Literárium

[Mácaman]

Do třetice všeho dobrého - ješte jedna milostná básnička. Tentokrát Smileymu vrásky přidělá [spoiler: poštovní doručovatelka]

Do vlastních kopýtek

Má schránka je vždy prázdná,
až na těch pár složenek.
Pohlednice nikdy žádná,
a dopisy jakbysmet.

Tak proč míří k mému krámu,
ta klisna v čapce poštovní?
Na hřbetě má velkou brašnu,
je mi jedno, co je v ní.

Ta kobylka je zajímavá,
srst má krásně šedivou.
Ani všechny plody světa,
tu barvu mít nebudou.

Postavu má dokonalou,
křídla krásně složená,
chůzi jako kočka ladnou,
uniforma slušivá.

Dojde ke mě, zvedne hlavu,
s ní i štítek čepice,
pod štítkem se na mě dívá,
žlutých očí dvojice.

Každé oko jinam kouká,
na místě jsem přimražen,
usměju se jako blbec,
jsem totálně okouzlen!

„Mám tu pro vás psaní pane,
je do vlastních kopýtek,
bity od vás nechci žádné,
jenom tady podpísek.“

„Derpy“, stojí na jmenovce,
nezmůžu se na slovo.
Do notýsku podškrábnu se,
klepu se jak nemehlo.

Usměje se, salutuje,
dívám se jak odlétá.
Je to dopis od tetičky,
já neviděl ji od léta.

„Milá teto, piš mi často,
pošli seznam novinek,
na obálku vždycky napiš:
jen do vlastních kopýtek!“