24.02.2015, 02:59
Období 1732 - 1742: Studená válka a Habsburské dědictví
Jak jsem povídal minule, v roce 1732 byla vyhlášena válka Rakousku, neboť se bojovalo o Habsburské dědictví. Novým vládcem se stal Franz I, korunní princ a nově též Císař. (Leopold byl pouze král).
Rakousko nyní stálo ve velice nepěkné situaci. Na východě pořád ještě bojovaly zbytky Polskolitevského státu (nutno říct, že byly značně oslabené a pořád na ně útočili povstalci vyzbrojované Ruskem a Rakouské lehčí jednotky). Dole na jihu byla Říše ohrožována Osmanskou říší a nově také Benátkami, které před tím dobyly zbytky Řecka od Osmanské říše. (Dole byla jedna dóžecí armáda o síle 1500 dobře vyzbrojených a odhodlaných mužů. Proti Benátčanům stála Rakouská posádka tvořená pouze 200 muži, z toho 100 byli lehcí Panduři, pak nějaké dělostřelectvo a zbytek ochrana místních velitelů.)
Na severu sice měl být původně klid, neboť Pruský národ byl zničen až do základu. Nicméně Švédská republika expandovala a dobyla Dánsko a tudíž i ze severu bylo Rakousko neustále ohrožováno útokem.
A nyní i ze západu, neboť přímo s Rakouskem sousedil Benátský region, kde byla velmi silná posádka, druhá armáda Benátská, dalších 1500 mužů a proti nim stáli pouze Rakouští dobrovolníci a posádka o síle 150 vojáků.
Hned v roce 1732 se stala ještě jedna důležitá věc. Pirátský útok zlikvidoval veškerý obchod s Afrikou a připravil Rakousko o cenné příjmy.
Rakousko reagovalo reformou daňové politiky, objevilo dva regiony, které měli odpuštěné daně, kvůli snaze získat zvýšit úroveň bohatství regionu a umírnit zdejší nenávist vůči koruně. Ze získaných daní pak vyzbrojilo nové vojsko podle nejmodernějších technologií (řeč je hlavně o granátnících, kteří se stali cennou složkou rakouské armády), sjednocených ráží děl a hlavně nových pušek se šroubovacími bajonety (už žádné tulejové nebo zátkové). Všem vojákům s bajonety také poskytlo výcvik podle nových postupů, takže vojáci už se moc nepořezávali při nabíjení a celkově zrychlili svou efektivitu.
Vedení této nové armády svěřili nováčkovi ve službách koruny, Eugenu Salzmanovi. Ten vytáhl do boje, směr Benátky.
V roce 1733 přešli Italské státy do útoku a zablokovaly všechny rakouské přístavy v Jaderském moři, nejenže teď Rakušané neměli přístup ke slonovině na které bohatli, ale nemohli vyvážet a dovážet po moři prakticky nic. Na severu je blokovalo Švédsko, na jihu Itálie, Benátky a Osmanská říše. Pouze díky daním přežívalo. Je třeba říct, že pokud zbylo něco z armády, všechny daně šly do rozvoje průmyslu a zemědělství. Lidé nehladověli, potravin byl dostatek a třebaže se objevovaly první obavy z industrializace, lidé byli rádi, že je práce a i přes tu spoustu válek se rozvíjí infrastruktura a průmysl.
Eugen Salzman postupoval velmi pomalu. K Benátkám dorazil až v roce 1734, kdy zaútočil na místní posádku. Benátčané sice očekávali útok, ale kvalita jejich Rakouských soků je šokovala. Benátky totiž neměli žádné moderní opevnění a tak je Rakouská profesionalita naprosto převálcovala. Již v roce 1734 tak v Benátkách zavlály Rakouské vlajky.
Úroveň Rakouské armády v Severní Itálii převyšovala jak Italskou tak místní Španělskou posádku. Proto se nemusela obávat útoků a monarchie se mohla věnovat jiným záležitostem. Vzrůstalo totiž severní nebezpečí a Švédsko bylo dotíravé, třebaže nahoře byla stále vítězná armáda Erika Linze. Proto veškeré nové jednotky (nepočítaje posily pro ty stávající) mířily do Berlína, Drážďan a také nedaleké Postupimi. Švédská armáda, třebaže byla velmi silná, odmítla útočit proti třem armádám najednou, neboť by možná dokázala dobít Berlín, ale za žádnou cenu by ho nedokázala udržet.
