Festival párů 2018

[SecreterceS]

Jako vždycky mám zpoždění, ale přece. Vybrala jsem si pár, který se nabízí, ale nikdo s ním nějak nepracuje a je to škoda.

Rozhodnutí jít na vycházku se nevyplatilo. Nebo možná jo.

Hezčí den novopečený král měňavců už dlouho nezažil. Slunce se opíralo do hnízda a lesa okolo plnou silou, všichni si užívali klidného dne, dokonce i jeho bratr odvolal lekce sebeobrany, a protože celý den seděl na věži, předal mu Thorax na chvíli zodpovědnost a rozhodl se vyrazit na malou procházku.
Dole pod hnízdem v lesích, které se po porážce Chrysalis začaly rozmáhat na pláních nadpozemskou rychlostí, bylo překvapivé, ale uklidňující ticho. V horkém poledni se všechna zvěř ukrývala v korunách stromů a zvědavě se dívala dolů na tvora, který vyzařoval auru vůdce, ale kráčel lesem bez nároku na vládu. Tady byl jen jedním z nich, jen dalším hledačem odpočinku.
Když usedl do stínu vysokých stromů, pomalu se k němu začali přibližovat. První usedl na nejnižší větev vrabčák. Po něm druhý, a třetí a čtvrtý. Potom se začali v kvítí objevovat motýli, když pochopili, že jim nehrozí nebezpečí. Přiběhla veverka a usadila se mu na rameni. Na kámen kousek od něj se přišly vyhřívat dvě ještěrky.
Thorax spokojeně vydechnul. Ano, procházka byla dnes dobré rozhodnutí.

Zaslechl tiché pištění. Nejprve si říkal, jestli je to nějaký pták, nebo komár, ale potom začalo být hlasitější... a hlasitější...
“aaaaaaaaaaaaaaaaaaAAAAAAAAAAAA–“
Nad jeho hlavou se ozvalo praskání větví doprovázené stejným jekotem a Thorax zvedl hlavu vzhůru přesně ve chvíli, kdy mu na ni málem něco spadlo.

Něco živého.

Nastavil kopyta dřív, než panikařící tvor mohl dopadnout na zem. I přesto ho váha stáhla s žuchnutím k zemi. Zvířata se rozutekla s pískotem a plácáním křídel a pod stromem opět zbyl jen Thorax. No, Thorax a ten, kdo mu doslova padnul do náruče.

Když se zvednul z těla, které ho stáhlo do vysoké trávy, překvapeně zamrkal. I přesto, že postrádala svůj klobouk a plášť, její odstín modré byl nezaměnitelný. “Trixie? Uh... Ahoj?”
Čarodějka na něj zamžourala přes prameny rozcuchané hřívy, které měla v obličeji. “Fausticorn zná moje jméno... To mi lichotí...”
“Nejsi mrtvá, Trixie.”
“Ještě ne...? Máš pro mě nějaké poslání? Mám se vrátit zpátky? Řekni pravdu, pošleš Twilight Sparkle zpátky taky? Určitě ne. To je moje privilegium, že ano?”

Thorax se tiše zasmál. “Trixie, to jsem já. Thorax. Nejsi mrtvá.”
V tu chvíli se jednorožka plně probrala, otevřela doširoka oči, zvedla se do sedu a odstrčila Thoraxe tak daleko, jak jen dokázala. “Thoraxi?! Co to– Thoraxi, viděla jsem Fausticorna! Poslali mě zpátky, mám říct Twilight, aby se šla vycpat!”
Král měňavců jí opatrně položil kopyto na rameno. “Trixie, spadla jsi z čistého nebe. Kde jsi se tu vzala?”
Odhrnula si hřívu z čela. “Velká a mocná Trixie zkoušela transport magií na delší vzdálenosti, a netrefila se. Hopla.”
“Aha. Dobře. Mám tě odvést zpátky do Ponyvillu?”
“Pff, to zvládnu sama, jen sleduj!” usmála se, ale její roh jen zaprskal, zajiskřil a zhasnul. “...A sakra.”
Měňavec jí věnoval úsměv: “To je v pořádku. Stejně se dnes nic neděje a můj bratr hlídá hnízdo. Chceš doprovodit do Ponyvillu? Stejně jsem chtěl zajít na návštěvu.”

Trixie zaváhala. Ze tvorů, kterým zachránila svět, měla Thoraxe nejméně ráda. Starlight byla její nejlepší kamarádka, Discord jí byl podobný, ale Thorax... Thorax se choval většinu času jako absolutní sluníčkář a jí se jeho laskavý přístup ke všem a všemu nelíbil v kontrastu s jeho ohromnou mocí a výškou, která by měla být pro poníky nelegální. Přesto se obávala, že nemá jinou možnost. “Fajn... Vezmeš velkou a mocnou Trixie zpátky do civilizace,” rozhodla.
“Dobře. Cesta je poměrně dlouhá, tak bychom měli rovnou vyrazit.”

