Vědět předem, že strávím s Lunou jeden den, počkal bych si na její příchod v brzkých ranních hodinách na nějakém domluveném, odlehlejším místě, aby nedošlo k nežádoucímu maléru v podobě odhalení jiných lidí.
Hned po tom, co se nad obzorem objevilo slunce, cítil jsem, že ten čas přichází. Že si princezna noci vyměnila stráž se svojí sestřičkou a tak má nyní celý den na to, aby ho mohla strávit s jedním člověkem, který je velikým snílkem a bezmezným obdivovatelem princezny noci. Avšak v ten den to jen pouhý sen nebyl.
Lehké chvění větru s následným objevením šedého chuchvalce mraků asi deset metrů přede mnou v trávě, dávalo tušit, že ta chvíle je zde. Proto jsem s velkým vzrušením sledoval, jak z toho obláčku vychází ona. Princezna Luna.
Byla ještě krásnější, než jak jí vídávám v seriálu, či na obrázkách. Bytost, která mi vstoupila do života před skoro dvěma lety je nyní zde přede mnou a nemohu odtrhout oči od sametově modré strsti, která se leskne ve slunečních paprscích, od vlající hřívy a ohonu. Od štíhlého těla a od velkých laskavých očí, které se zájmem sledovaly tu dvounohou postavu, co neměla daleko ke kolapsu.
Musel jsem se ale ovládat. Nebylo by nejlepší s sebou teď seknout a v mdlobách prospat tento moment. Z hluboka jsem se nadechl, což mi pomohlo se dostat do klidnějšího stavu.
Princezna pomalu přišla až ke mně a já se s úsměvem na rtech lehce poklonil a pozdravil „Vítejte princezno.“
Luna se chvilku dívala na to co dělám a s pobaveným výrazem odpověděla „Já děkuji a moc mě těší Blue. Ale nemusíš se klanit. To já bych měla. Já jsem zde přeci hostem.“
Oba jsme se tomu pousmáli a mé napětí tak nějak odpadlo. Avšak jsem byl nesmírně šťastný, že mohu být s tím, kdo mi poslední roky tak krásně ovlivnil život a po chvilce jsme si už začali vyprávět o věcech kolem poníků a i lidí. Bylo pro mne docela překvapivé zjištění, že Luna není zde poprvé. Že se prý čas od času pod rouškou tmy proletí nad našimi městy.
Ještě že bydlím na samém okraji obce, takže cesta nemusela vést kolem lidí, kteří by to asi nepochopili. Tento svět prostě není a nebude nakloněn takovým věcem, jako je návštěva z cizí země v podobě poníka.
Luně jsem pak doma nabídl občerstvení v podobě jablkového závinu a kakaa. Závin jí moc zachutnal a i kakao jí nebylo proti srsti. Tak jsem jí dolil další skleničku a na gauči se rozpovídali o věcech, které nás baví. Princezna ležela vedle mě a já hltal každičké slovo, které řekla. Po té ale mluvit přestala a zeptala se na něco, co mi vyrazilo dech.
„Vidím Blue, že máš něco na srdci. Že bys něco rád udělal, ale nevíš zda to udělat že?“
Mé tváře zčervenaly od studu. Luna měla pravdu. Měl jsem jedno přání už od samého začátku, kdy jsem jí spatřil, ale nechtěl jsem ji uvést do rozpaků a hlavně nevím, co by tomu řekla. Nyní mi ale položila otázku, zvědavě čekala na moji odpověď a já prostě musel s pravdou ven.
„Víte. No… Já… Ehm… Prostě jsem měl jedno přání. Jen jednou se vás dotknout. Pohladit. Víte?“ Vysypal jsem ze sebe a rozpačitě se díval na překvapenou Lunu. Tohle asi nečekala.
