14.03.2013, 15:04
No tak ještě sem připíšu co se dále odehrálo v té škole. (nějaká melodie pro lepší atmosféru http://www.youtube.com/watch?v=-fPT8ojGU10) (kdo má zájem 
)
Hned první den co jsem se tam šel podívat na den otevřených dveří na mě ta škola i přilehlé místo docela silně zapůsobila. Jelikož jsem nevěděl kudy se tam dá přesně dostat tak jsem si jak u mě je klasické vybral tu nejzapadlejší cestičku kterou se tam dá dostat a ta vedla skrze takový menší parčík co je za školou.
Bylo počasí takové sychravé jako je zrovna dnes. Byl mráz a mírně sněžilo. I když je to uprostřed města tak v tu chvíli nikde nebyl ani živáček a bylo naprosté ticho. Nebyly slyšet auta ani nic jiného...teda kromě zlověstného krákání vrán.
Takový vchod do parku tvořily dva velké a staré stromy, které skoro tvořily jakýsi tunel. Na každém místě kde to šlo seděla vrána a celé stromy jimy byly obalené. Bylo to docela děsivé a jen tak si tam seděly a pozorovaly mě. Chvíli jsme měl pocit jako kdybych byl v tu chvíli poslední člověk na zemi. Takový podivný pocit jsem snad ještě neměl. Dokonce ani před školou jsem nikoho neviděl jen tam bylo to smutné a opuštěné hřiště, které připomínalo, že to kdysi byla základní škola.
Vevnitř mě jen navedla paní, která to tam hlídala. Celkově jsem měl z toho místa takový zklíčený pocit (a nemyslím tím, že to bylo kvůli tomu, že jsem šel do školy). Když jsem došel do místní auly tak tam byl jen rektor a pár dalších lidí. Taky to bylo tím, že jsem tam nešel ty první dny. Později jsem zjistil, že tam kde je teď aula byla kdysi tělocvična. Hodněkrát se mi stává, že zde cítím smutnou energii, někdy ale i dobrou je to zvláštní místo.
Druhá taková věc co se tam stala byla přímo v naší třídě. Naše třída, která je dosti velká byla v minulosti rozdělena na 2 třídy a jediné co to připomíná jsou zavřené dveře, kterými se neda procházet. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby se je čas od času někdo nesnažil otevřít. Jen když se podíváme na chodbu tak je úplně prázdná a nikdo tam není.
Sám jsem to jednou zažil protože jsem seděl přímo vedle těch zavřených dvěří. Tehdy jsem ještě netušil hodně věcí, které jsem o té škole časem zjistil. Jednou těsně před hodinou se náhle klika těch dvěři začala točit dolů a někdo se snažil otevřít ty dveře. Párkrát s nimi zalomcoval a pak jsem slyšel něco jako dětský smích a cupitání pryč. Když jsme se však podívali na chodbu tak tam nikdo nebyl jen po schodech přicházela naše učitelka.
Jako poslední věc co se stala byla těsně předtím než zrušili to dětské hřiště a postavili tam to parkoviště. Přes noc tam někdo vypálil velký kruh. Ze země to vypadalo jako ohniště, ale když jsme vycházeli do učebny ve vyšším patře tak to skoro vypadalo jako pentagram (snad jsem to dobře napsal). Každopádně to uvnitř nebylo vypálené, ale byly tam vidět jakési spálené čáry. Potom se od té doby nic zvláštního nestalo až teď v pondělí o čem jsem už psal.
Ještě jak jsem jednou čekal na odvoz tak kolem procházel dvě postarší paní. Jen jsem zaslechl jak říkaly, že je škoda, že už tady není ta škola. Že jim chybí ten dětský smích.
Každopádně to je vše co se tak stalo v téhle škola, ale to místo má své tajemství a myslím, že je lepší když to i jako tajemství zůstane.