Hluboko v horách, kudy vede stezka spojující Equestrii a měňavčí lesy, vedou dva tvorové rozhovory o všem možném. A potom začne Trixie být zima.
(Tohle téma mi hrálo do karet.)

Trixie si vyskuhrala, aby přespali v jedné jeskyni. Nebyla tu o moc menší zima, její roh vypovídal službu a Thoraxova magie se skládala hlavně z obranných kouzel, takže ani jeden z nich zrovna netrpěl vedrem. Thorax se proto pokusil zapříst rozhovor, a po několika pokusech se mu to i povedlo.
“Proč ses rozhodla být kouzelnicí? Ve světě, kde je magie obyčejná?”
Trixie se na něj podívala, jako by pokládal naprosto primitivní otázku. “Podívej, Thoraxi: je rozdíl mezi zaprášenou staromódní magií, kterou provozují všichni ostatní, a magií, jakou ještě nikdy nikdo neviděl.”
“Uh-huh...” Měňavec očividně stále nevěděl, o čem mluví.
“Jednodušše řečeno, teleportovat se dneska umí každý. Ale viděl jsi někdy někoho změnit magií barvu hřívy? Viděl jsi někdy jednorožce kouzlit bez rozzářenýho rohu? Moje kouzla mají totiž grácii, to je to!”
Teď pochopil, a oči se mu rozzářily jako hvězdy. “Aha, dodáváš kouzlům kouzlo!”
Trixie se pro sebe zasmála, potom si uvědomila, co dělá, a odkašlala si. “Ehm. To je... to je dobrý popis. Ten se mi líbí.” Její svědomí, jehož hlas se až podezřele podobal hlasu Starlight Glimmer, jí říkalo, že by se měla Thoraxe taky zkusit na něco zeptat, aby nevypadala příliš neslušně, a protože jí konverzace zatím nebyla nijak nepříjemná, projednou své svědomí poslechla. “Thoraxi, můžu se zeptat na něco ohledně tvýho druhu?”

Přestal přecházet po jeskyni a přisedl si vedle ní.
“Konkrétně... ohledně tebe.”
“Ptej se na cokoliv,” pokrčil rameny.
Trixie se zhluboka nadechla, a potom se zeptala: “Jak spíš s těma parohama?”
Nejprve se podíval na ni a potom nahoru, na dva oranžové parohy, které symbolizovaly jeho vládu. “Většinou... většinou s nimi nespím. Já nespávám v těle Měňavce. Většinou se proměním v něco pohodlnějšího, v medvěda, nebo v hada, nebo v kočku. Chápeš, protože srst je pohodlnější a nemusíš se zaobírat věcmi jako pomuchlaná křídla a bolavý krk. Vlastně občas trávím celý den jako jiné, menší zvíře. Docela se to vyplatí.”

“Moment,” zacpala mu pusu kopytem. “Chceš mi říct, že se můžeš proměnit v medvěda. Se srstí, která hřeje. Thoraxi. Thoraxi. Proč. Proč jsi to neřekl hned. Já tady mrznu, víš to?!” řekla naštvaně.
Omluvně se na ni podíval: “Promiň, já... nemyslel jsem si, že by to bylo fér.”
“Nebylo fér?” Frkla a ustoupila. “Medvěd. Fofrem.”
“Na moji obranu, myslel jsem, že o moji pomoc bys nestála–“
“Znova opakuju, že mrznu!”
Během chvilky vedle ní místo měňavce ležel mohutný hnědý medvěd, který si ji ale stále měřil zmatenýma očima. Trixie bez zaváhání, naprosto sebevědomě ulehla vedle něj a pokusila se co nejlépe schovat k jeho srsti. “Občas mě děsíš,” zamumlala. “Tohle mě taky děsí, protože medvědy nenávidím, ale je zima. Tečka.”
Kdokoliv jiný by se urazil, ale Thorax měl výhodu tvora schopného číst emoce. Trixie si vytvářela zdi z hrdosti a měla předsudky vůči všemu novému, ale byla za své přátele ráda. Doufal, že si její důvěru nakonec získá úplně. Drobnosti jako její upřímný smích nebo její oči mu stály za to.

V pánských lázních neuvidíme mnoho nového, vzhledem k anatomické nepřesnosti seriálu, kterou dodržuji ve svých příbězích taky. Přesto můžeme ale obdivovat oba protagonisty.
(Tohle téma mě úplně rozhodilo!)

Protože v chrámu na stezce vedoucí přes hory do středozemí žili výhradně hřebci, daly by se jejich lázně označit jako pánské. Alespoň do chvíle, než přijali dva neobvyklé poutníky, z nichž jedním byla modrá jednorožka.