Princezna noci se pousmála a řekla „Tak prosím. Budiž tedy.“
Jakmile jsem uslyšel její souhlas, srdce se mi málem rozkočilo. Pomalu jsem natáhl ruku a poprvé se mé konečky prstů dotkly její tváře. Lehce jsem přejel po levitující hřívě, která mi připadala jako hedvábí, se kterým si pohrává mírný větřík a pak celou dlaní jsem pohladil sametový krk.
Z těla té bytosti jsem doslova cítil tu energii, co v sobě měla a řeknu vám, že to byl nepopsatelný pocit pohladit si tak úžasného poníka.
„Děkuji vám princezno“ špitl jsem hned, co se má ruka vrátila k tělu a tak nějak jsem viděl v jejích očích, že i jí samotné se to pohlazení líbilo.
Chvilku jsme si ještě povídali o jejích a mých zálibách a koníčcích, než jsem pak pustil televizi s tím, co všichni zde na foru máme rádi a pro co žijeme. My little Pony.
Bylo zajímavé vidět Lunu, jak se dívá na dobrodružství z Equestrie a všech poníků, které vidí vlastně denně. Smála se třeba nad tím, jak si Rainbow Dash trochu utahovala z Twilight na startu při běhu v listovím a nebo vzpomínala na okamžiky, když jí právě Twilight pomohla se po tak dlouhé době znovu začlenit mezi ostatní poníky při oslavě Nightmare Night.
Odpoledne jsme si pak spolu vyšli ven do nedalekého borového háje, kde zrovna dozrály borůvky a tak si se mnou Luna dopřávala chutných bobulek. Z poklidné seance nás ale vyrušil nějaký hluk, který se rychle blížil k nám. Byly to děti z blízkého tábora, které měly stejný nápad jako my a už nebylo jak se schovat.
Asi patnáct dětí ve věku osmi až deseti let nyní zíraly s otevřenou pusou na Lunu a nevěděly co mají dělat. Pár z nich ale v úžasu skoro svorně řekly „ To je princezna Luna z My little Pony!“ a okamžitě se rozeběhly k ní. Zbytek se přidal a tak nyní byla princezna v obležení dětí, které byly doslova k uvytržení, když na vlastní rozzářené oči viděly přímo před sebou poníka z Equestrie.
Luna nečekala takovou reakci, ale bylo vidět, že jí to nevadí a tak se nechávala hladit a odpovídala jim na různé otázky. Dokonce si s nima začala i hrát a předvedla jim například svůj královský hlas, nebo se přemenila v Nightmare Moon, což u některých dětí vyvolalo menší strach. Ale když se pak proměnila zpět a proletěla se nad jejich hlavami a po té jim s vlídnou tváří řekla, že to je v pořádku a nemusí se bát, tak se všichni bát přestaly.
Zde bylo vidět, jak Luna miluje nejen hříbata v Equestrii, kde jim pomáhá i ve snech aby byly šťastné, ale i děti v našem světě, což mi při té myšlence trochu zvlhly oči. Tak nádherná bytost s velikým srdcem a já mohu být s ní alespoň v tento den a vůbec mě nevadilo, že se tu chvilku věnuje i jiným. Naopak mě to naplnilo velkou radostí a úcty k tomu poníkovi. Děti se pak vrátily zpět do tábora a pomyslel jsem si, zda to řeknou dospělým. Ale i kdyby, tak by jim stejnak nevěřili.
Schylovalo se k večeru a s Lunou jsme se vrátili zpět do mého domu, kde jsem jí připravil její už oblíbené teplé kakao se třemi brčky (má přeci jen trochu větší splávek) a já začínal pomýšlet na to, že tu se mnou bude už jen pár chvil.