Rakousko to ale stálo cenné dva roky příprav. A z jakéhosi patového (třebaže pro Rakousko výhodného) stavu se netěšilo moc dlouho. Už v roce 1736 císař Franz I. umírá a nastupuje jeho bratr Franz Josef I. (podle reálu nastoupil o sto deset let později, ale to je jedno
). Nový císař nemá skoro žádný respekt a důvěra vlády klesá na velmi nízkou úroveň. Což znamená nepokoje. Situaci zachraňuje pouze Hans Stirman, premiér. Sice mu je 70 let, ale ví, jak se co dělá, získává Rakousku stále nemalou prestiž v zahraničí a rozhodl se mladého císaře zaučit.
V roce 1737 útočí osmani na Evžena Savojského v Cařihradu, který stále čeká na svou příležitost pokořit hlavní město Osmanské říše, Ankaru v Turecku. Je mu 73 let a čas se krátí. Pro zkušeného turkobijce nebyl problém osmany odrazit bez větších ztrát. Přesto stálo doplnění a reorganizace Cařihradské posádky desetinu Rakouského rozpočtu pro rok 1737. Navíc Benátská armáda vyšla z Athén a rozhodla se Cařihradský region potrápit.
Evžen Savojský si nemohl dovolit opustit Cařihrad s neúplnou armádou. Požádal proto kurýrem Vídeň o pomoc, která poslala nějaké čerstvě vycvičené dobrovolníky k Athénám. Benátské jednotky navíc udělaly fatální chybu, rozdělily se.
Nově povolaná rakouská armáda a některé podpůrné jednotky z Cařihradu zaútočili, odřízli vždy jednu část Benátčanů a rozstříleli je na cucky. Benátská armáda tak byla rozprášena a odmítla dál bojovat.
Netrvalo dlouho a rakouské vlajky zavlály jak nad celým Peloponéským ostrovem, tak i na Akropoli. Píše se rok 1738.
Poté, co byla zažehnána jižní hrozba, nebyla ohrožována Vídeň a na severu se situace uklidnila, zbyly nyní prostředky vyrazit na východ a podpořit Antona von Elsnitze v likvidaci Litvy.
Jeho armáda tak byla posílena o nové granátnické pluky, houfnice, děla, řadovou pěchotu a také hulány, těžkou jízdu s kopími. A v roce 1739 vyrazila směrem Vilnius.
V roce 1740 stála rakouská armáda před hlavním městem svých odvěkých rivalů. Anton von Elsnitz věděl, na co si dát pozor a věřil v konečné vítězství. Přesto nehodlal nepřítele podcenit. A vymyslel lstivý plán. Zatímco jeho děla a houfnice ostřelovaly polskolitevské pozice, řadová pěchota a granátníci se proplížili lesem a zaútočili z druhé strany, jen za pomocí hák a lan. Vylezli na hradby a začali střílet na nepřátelské dělostřelectvo a jízdu.
Domobrana s puškami ještě pokusila vojáky z hradeb dostat, ale dobře hozené granáty je naprosto zdecimovaly a nezbylo jim nic jiného, než se vzdát.
Polsko-Litevský stát byl po skoro 35 letech konfliktu zničen.
1741 se nedělo v podstatě nic zvláštního. Za zmínku stojí pouze vybudování kamenných cest po většině Balkánského poloostrova a boj s Ruskými povstalci. Jejich nápad zaútočit na Vilnius čerstvě po dobytí (armáda byla na 50% stavu a doplnění stavů se vleklo) sice měl šanci na úspěch, ale jejich nízké zásoby střeliva a nedostatek pušek jakékoliv naděje zhatil. Rakouská posádka je rozstřílela ještě než došli k hradbám.
Pozornost Rakouska byla nyní směřována na posílení Cařihradských jednotek a poslání Evžena Savojského do Turecka. Jenomže v roce 1742 se stala jedna věc, kterou nikdo nečekal. Francouzská flotila proplula Bosporem a Dardanely a vylodila se v Moldávii, rakouské provincii, kde byl pouze jediný regiment!
A zde končí naše dnešní část
Období 1742 - 1749: Speciální kapitola - Osmanské války (bude psána jako deník jednoho vojáka, který prošel celým tažením)
Jak jsem povídal minule, v roce 1732 byla vyhlášena válka Rakousku, neboť se bojovalo o Habsburské dědictví. Novým vládcem se stal Franz I, korunní princ a nově též Císař. (Leopold byl pouze král).
