14.02.2015, 15:38
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 24.02.2015, 01:25 uživatelem Frolda. Edited 1 time in total.)
Období 1721 - 1732: Pruská zrada a Litevská anabáze!
Pruská armáda neměla proti sobě soupeře. Většina severních měst dokonce ani neměla pořádnou posádku. Není proto divu, že hned v roce 1721 bylo dobito přístavní město Gdaňsk, kde byl jen jeden regiment Pandurů, a kde se proti útočníkům zformovaly tři regimenty občanů s mušketami. Bitva neměla žádný delší průběh, Pruská armáda, která šestkrát převyšovala Rakouskou posádku ztratila při útoku jen třicet mužů, kdežto Rakouská posádka byla vybita do posledního muže, tedy včetně občanů 240 zabitých.
Očekávalo se, že Pruská armáda zaútočí dvěma směry. Buď na Prahu, kde nebyla posádka žádná! Nebo na Polsko a oklikou přes Maďarsko a přímo na Vídeň, aby byly Rakouské země rozděleny a zatímco by se navracely armády na pomoc svému hlavnímu městu, Prusové by se postaraly o zajištění měst.
Pruská armáda ale značně přecenila své síly. Třebaže její stavy činily tři plně vyzbrojené a zajištěné armády (pro porovnání, Jedna pruská armáda měla kolem 1500 mužů, včetně jízdy, dělostřelectva a pěchoty, zatímco v tu dobu největší rakouská měla jen 1200!), udělala tu největší chybu, jakou mohla. Zaútočila na všechny.
V tu dobu totiž mělo Rakousko své spojence, Würtenbersko a Bavorsko. Dvě menší území, které ale měli své armády. Rakouský císař Leopold požádal své spojence o pomoc ve válce. Bavorská armáda, která činila sice pouhých 800 mužů (avšak plně vycvičených a vyzbrojených!) poslechla a zaútočila směrem na sever, tedy k Drážďanům. Ve Vídni se začaly cvičit nové jednotky řadové pěchoty (za jeden tah až 3 regimenty), což sice odčerpávalo důležité finance, ale byl stav nouze.
Také ještě v roce 1721 byly po celé zemi nacházeny zbytky vojsk, které v tu dobu byly zapomenuty, nebo ponechány jako posádka, a povolávali se zpět na obranu hlavního města.
Pruská armáda tedy postupovala ze dvou směrů, ale nakonec trochu jiných. Odvrátila se od Polska, kde byla silná rakouská posádka (1000 zkušených a bojem zocelených mužů) a zamířila ke Slezsku. A z druhé strany zamířila k Drážďanům, kde zničila svobodný národ Saska.
V roce 1722 už mělo Rakousko možnost, jak se Prusku postavit. Bavorské armády splnily svůj účel a třebaže byly naprosto zdevastovány, tak zbrzdily Prusy o celý rok. Rakouské nové jednotky byly poslány na obranu Prahy, kde se zakopaly a čekaly na své protivníky.
Ti skutečně přišli, bohužel v mnohanásobně větším počtu. Obavy Rakouska, které se rozhodovalo, zda by jednotky nemělo shromáždit do většího počtu a obětovat tak Prahu a své spojence, se vyplnily. Rakouská posádka byla poražena a i když způsobila nepřátelům určité ztráty, nepodařilo se jim odolat výslednému náporu. V roce 1722 byla Praha dobyta.
Hned rok na to (1723) stály Pruské armády u Mnichova (hlavní Bavorské město) a už v roce 1724 v něm vlály pruské vlajky.
Ačkoliv to vypadalo skoro beznadějně, Rakousko se stále nevzdávalo, protože mělo stále velkou sílu. Do Vídně pluly velké zásoby slonoviny a také její nepřítel - Polsko-Litevský stát, který stále ještě měl svou sílu, mu paradoxně velmi pomohl. Pruské město Královec (sousedící s Varšavou a územím Polsko-litevského státu) bylo dobito Polsko-litevskými silami. Jedna z Pruských armád tak musela bojovat s Polsko-litevci a nezbývala jim síla na finální útok na Vídeň.
