25.11.2019, 22:40
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 25.11.2019, 23:03 uživatelem ElfiQa. Edited 1 time in total.)
Mácaman: Vrásky jsou ručně malované, ale sama vidím, že jsou divné. To asi bude mojí frustrací, protože ať jsem dělala, co jsem dělala, tak Applejack pořád nevypadala dost naštvaně, tak mi asi trochu ujela ruka, aby konečně byla pořádně naštvaná! 
Cože? Někdo chce slohovku? Připoutejte se, toto bude divoké!
Chtěla bych upozornit, že zde budou krátké zmínky o mé nemoci a bolesti s ní spojenou, pokud popis bolestí někomu dělá špatně, tak prosím moji slohovku nečtěte
Cože? Někdo chce slohovku? Připoutejte se, toto bude divoké!
Chtěla bych upozornit, že zde budou krátké zmínky o mé nemoci a bolesti s ní spojenou, pokud popis bolestí někomu dělá špatně, tak prosím moji slohovku nečtěte
Moje poslední slohová práce skončila v mém prváku na gymplu. Dnes už jsem ve třeťáku, toto letí, že? V té slohovce jsem si stěžovala na hodně učení, zhoršení známek atd. Jelikož jsem od základky byla jedničkářka, tak to pro mě byla noční můra, dělala jsem vše pro to, abych si známky udržela při nejhorším na dvojce. Ale gymnázium je něco jiného než základka, že? Joo, to mi silně nedocházelo. Spala jsem strašně málo, silně jsem se stresovala, při pomyšlení na školu jsem se začala třást... I tak jsem toto vše ignorovala a učila jsem se dál, místo spánku, místo jídla, místo čehokoliv. A všechno mě to dohnalo. A to pořádně.
Všechno to začalo na konci srpna roku 2018, kdy jsem měla "noční můru", že jsem se uprostřed noci vzbudila, dostala jsem nehoráznou bolest skrz moje tělo a omdlela. Co jiného než noční můra to mohlo být. U tohoto závěru bych i zůstala, kdyby se to asi za týden neopakovalo znovu, ale tentokrát jsem po probuzení měla výpadek celé své paměti (v životě tento pocit už nechci zažít a nikomu to nepřeji).
Nebudu vám tu říkat každý detail, ale skončila jsem v nemocnici a po hooodně dlouhé době (po tak dlouhé době, že si mysleli, že jenom simuluji a nic mi ve skutečnosti není) mi diagnostikovali epilepsii. Epilepsie je poměrně rozšířená nemoc,ale ten můj typ je poměrně vzácný, potkala jsem pouze 1 člověka mimo mě, kdo tento typ má. Projevuje se tak, že záchvaty mám pouze ve spánku, ale než ho dostanu, tak se probudím, mé tělo se dostane do intenzivní křeče (největší bolest co jsem kdy zažila), kvůli této křeči nemůžu ani dýchat, tudíž omdlím na nedostatek kyslíku. Poté se probudím s naprostým výpadkem paměti, zcela vyděšená.
Skoro celé první pololetí druháku jsem ležela v nemocnici. Snažili se mi najít lék, abych záchvaty neměla. Bohužel toto vše zanechalo jizvy na mé psychice. Měla jsem strach spát, protože jsem nevěděla, jestli záchvat budu mít, nebo ne. Místo spánku jsem brečela, protože jsem nechtěla znovu zažít tu bolest, kterou mám před záchvatem. Místo spaní jsem seděla na posteli nebo chodila po pokoji a v žádným případě jsem nešla spát.
Nakonec jsem skončila i na psychologii a na psychiatrii.
(dramatická pauza)
Dobu od mého prváku až do prosince v druháku (1.9.2017-10.12.2018) beru jako nejtemnější období svého krátkého života. Byl to nejhorší propad, který jsem zažila a dnes dělám vše proto, aby nikdo nespadl do stejně hluboké černé díry, kam spadla má psychika.
V prosinci mi v nemocnici nasadili nové prášky a 10.12. proběhl můj (snad) poslední záchvat. Postupně jsem se začala dávat do kupy. Kousek po kousíčku.
