převelet jinam. To bylo už dál, v balírně hotových párků. To považuji asi za nejlepší část služby. Byla tam sranda. Nás dva přidělili před stroj, kde jsme měli házet po třech párky do obalů (9 vaniček najednou), a stroj je následně zabalil, načež na jeho konci byly brigádnice, co obaly skládaly do krabic.
Stroj jel velmi pomalu, a my jsme se při práci bavili tlacháním o tom, jaký level Dooma postavíme odpoledne v editoru. Po hodině nás to tempo přestalo bavit, tak jsem začal zkoumat programovací display stroje.
Vzhledem k mému talentu se šťourat v technice a brantracově talentu přitahovat průšvihy netrvalo dlouho, a přenastavil jsem stroj ze 2 na rychlost 4.
To už nás bavilo o něco lépe, a začali jsme hledat efektivnější způsoby ukládání párků do krabiček. Namísto braní do prstů jsme je začali nabírat mezi prsty, takže jsme každý stihl v jednom cyklu naplnit 3 vaničky místo 3 oba, zatímco se pás posunul jen o 3 celkem.
Člověk má rád výzvy, takže jsme nakonec skončili u rychlosti 7, která jakžtakž stíhala držet krok s naší inovativní metodou práce
Takže jsme takhle asi 2 hodinky skládali a kecali, aniž bychom si všimli, že se mezitím slečny odebraly ven na cigárko.Z letargie nás vyvedlo teprve, když se stroj zaseknul, pípnul a zdechnul
Tak jsme z něj vyndali nahromaděné balíčky, resetovali stav, a jen tak mimochodem se kouknuli na jeho konec, kde byla asi 2 metrová hromada. Pro ten den jsme měli tím pádem padla. Nutno říct, že my jsme průšvih neměli Další dny jsme trávili střídavě tady a střídavě venku, kde jsme jednou čistili plechovky od prošlé paštiky (která se následně přimíchávala k čerstvé várce). Občas byla sranda, jako když jela skupina brigádníků s vozíkem plným bedýnek s párky a celé se jim to vysypalo venku na aslfalt. Přišel mistr, nařídil sebrat a dělat, jako by se nic nestalo
Nejlepší zážitek asi bylo, když jsme dostali za úkol vyčistit katakomby (sklep s desítky metrů betonových tunelů). A jak jinak než horkou párou a wapkou. Tak jsme se do toho dali. No, za hodinu už to nebyl sklep, ale podzemní řeka, protože kanál nějak nestíhal, ale hlavně jsme měli tak na půl hodinky volno, protože přes páru nebylo vidět na krok, natož najít cestu vem. Nakonec si nás našel mistr, protože si snad myslel, že tam hoří
Když nám pak dal vyčistit výtah, tak jsme na to nejprve šli ručně pomocí košťat a drátěnek, ale po dvou hodinách nás napadl zlepšovák. Vzali jsme si dřív použitou wapku a celý výtah objeli. No, svítil jak křišťál. Jen dole v šachtě to pak jaksi plavalo. Ale nikdo s tím problém neměl.
Dvakrát jsme byli přiděleni na dolní závod, kde jsme se přizpůsobili místní morálce a žrali párky. Když byl čas úklidu, tak jsme využili velké haly, kluzké podlahy, košťata a zbytky na podlaze k hraní hokeje. Obsluha kamerového systému se asi musela dobře bavit.
Ke konci naší brigády jsme byli přiděleni do kuchyně. Tam pokračovala sranda. Většinou nebylo z čeho vařit a nebo to byl humus. Třeba onehdá jsme měli vařit rýži. Prý: 5 minut a dost. Nasypali jsme to do obřího hrnce, a po 2 minutách z toho byla kaše. Takže ten den rýže nebyla
Pro náhradu jsme se vydali přes dvůr do mrazích boxů, kde bylo uskladněno jídlo pro zaměstnance.Na dně bedny jsme našli kvádry ledu a v nich těžko identifikovatelné plechovky. V kuchyni jsme z nich led rozmlátili a vyšlo najevo, že jde o guláš. Tak šel do hrnce a ten den k němu byly brambory. To, že to maso bylo už 6 let prošlé jaksi nikoho netrápilo. Sice bylo tvrdé, ale zakamuflovali jsme to kořením a všichni si pochvalovali. Nikdo neumřel. To vše samozřejmě pod dozorem kuchařky.
Po měsíci práce jsem dostal mzdu, a šel si hrdě koupit co jsem potřeboval (což byl 56k modem, TV 3D karta a volant s pedály). Od té doby jsem už na brigádě nikdy nebyl.
Přišla střední škola, a zatímco jsem se během roku učil (v rámci možností), o prázdninách jsem se spíš flákal.
Po škole jsem nastoupil do Škoda Kvasiny, ale po 2 měsících jsem odešel, protože ta monotónní práce mi nedělala dobře. Takže by se to také dalo počítat jako brigáda. Tehdy bylo docela těžké sehnat zajímavé zaměstnání, tak jsem nastoupil na něco, co není ani brigáda, ale ani zaměstnání.
Totiž vedoucí kroužku počítačů v Domě dětí a mládeže. Tam jsem vydržel asi rok a půl. Práce s dětmi je potíž, protože ty dávaly spíše přednost hraní si nad vším ostatním, takže můj předpoklad, že mají zájem o počítače stejný, jako my ve stejném kroužku o 10 let dřív, šel rychle k šípku.
Ne že bych byl sám o sobě dobrý učitel, ale práce, kde se nemůžete plně realizovat, není zrovna ideální. Naštěstí jsem pak nastoupil už do plného zaměstnání, kde jsem prakticky doteď.