Prusko vědělo, že nedokáže dojít dál než na současné území. Rakousko už mělo dostatečnou sílu k odražení všech útoků a každý rok přicházely do služby nové a nové regimenty pěchoty a jízdy (a dokonce i dělostřelectva). Nabídlo tedy Rakousku dohodu o mírové smlouvě, pokud jim zůstane veškeré dobité území.
Něco takového ale Rakousko nemohlo přijmout, smlouva nikdy nebyla podepsána a pruští diplomaté byli uražení a vykázáni pryč. Tato urážka způsobila velké příkoří a nájezdy pruských vojsk na Rakouské území. Halstadtské železné doly, Jezuitské školy a orná půda, byly spáleny a rozbořeny.
Otázka náboženství byla v této válce také velmi důležitá. Rakousko i Polsko-litevsko, ti všichni byli katolíci, ale Prusko bylo ryze protestantské. Nicméně oproti reálné historii se nestalo, že by Praha Prušáky radostně vítala jako své spasitele, neboť ve hře už dávno byla rekatolizována a jednalo se o velmi stabilní místo. Stejně tak Balkán, kde byla po Osmanech spousta lidí věrna Islámu (nebo si udrželi své staré ortodoxní náboženství), byl rekatolizován pomocí mnoha misionářů.
V roce 1725 se nestalo nic velmi zajímavého. Prusko jen plenilo pohraniční oblasti a Rakousko budovalo armádu, se kterou by mohlo porazit své uchvatitele.
Avšak v rok 1726 znamenal kolosální obrat. Pohraniční oblasti z Haliče a Moldávie porazili útočící Polsko-litevské jednotky. Tím pádem mohla být Varšavská posádka uvolněna pro válku s Pruskem a tak se také stalo. Rakouské jednotky v roce 1727 opět dobily Gdaňsk a začaly a vrátili se i k dobití Slezska, kde zničili oslabenou Pruskou posádku.
Ve stejném roce z Vídně vyrazila nová čerstvá armáda pod vedením Generála Erika Linze a zamířila si to přes Alpy do Bavorska, které už se ale nechtělo hlásit k samostatnému státu a proto se podvolilo Rakouské vládě. Po dobití Bavorska se osmělily i Würtenberské jednotky, které zničili celou jednu Pruskou armádu, která ohrožovala Bavorsko. (Tím ale jejích přispění válce skončilo).
Zbytky pruských vojsk se stáhly k Praze, kde byla jejich první linie opevnění. Druhá pak byla čerstvě dobité Sasko a třetí samotný Berlín, srdce říše a případně i poslední místo, kde by se dalo postavit na organizovaný odpor.
Před Rakouským generálem Linzem ale stála otázka, zda se připojit ke svému příteli Antonu von Elsnitzovi, vůdci armád přicházejících z Polska, nebo jít trochu jiným směrem a zaútočit na slabě bráněné Sasko a odříznout tak jejich útěkové cesty.
Nakonec zvítězila druhá možnost a v roce 1728 tak získal pro monarchii Drážďany a celé území Saska. Pruská armáda se rozhodla vyklidit prahu a spolu s Berlínskými kolegy dobít zpět Saské území. Anton von Elsnitz tak přes okliku z prahy, kterou bránily jen dva regimenty pruských sympatizantů, zamířil rovnou na Pruskou armádu, které stihl odříznout cestu a zničil ji ještě dřív, než se vrátila k Berlínu. Antonova armáda však byla velmi vyčerpaná a potřebovala svůj odpočinek a doplnit stavy.
Proto Erik Linz s tou svou zamířil rovnou na Berlín a to ačkoliv byly síly značně vyrovnané, spíše nevyhovující pro Rakouskou stranu. Anton von Elsnitz zamířil do Drážďan, kde začal sbírat nové posily.
Obléhání Berlína bylo velmi napjaté. Armáda k němu dorazila po velkých obtížích až v roce 1730, kdy Prusko dokázalo získat další posily a síly tak byly 2 ku 3 ve prospěch Pruska. Rakousku ale přišly nové zbraně s novou technologií. Houfnice. Sice s menší ráží než běžná děla, ale s tříštivými střelami, ideálními pro likvidaci pěchoty.