Rakousko nyní stálo ve velice nepěkné situaci. Na východě pořád ještě bojovaly zbytky Polskolitevského státu (nutno říct, že byly značně oslabené a pořád na ně útočili povstalci vyzbrojované Ruskem a Rakouské lehčí jednotky). Dole na jihu byla Říše ohrožována Osmanskou říší a nově také Benátkami, které před tím dobyly zbytky Řecka od Osmanské říše. (Dole byla jedna dóžecí armáda o síle 1500 dobře vyzbrojených a odhodlaných mužů. Proti Benátčanům stála Rakouská posádka tvořená pouze 200 muži, z toho 100 byli lehcí Panduři, pak nějaké dělostřelectvo a zbytek ochrana místních velitelů.)
Na severu sice měl být původně klid, neboť Pruský národ byl zničen až do základu. Nicméně Švédská republika expandovala a dobyla Dánsko a tudíž i ze severu bylo Rakousko neustále ohrožováno útokem.
A nyní i ze západu, neboť přímo s Rakouskem sousedil Benátský region, kde byla velmi silná posádka, druhá armáda Benátská, dalších 1500 mužů a proti nim stáli pouze Rakouští dobrovolníci a posádka o síle 150 vojáků.
Hned v roce 1732 se stala ještě jedna důležitá věc. Pirátský útok zlikvidoval veškerý obchod s Afrikou a připravil Rakousko o cenné příjmy.
Rakousko reagovalo reformou daňové politiky, objevilo dva regiony, které měli odpuštěné daně, kvůli snaze získat zvýšit úroveň bohatství regionu a umírnit zdejší nenávist vůči koruně. Ze získaných daní pak vyzbrojilo nové vojsko podle nejmodernějších technologií (řeč je hlavně o granátnících, kteří se stali cennou složkou rakouské armády), sjednocených ráží děl a hlavně nových pušek se šroubovacími bajonety (už žádné tulejové nebo zátkové). Všem vojákům s bajonety také poskytlo výcvik podle nových postupů, takže vojáci už se moc nepořezávali při nabíjení a celkově zrychlili svou efektivitu.
Vedení této nové armády svěřili nováčkovi ve službách koruny, Eugenu Salzmanovi. Ten vytáhl do boje, směr Benátky.
V roce 1733 přešli Italské státy do útoku a zablokovaly všechny rakouské přístavy v Jaderském moři, nejenže teď Rakušané neměli přístup ke slonovině na které bohatli, ale nemohli vyvážet a dovážet po moři prakticky nic. Na severu je blokovalo Švédsko, na jihu Itálie, Benátky a Osmanská říše. Pouze díky daním přežívalo. Je třeba říct, že pokud zbylo něco z armády, všechny daně šly do rozvoje průmyslu a zemědělství. Lidé nehladověli, potravin byl dostatek a třebaže se objevovaly první obavy z industrializace, lidé byli rádi, že je práce a i přes tu spoustu válek se rozvíjí infrastruktura a průmysl.
Eugen Salzman postupoval velmi pomalu. K Benátkám dorazil až v roce 1734, kdy zaútočil na místní posádku. Benátčané sice očekávali útok, ale kvalita jejich Rakouských soků je šokovala. Benátky totiž neměli žádné moderní opevnění a tak je Rakouská profesionalita naprosto převálcovala. Již v roce 1734 tak v Benátkách zavlály Rakouské vlajky.
Úroveň Rakouské armády v Severní Itálii převyšovala jak Italskou tak místní Španělskou posádku. Proto se nemusela obávat útoků a monarchie se mohla věnovat jiným záležitostem. Vzrůstalo totiž severní nebezpečí a Švédsko bylo dotíravé, třebaže nahoře byla stále vítězná armáda Erika Linze. Proto veškeré nové jednotky (nepočítaje posily pro ty stávající) mířily do Berlína, Drážďan a také nedaleké Postupimi. Švédská armáda, třebaže byla velmi silná, odmítla útočit proti třem armádám najednou, neboť by možná dokázala dobít Berlín, ale za žádnou cenu by ho nedokázala udržet.