A že to bylo dlouhá cesta, která ale ještě dlouho neskončí. Pořád nejsem úplně v pořádku. Každý den beru 7 různých prášků a nejspíš ještě dlouho budu. Ale vím, že to zvládnu.
Po mé obrovské absenci v druháku jsem věděla, že známky opravit na jedničky a dvojky už rozhodně nezvládnu. A díky cenné lekci, kterou jsem dostala od svého zdraví, jsem se naučila, že známky nikdy nebudou důležitější než zdraví. N I K D Y. Školu jsem přestala dávat před své osobní zájmy. Dělám to, co mě baví. Kreslím, dívám se na filmy, jsem s kamarády, čtu. A v životě mi nebylo líp. Jak jsem přestala řešit známky, tak jsem cítila takovou zvláštní svobodu a je to báječné.
Neberte to zas tak, že teď školu úplně flákám, to ne. Učím se do předmětů, které vím, že budu potřebovat k maturitě. A vím, že se svět nezhroutí, když náhodou dostanu 4 nebo i tu 5.
Ačkoliv jsem zažila nehorázný propad, tak teď jsem naopak vystoupala vzhůru. Jsem šťastná a myslím, že jsem takhle spokojená ještě nikdy nebyla
Věřím, že toto celkem vysvětluje, proč jsem nebyla schopná malovat. V nemocnici bych asi ani nemohla a když jsem se dávala dohromady a znovu se objevovala, tak jsem na malování popravdě ani nepomyslela.
A nejspíš tu bude i někdo takový, kdo nepochopí, proč jsem se o známky tak strachovala. Je to vážně těžké vysvětlit, ale prostě jsem těm známkám dávala obrovskou váhu celých mých 10 let ve školním systému. 10 let jsem byla na něco zvyklá a byla jsem přesvědčená, že tak to má být. Až teď se učím, že někdy je potřeba změnit úhel pohledu.
Uvidíme co bude dál. Prosím, opatrujte se a myslete na to, že zdraví máte pouze jedno!
P.S: Prosím, v žádném případě toto neberte jako snahu dostat lítost! Lítosti jsem dostala až až za tento poslední rok od každého, komu jsem toto vše řekla. A já tu lítost ani nechci. Jsem ráda, že se mi toto stalo, ačkoliv bych si to už v životě nikdy nezopakovala. Díky této etapě jsem si uvědomila hromadu důležitých věcí a jsem pyšná na člověka, který se ze mě nyní stal. Tudíž to prosím nepochopte špatně, může to tak vypadat, ale nelituji se tady. Píšu to sem z toho důvodu, protože jsem měla to štěstí a objevila toto skvělé fórum, kde vím, že mě nikdo nebude odsuzovat nebo se mi smát za mojí nemoc, a tak vím, že tu mohu být otevřená. A tímto bych i chtěla poděkovat za vás všechny, kteří toto fórum dělají lepším místem. Jste úžasní!
Všechno to začalo na konci srpna roku 2018, kdy jsem měla "noční můru", že jsem se uprostřed noci vzbudila, dostala jsem nehoráznou bolest skrz moje tělo a omdlela. Co jiného než noční můra to mohlo být. U tohoto závěru bych i zůstala, kdyby se to asi za týden neopakovalo znovu, ale tentokrát jsem po probuzení měla výpadek celé své paměti (v životě tento pocit už nechci zažít a nikomu to nepřeji).
Nebudu vám tu říkat každý detail, ale skončila jsem v nemocnici a po hooodně dlouhé době (po tak dlouhé době, že si mysleli, že jenom simuluji a nic mi ve skutečnosti není) mi diagnostikovali epilepsii. Epilepsie je poměrně rozšířená nemoc,ale ten můj typ je poměrně vzácný, potkala jsem pouze 1 člověka mimo mě, kdo tento typ má. Projevuje se tak, že záchvaty mám pouze ve spánku, ale než ho dostanu, tak se probudím, mé tělo se dostane do intenzivní křeče (největší bolest co jsem kdy zažila), kvůli této křeči nemůžu ani dýchat, tudíž omdlím na nedostatek kyslíku. Poté se probudím s naprostým výpadkem paměti, zcela vyděšená.