Erik Linz tedy poslal lehké jednotky a jízdu do blízkého lesa, obyčejnými děli vystřílel do hradeb místo k průlomu a nechal ho těmi lehkými jednotkami hlídat. Kdokoliv by chtěl ven, neměl by šanci a byl by pod palbou jak děl, tak mušket. Mezitím přesunul houfnice na lepší pozici a začal ostřelovat nepřátelskou pěchotu na hradbách.
Ostřelování trvalo hodiny, nicméně než rakouským dělmistrům došla munice, zredukovali nepřátelskou pěchotu na méně než polovinu! Lehké jednotky mezitím zničili domobranu, která se snažila utéct.
Nyní, když byl poměr sil sotva 1:2 ve prospěch Rakouska, vydal generál Linz příkaz k útoku. Rakouští vojáci se vydali na steč a během několika hodin Berlín padl a Pruské mocnářství bylo rozmetáno v prach!
V roce 1731 už jen armáda Antona von Elsnitze vyrazila zpátky k Polsku, dobila Královec a vydala se na poslední útok k pokoření Polsko-Litevského státu.
Avšak Berlín se ani dva roky po svém dobití nedočkal klidu. Švédská armáda překročila bývalé Pruské hranice. Švédské království mělo odjakživa expanzivní choutky. A nyní, když vlastnilo celou Skandidávii, Dánsko a i část Severního Německa, a když byla Pruská armáda rozprášena, přišel čas ukousnout si svůj kus koláče.
V roce 1732 propukla ještě jedna věc, mimo Švédského vyhlášení války. Zemřel král Leopold I a začaly války o Habsburské dědictví. Rakousku tedy vyhlásilo válku i Španělsko, Benátky, Francie a dokonce i Italské státy.
Příště bude: Období 1732 - 1742: Studená válka a Habsburské dědictví
Pruská armáda neměla proti sobě soupeře. Většina severních měst dokonce ani neměla pořádnou posádku. Není proto divu, že hned v roce 1721 bylo dobito přístavní město Gdaňsk, kde byl jen jeden regiment Pandurů, a kde se proti útočníkům zformovaly tři regimenty občanů s mušketami. Bitva neměla žádný delší průběh, Pruská armáda, která šestkrát převyšovala Rakouskou posádku ztratila při útoku jen třicet mužů, kdežto Rakouská posádka byla vybita do posledního muže, tedy včetně občanů 240 zabitých.
Očekávalo se, že Pruská armáda zaútočí dvěma směry. Buď na Prahu, kde nebyla posádka žádná! Nebo na Polsko a oklikou přes Maďarsko a přímo na Vídeň, aby byly Rakouské země rozděleny a zatímco by se navracely armády na pomoc svému hlavnímu městu, Prusové by se postaraly o zajištění měst.
Pruská armáda ale značně přecenila své síly. Třebaže její stavy činily tři plně vyzbrojené a zajištěné armády (pro porovnání, Jedna pruská armáda měla kolem 1500 mužů, včetně jízdy, dělostřelectva a pěchoty, zatímco v tu dobu největší rakouská měla jen 1200!), udělala tu největší chybu, jakou mohla. Zaútočila na všechny.
V tu dobu totiž mělo Rakousko své spojence, Würtenbersko a Bavorsko. Dvě menší území, které ale měli své armády. Rakouský císař Leopold požádal své spojence o pomoc ve válce. Bavorská armáda, která činila sice pouhých 800 mužů (avšak plně vycvičených a vyzbrojených!) poslechla a zaútočila směrem na sever, tedy k Drážďanům. Ve Vídni se začaly cvičit nové jednotky řadové pěchoty (za jeden tah až 3 regimenty), což sice odčerpávalo důležité finance, ale byl stav nouze.
Také ještě v roce 1721 byly po celé zemi nacházeny zbytky vojsk, které v tu dobu byly zapomenuty, nebo ponechány jako posádka, a povolávali se zpět na obranu hlavního města.