Trixie teď seděla na malém dvoře uprostřed chrámu a prohlížela si ryby v malé fontáně, zatímco se pokoušela rozčesat si hřívu kopytem.
Klapot kopyt za ní ji upozornil, že její společník se k ní rozhodl přidat. “To by jeden nevěřil, jak moc může horká koupel prospět unaveným kopytům.”
S pohledem stále upřeným na ryby přikývla. Během tří dnů cesty stačila zjistit téměř všechno o komunitě Měňavců, o jejich zvycích, hierarchii, funkcích a mimo jiné se tak dozvěděla, že horkou vodu nemají. “Někdy bys měl zajít do lázní v Ponyvillu.” Řekla to stručně, jako většinu svých odpovědí. Její hlas zůstal strohý během celé cesty, ať už mu radila, ptala se, nebo děkovala za medvědí srst, kterou ji chránil před studenou nocí. Ale Thorax nebyl slepý, i kdyby byl obyčejný poník, poznal by, že Trixie není úplně lhostejný. Jejich neutrální vztah začal nabírat na síle s každým úsměvem, každým fyzickým kontaktem, s každým slovem. Byl za to rád. A Starlight bude určitě ráda, že Trixie nezávisí jen na ní.

Ten den byl kontrastem k nocím a slunce se opět opíralo do všeho pod ním tak mocně, jak jen dovedlo. Znamenalo to, že se nebudou muset bát, že vyrazí na další cestu zmáčení z horkých lázní.
S tichým zašustěním roztáhl Thorax křídla a se spokojeným vydechnutím je vystavil paprskům.

Právě ten moment si Trixie vybrala, aby se na něj podívala, a ztuhla. Ten pohled ji oslnil, doslova i obrazně. Z Thoraxova chitinového brnění i zelené jemné kůže se odráželo světlo ve všech barvách duhy a vytvářelo kolem něj jakousi nadpozemskou auru. Jeho křídla a blanitý ocas vypadaly jako roztříštěné sklo, křišťál uhlazený a poskládaný dohromady, aby tvořil doplňující detail na tvorovi, jehož královský titul náhle dával mnohem větší smysl.
A v tu chvíli se něco uvnitř ní změnilo. Připadalo jí, že vidí Thoraxe poprvé.
“Trixie? Jsi v pořádku?” ohlédl se na ni.
Ty oči, ty zářící oči, tak cizí, a přesto už měla pocit, že je zná nazpaměť. Zamrkala a zatřásla hlavou, a aura postupně vybledla.

Vydali se na další cestu.
Trixie mnoho nemluvila, ale to ani předtím. Ale teď si vybírala chvilky, kdy si myslela, že jí Thorax nevěnuje pozornost, a prohlížela si ho, pečlivěji, zvědavěji. Nebyla si jistá, proč a co přesně dělá, ale nepřestávala. Nacházela nové a nové detaily, které na něm obdivovala, což si ale velice těžko přiznávala.
———
“Thoraxi?” zeptala se ho ten večer. Byli nedaleko Ponyvillu, ale ještě ne dost blízko.
“Hm?”
“Je možné... uhm...” Čarodějka zapátrala v mysli po správných slovech. “Tvůj druh v podstatě nechává proudit lá- náklonnost celou komunitou, říkal jsi to tak? Že ji sdílíte mezi sebou všichni?”
Vyvedený z míry její otázkou, ale ochotný odpovědět, přikývl.
“Je možné, že neúmyslně zapojíte do tohohle... koloběhu... někoho, kdo s někým z vás tráví víc času?”
“Láska není nakažlivá, Trixie,” pobaveně se usmál. Svatá Celestie, copak ty úsměvy cvičil? Přísahala by, že takhle ještě před pár dny nevypadal! “Emoce každého jsou jen jeho. My akorát býváme... otevřenější.”
“Jo. Dobře. F–fajn,” křečovitě přikývla a pokusila se dívat kamkoliv jinam.
Thorax se protáhnul a vybral místo vedle stezky, kde vypadal plochý kámen nejméně nepohodlný. “Měli bychom jít spát.“
Roztřesené kopyto na rameni ho zastavilo, než se proměnil v hnědého medvěda. “M–mohl–“ Trixie si odkašlala a zkusila to znovu, důstojněji. “Mohl bys zůstat tak, jak jsi? Jen– jen na tuhle noc?”
Neprotestoval, a klisna se mu schoulila k boku. “Dík, Thoraxi,” zašeptala.
Chtěl jí odpovědět, ale něco ho zastavilo. Tu noc nechala princezna Luna zářit celý Měsíc, a jeho svit se odrážel v srsti poníka dřímajícího tak blízko, že cítil tep jejího srdce. Její hříva vypadala, jako by byla protkaná stříbrem, v její srsti jako by rozkvétaly hvězdy, na konečcích řas jako by měla perličky.
Nebyl si jistý, jestli je to jen mlha, ale přísahal by, že na chvíli jako by ji obklopovala světle modrá, až bělostná záře.
Obdivoval ten spící plamínek, který představovala. A poprvé za dobu své vlády si nebyl jistý, co má s pocitem, který se v jeho nitru dožadoval pozornosti, dělat.