Rakousko to ale stálo cenné dva roky příprav. A z jakéhosi patového (třebaže pro Rakousko výhodného) stavu se netěšilo moc dlouho. Už v roce 1736 císař Franz I. umírá a nastupuje jeho bratr Franz Josef I. (podle reálu nastoupil o sto deset let později, ale to je jedno
). Nový císař nemá skoro žádný respekt a důvěra vlády klesá na velmi nízkou úroveň. Což znamená nepokoje. Situaci zachraňuje pouze Hans Stirman, premiér. Sice mu je 70 let, ale ví, jak se co dělá, získává Rakousku stále nemalou prestiž v zahraničí a rozhodl se mladého císaře zaučit. V roce 1737 útočí osmani na Evžena Savojského v Cařihradu, který stále čeká na svou příležitost pokořit hlavní město Osmanské říše, Ankaru v Turecku. Je mu 73 let a čas se krátí. Pro zkušeného turkobijce nebyl problém osmany odrazit bez větších ztrát. Přesto stálo doplnění a reorganizace Cařihradské posádky desetinu Rakouského rozpočtu pro rok 1737. Navíc Benátská armáda vyšla z Athén a rozhodla se Cařihradský region potrápit.
Evžen Savojský si nemohl dovolit opustit Cařihrad s neúplnou armádou. Požádal proto kurýrem Vídeň o pomoc, která poslala nějaké čerstvě vycvičené dobrovolníky k Athénám. Benátské jednotky navíc udělaly fatální chybu, rozdělily se.
Nově povolaná rakouská armáda a některé podpůrné jednotky z Cařihradu zaútočili, odřízli vždy jednu část Benátčanů a rozstříleli je na cucky. Benátská armáda tak byla rozprášena a odmítla dál bojovat.
Netrvalo dlouho a rakouské vlajky zavlály jak nad celým Peloponéským ostrovem, tak i na Akropoli. Píše se rok 1738.
Poté, co byla zažehnána jižní hrozba, nebyla ohrožována Vídeň a na severu se situace uklidnila, zbyly nyní prostředky vyrazit na východ a podpořit Antona von Elsnitze v likvidaci Litvy.
Jeho armáda tak byla posílena o nové granátnické pluky, houfnice, děla, řadovou pěchotu a také hulány, těžkou jízdu s kopími. A v roce 1739 vyrazila směrem Vilnius.
V roce 1740 stála rakouská armáda před hlavním městem svých odvěkých rivalů. Anton von Elsnitz věděl, na co si dát pozor a věřil v konečné vítězství. Přesto nehodlal nepřítele podcenit. A vymyslel lstivý plán. Zatímco jeho děla a houfnice ostřelovaly polskolitevské pozice, řadová pěchota a granátníci se proplížili lesem a zaútočili z druhé strany, jen za pomocí hák a lan. Vylezli na hradby a začali střílet na nepřátelské dělostřelectvo a jízdu.
Domobrana s puškami ještě pokusila vojáky z hradeb dostat, ale dobře hozené granáty je naprosto zdecimovaly a nezbylo jim nic jiného, než se vzdát.
Polsko-Litevský stát byl po skoro 35 letech konfliktu zničen.
1741 se nedělo v podstatě nic zvláštního. Za zmínku stojí pouze vybudování kamenných cest po většině Balkánského poloostrova a boj s Ruskými povstalci. Jejich nápad zaútočit na Vilnius čerstvě po dobytí (armáda byla na 50% stavu a doplnění stavů se vleklo) sice měl šanci na úspěch, ale jejich nízké zásoby střeliva a nedostatek pušek jakékoliv naděje zhatil. Rakouská posádka je rozstřílela ještě než došli k hradbám.
Pozornost Rakouska byla nyní směřována na posílení Cařihradských jednotek a poslání Evžena Savojského do Turecka. Jenomže v roce 1742 se stala jedna věc, kterou nikdo nečekal. Francouzská flotila proplula Bosporem a Dardanely a vylodila se v Moldávii, rakouské provincii, kde byl pouze jediný regiment!
A zde končí naše dnešní část
Období 1742 - 1749: Speciální kapitola - Osmanské války (bude psána jako deník jednoho vojáka, který prošel celým tažením)
“Where must we go… We who wander this Wasteland in search of our better selves?“ The First History Man
"Přátelství může trvat jen mezi dobrými lidmi." Cicero
Vir Ilustris
"Přátelství může trvat jen mezi dobrými lidmi." Cicero
Vir Ilustris