Pruská armáda tedy postupovala ze dvou směrů, ale nakonec trochu jiných. Odvrátila se od Polska, kde byla silná rakouská posádka (1000 zkušených a bojem zocelených mužů) a zamířila ke Slezsku. A z druhé strany zamířila k Drážďanům, kde zničila svobodný národ Saska.
V roce 1722 už mělo Rakousko možnost, jak se Prusku postavit. Bavorské armády splnily svůj účel a třebaže byly naprosto zdevastovány, tak zbrzdily Prusy o celý rok. Rakouské nové jednotky byly poslány na obranu Prahy, kde se zakopaly a čekaly na své protivníky.
Ti skutečně přišli, bohužel v mnohanásobně větším počtu. Obavy Rakouska, které se rozhodovalo, zda by jednotky nemělo shromáždit do většího počtu a obětovat tak Prahu a své spojence, se vyplnily. Rakouská posádka byla poražena a i když způsobila nepřátelům určité ztráty, nepodařilo se jim odolat výslednému náporu. V roce 1722 byla Praha dobyta.
Hned rok na to (1723) stály Pruské armády u Mnichova (hlavní Bavorské město) a už v roce 1724 v něm vlály pruské vlajky.
Ačkoliv to vypadalo skoro beznadějně, Rakousko se stále nevzdávalo, protože mělo stále velkou sílu. Do Vídně pluly velké zásoby slonoviny a také její nepřítel - Polsko-Litevský stát, který stále ještě měl svou sílu, mu paradoxně velmi pomohl. Pruské město Královec (sousedící s Varšavou a územím Polsko-litevského státu) bylo dobito Polsko-litevskými silami. Jedna z Pruských armád tak musela bojovat s Polsko-litevci a nezbývala jim síla na finální útok na Vídeň.
Prusko vědělo, že nedokáže dojít dál než na současné území. Rakousko už mělo dostatečnou sílu k odražení všech útoků a každý rok přicházely do služby nové a nové regimenty pěchoty a jízdy (a dokonce i dělostřelectva). Nabídlo tedy Rakousku dohodu o mírové smlouvě, pokud jim zůstane veškeré dobité území.
Něco takového ale Rakousko nemohlo přijmout, smlouva nikdy nebyla podepsána a pruští diplomaté byli uražení a vykázáni pryč. Tato urážka způsobila velké příkoří a nájezdy pruských vojsk na Rakouské území. Halstadtské železné doly, Jezuitské školy a orná půda, byly spáleny a rozbořeny.
Otázka náboženství byla v této válce také velmi důležitá. Rakousko i Polsko-litevsko, ti všichni byli katolíci, ale Prusko bylo ryze protestantské. Nicméně oproti reálné historii se nestalo, že by Praha Prušáky radostně vítala jako své spasitele, neboť ve hře už dávno byla rekatolizována a jednalo se o velmi stabilní místo. Stejně tak Balkán, kde byla po Osmanech spousta lidí věrna Islámu (nebo si udrželi své staré ortodoxní náboženství), byl rekatolizován pomocí mnoha misionářů.
V roce 1725 se nestalo nic velmi zajímavého. Prusko jen plenilo pohraniční oblasti a Rakousko budovalo armádu, se kterou by mohlo porazit své uchvatitele.
Avšak v rok 1726 znamenal kolosální obrat. Pohraniční oblasti z Haliče a Moldávie porazili útočící Polsko-litevské jednotky. Tím pádem mohla být Varšavská posádka uvolněna pro válku s Pruskem a tak se také stalo. Rakouské jednotky v roce 1727 opět dobily Gdaňsk a začaly a vrátili se i k dobití Slezska, kde zničili oslabenou Pruskou posádku.
Ve stejném roce z Vídně vyrazila nová čerstvá armáda pod vedením Generála Erika Linze a zamířila si to přes Alpy do Bavorska, které už se ale nechtělo hlásit k samostatnému státu a proto se podvolilo Rakouské vládě. Po dobití Bavorska se osmělily i Würtenberské jednotky, které zničili celou jednu Pruskou armádu, která ohrožovala Bavorsko. (Tím ale jejích přispění válce skončilo).