)Hned první den co jsem se tam šel podívat na den otevřených dveří na mě ta škola i přilehlé místo docela silně zapůsobila. Jelikož jsem nevěděl kudy se tam dá přesně dostat tak jsem si jak u mě je klasické vybral tu nejzapadlejší cestičku kterou se tam dá dostat a ta vedla skrze takový menší parčík co je za školou.
Bylo počasí takové sychravé jako je zrovna dnes. Byl mráz a mírně sněžilo. I když je to uprostřed města tak v tu chvíli nikde nebyl ani živáček a bylo naprosté ticho. Nebyly slyšet auta ani nic jiného...teda kromě zlověstného krákání vrán.
Takový vchod do parku tvořily dva velké a staré stromy, které skoro tvořily jakýsi tunel. Na každém místě kde to šlo seděla vrána a celé stromy jimy byly obalené. Bylo to docela děsivé a jen tak si tam seděly a pozorovaly mě. Chvíli jsme měl pocit jako kdybych byl v tu chvíli poslední člověk na zemi. Takový podivný pocit jsem snad ještě neměl. Dokonce ani před školou jsem nikoho neviděl jen tam bylo to smutné a opuštěné hřiště, které připomínalo, že to kdysi byla základní škola.
Vevnitř mě jen navedla paní, která to tam hlídala. Celkově jsem měl z toho místa takový zklíčený pocit (a nemyslím tím, že to bylo kvůli tomu, že jsem šel do školy). Když jsem došel do místní auly tak tam byl jen rektor a pár dalších lidí. Taky to bylo tím, že jsem tam nešel ty první dny. Později jsem zjistil, že tam kde je teď aula byla kdysi tělocvična. Hodněkrát se mi stává, že zde cítím smutnou energii, někdy ale i dobrou je to zvláštní místo.
Druhá taková věc co se tam stala byla přímo v naší třídě. Naše třída, která je dosti velká byla v minulosti rozdělena na 2 třídy a jediné co to připomíná jsou zavřené dveře, kterými se neda procházet. Nebylo by to nic zvláštního, kdyby se je čas od času někdo nesnažil otevřít. Jen když se podíváme na chodbu tak je úplně prázdná a nikdo tam není.
Sám jsem to jednou zažil protože jsem seděl přímo vedle těch zavřených dvěří. Tehdy jsem ještě netušil hodně věcí, které jsem o té škole časem zjistil. Jednou těsně před hodinou se náhle klika těch dvěři začala točit dolů a někdo se snažil otevřít ty dveře. Párkrát s nimi zalomcoval a pak jsem slyšel něco jako dětský smích a cupitání pryč. Když jsme se však podívali na chodbu tak tam nikdo nebyl jen po schodech přicházela naše učitelka.
Jako poslední věc co se stala byla těsně předtím než zrušili to dětské hřiště a postavili tam to parkoviště. Přes noc tam někdo vypálil velký kruh. Ze země to vypadalo jako ohniště, ale když jsme vycházeli do učebny ve vyšším patře tak to skoro vypadalo jako pentagram (snad jsem to dobře napsal). Každopádně to uvnitř nebylo vypálené, ale byly tam vidět jakési spálené čáry. Potom se od té doby nic zvláštního nestalo až teď v pondělí o čem jsem už psal.
Ještě jak jsem jednou čekal na odvoz tak kolem procházel dvě postarší paní. Jen jsem zaslechl jak říkaly, že je škoda, že už tady není ta škola. Že jim chybí ten dětský smích.
Každopádně to je vše co se tak stalo v téhle škola, ale to místo má své tajemství a myslím, že je lepší když to i jako tajemství zůstane.
Lidský život je jako květina. Ze začátku je to malé a nerozvinuté poupě, ale jednoho dne nádherně rozkvete a až příjde jeho čas tak uvadne a uschne. To, že je někdo jen malé poupě ještě neznamená, že nikdy nerozkvete.