Skoro celé první pololetí druháku jsem ležela v nemocnici. Snažili se mi najít lék, abych záchvaty neměla. Bohužel toto vše zanechalo jizvy na mé psychice. Měla jsem strach spát, protože jsem nevěděla, jestli záchvat budu mít, nebo ne. Místo spánku jsem brečela, protože jsem nechtěla znovu zažít tu bolest, kterou mám před záchvatem. Místo spaní jsem seděla na posteli nebo chodila po pokoji a v žádným případě jsem nešla spát.
Nakonec jsem skončila i na psychologii a na psychiatrii.
(dramatická pauza)
Dobu od mého prváku až do prosince v druháku (1.9.2017-10.12.2018) beru jako nejtemnější období svého krátkého života. Byl to nejhorší propad, který jsem zažila a dnes dělám vše proto, aby nikdo nespadl do stejně hluboké černé díry, kam spadla má psychika.
V prosinci mi v nemocnici nasadili nové prášky a 10.12. proběhl můj (snad) poslední záchvat. Postupně jsem se začala dávat do kupy. Kousek po kousíčku.
A že to bylo dlouhá cesta, která ale ještě dlouho neskončí. Pořád nejsem úplně v pořádku. Každý den beru 7 různých prášků a nejspíš ještě dlouho budu. Ale vím, že to zvládnu.
Po mé obrovské absenci v druháku jsem věděla, že známky opravit na jedničky a dvojky už rozhodně nezvládnu. A díky cenné lekci, kterou jsem dostala od svého zdraví, jsem se naučila, že známky nikdy nebudou důležitější než zdraví. N I K D Y. Školu jsem přestala dávat před své osobní zájmy. Dělám to, co mě baví. Kreslím, dívám se na filmy, jsem s kamarády, čtu. A v životě mi nebylo líp. Jak jsem přestala řešit známky, tak jsem cítila takovou zvláštní svobodu a je to báječné.
Neberte to zas tak, že teď školu úplně flákám, to ne. Učím se do předmětů, které vím, že budu potřebovat k maturitě. A vím, že se svět nezhroutí, když náhodou dostanu 4 nebo i tu 5.
Ačkoliv jsem zažila nehorázný propad, tak teď jsem naopak vystoupala vzhůru. Jsem šťastná a myslím, že jsem takhle spokojená ještě nikdy nebyla
Věřím, že toto celkem vysvětluje, proč jsem nebyla schopná malovat. V nemocnici bych asi ani nemohla a když jsem se dávala dohromady a znovu se objevovala, tak jsem na malování popravdě ani nepomyslela.
A nejspíš tu bude i někdo takový, kdo nepochopí, proč jsem se o známky tak strachovala. Je to vážně těžké vysvětlit, ale prostě jsem těm známkám dávala obrovskou váhu celých mých 10 let ve školním systému. 10 let jsem byla na něco zvyklá a byla jsem přesvědčená, že tak to má být. Až teď se učím, že někdy je potřeba změnit úhel pohledu.
Uvidíme co bude dál. Prosím, opatrujte se a myslete na to, že zdraví máte pouze jedno!
P.S: Prosím, v žádném případě toto neberte jako snahu dostat lítost! Lítosti jsem dostala až až za tento poslední rok od každého, komu jsem toto vše řekla. A já tu lítost ani nechci. Jsem ráda, že se mi toto stalo, ačkoliv bych si to už v životě nikdy nezopakovala. Díky této etapě jsem si uvědomila hromadu důležitých věcí a jsem pyšná na člověka, který se ze mě nyní stal. Tudíž to prosím nepochopte špatně, může to tak vypadat, ale nelituji se tady. Píšu to sem z toho důvodu, protože jsem měla to štěstí a objevila toto skvělé fórum, kde vím, že mě nikdo nebude odsuzovat nebo se mi smát za mojí nemoc, a tak vím, že tu mohu být otevřená. A tímto bych i chtěla poděkovat za vás všechny, kteří toto fórum dělají lepším místem. Jste úžasní!