Zbytky pruských vojsk se stáhly k Praze, kde byla jejich první linie opevnění. Druhá pak byla čerstvě dobité Sasko a třetí samotný Berlín, srdce říše a případně i poslední místo, kde by se dalo postavit na organizovaný odpor.
Před Rakouským generálem Linzem ale stála otázka, zda se připojit ke svému příteli Antonu von Elsnitzovi, vůdci armád přicházejících z Polska, nebo jít trochu jiným směrem a zaútočit na slabě bráněné Sasko a odříznout tak jejich útěkové cesty.
Nakonec zvítězila druhá možnost a v roce 1728 tak získal pro monarchii Drážďany a celé území Saska. Pruská armáda se rozhodla vyklidit prahu a spolu s Berlínskými kolegy dobít zpět Saské území. Anton von Elsnitz tak přes okliku z prahy, kterou bránily jen dva regimenty pruských sympatizantů, zamířil rovnou na Pruskou armádu, které stihl odříznout cestu a zničil ji ještě dřív, než se vrátila k Berlínu. Antonova armáda však byla velmi vyčerpaná a potřebovala svůj odpočinek a doplnit stavy.
Proto Erik Linz s tou svou zamířil rovnou na Berlín a to ačkoliv byly síly značně vyrovnané, spíše nevyhovující pro Rakouskou stranu. Anton von Elsnitz zamířil do Drážďan, kde začal sbírat nové posily.
Obléhání Berlína bylo velmi napjaté. Armáda k němu dorazila po velkých obtížích až v roce 1730, kdy Prusko dokázalo získat další posily a síly tak byly 2 ku 3 ve prospěch Pruska. Rakousku ale přišly nové zbraně s novou technologií. Houfnice. Sice s menší ráží než běžná děla, ale s tříštivými střelami, ideálními pro likvidaci pěchoty.
Erik Linz tedy poslal lehké jednotky a jízdu do blízkého lesa, obyčejnými děli vystřílel do hradeb místo k průlomu a nechal ho těmi lehkými jednotkami hlídat. Kdokoliv by chtěl ven, neměl by šanci a byl by pod palbou jak děl, tak mušket. Mezitím přesunul houfnice na lepší pozici a začal ostřelovat nepřátelskou pěchotu na hradbách.
Ostřelování trvalo hodiny, nicméně než rakouským dělmistrům došla munice, zredukovali nepřátelskou pěchotu na méně než polovinu! Lehké jednotky mezitím zničili domobranu, která se snažila utéct.
Nyní, když byl poměr sil sotva 1:2 ve prospěch Rakouska, vydal generál Linz příkaz k útoku. Rakouští vojáci se vydali na steč a během několika hodin Berlín padl a Pruské mocnářství bylo rozmetáno v prach!
V roce 1731 už jen armáda Antona von Elsnitze vyrazila zpátky k Polsku, dobila Královec a vydala se na poslední útok k pokoření Polsko-Litevského státu.
Avšak Berlín se ani dva roky po svém dobití nedočkal klidu. Švédská armáda překročila bývalé Pruské hranice. Švédské království mělo odjakživa expanzivní choutky. A nyní, když vlastnilo celou Skandidávii, Dánsko a i část Severního Německa, a když byla Pruská armáda rozprášena, přišel čas ukousnout si svůj kus koláče.
V roce 1732 propukla ještě jedna věc, mimo Švédského vyhlášení války. Zemřel král Leopold I a začaly války o Habsburské dědictví. Rakousku tedy vyhlásilo válku i Španělsko, Benátky, Francie a dokonce i Italské státy.
Příště bude: Období 1732 - 1742: Studená válka a Habsburské dědictví
“Where must we go… We who wander this Wasteland in search of our better selves?“ The First History Man
"Přátelství může trvat jen mezi dobrými lidmi." Cicero
Vir Ilustris
"Přátelství může trvat jen mezi dobrými lidmi." Cicero
Vir Ilustris