Nemusel jsem před Lunou předstírat moje pocity z jejího brzkého odchodu. Ona sama to poznala. Kopýtkem mě pohladila po tváři a řekla „Sice bych měla za chvilku odejít, ale před ranním odchodem z Equestrie jsem řekla sestřičce, zda by nemohla u nás vyzdvihnout měsíc za mne a tak tu mohu být až do půlnoci.“
Její věta mi připadala jak balzám na duši. „Cože?. Opravdu?. Opravdu tu ještě můžete být?“
Luna na mě mrkla s takovým lehkým šibalským úsměvem a já začínal tušit, že něco má za lubem a po chvilce tichým hlasem pronesla „Ráda bych ti dala jeden dárek. Ale musíš jít k oknu, tam se sklonit a zavřít oči."
Absolutně jsem nepochopil, co Luna má v úmyslu, ale udělal jsem co mi řekla. Poklekl jsem u okenního parapetu, pomalu zavřel oči a slyšel jak Luna přišla ke mě. I ona sklonila hlavu a cítil jsem, jak se dotkla svým rohem mého čela.
Náhle se mým tělem prohnal zvláštní pocit a i přes lehce zavřená víčka jsem rozpoznal, že jsem obklopen blankytné modrým světlem.
Ještě chvilku jsem měl oči zavřené, než mi Luna dala pokyn, abych je pomalu otevřel. První můj pohled směřoval na usmívající se klisnu, která byla zalitá stejným světlem, jako já. Teprve teď jsem si všiml, že už nejsem v pokoji, ale mimo něj za oknem a pomalu oba stoupáme nad celou krajinu.
Bylo to neuvěřitelné. Já jsem letěl!.
„To je ten můj dárek pro tebe a doufám, že se ti bude líbit se proletět." řekla mi s úsměvem princezna noci a se zájmem sledovala moje reakce, které neměly daleko ke zbláznění.
Vždyť tohle bylo to nejkrásnější, co jsem mohl zažít. Stoupat výš k oblakům jen se svým tělem a s ní.
„To..To je....Je naprostá nádhera!.To není možné!" vydal jsem ze sebe s očima navrh hlavy. „Luno já letím..Já letím!“
Byl jsem jak v tranzu a s obrovským úsměvem děkoval Luně za tu nádheru. Kolem nás vše začalo utichat dokonce i já se začal uklidňovat a stále víc jsem vnímal okolí. Luna se zařadila vedle mě a společně bok po boku jsme směřovali k jednomu obláčku, na který si sedla.
„Pojď se posadit" řekla mi Luna a kopýtkem urovnala chomáč mraku vedle svého těla.
Přiblížil jsem se a opatrně dosedl. Bylo absolutně úžasné cítit pod sebou nekonečný prostor, kde všude panoval naprostý noční klid.
„Tak můžeme začít. Klidně seď a dívej se.“ Pronesla Luna, která vzlétla přede mě a jedním mávnutím křídel se pomalu vzdálila.
Tiše jsem pozoroval tmavou postavu, která se jakoby vznášela na místě. Za nedlouho jsem ale spatřil, jak se její roh postupně začal rozsvěcovat a tím jsem rozpoznal, že Luna má zavřené oči a plně se soustředí na svůj úkol. Po chvilce však princezna otevřela víčka a její panenky jakoby svítily bílou barvou. To byl jasný důkaz, že je princezna spojená s měsícem, který se právě začal objevovat nad obzorem. S naším měsícem! Nečekal jsem, že Luna i u nás bude mít takovou moc.
Pomalým zvedáním hlavy i měsíc stoupal výš a výš, až byl přesně tam, kde měl být.
Byl jsem jak v tranzu. Něco tak dokonalého jsem ještě neviděl. Já však nyní neměl na mysli měsíc a jeho vyzvednutí. Nemohl jsem se odtrhout svým pohledem na Lunu. Za stříbřitého světla vypadala nádherně. Napjaté tělo, vlající hříva s ohonem a soustředěný výraz, to bylo pro mě až mystické.
Lunin roh pomalu potemněl a i oči se jí vrátily do normálního stavu. Sedla si zpět ke mě a zeptala se, jak se mi to líbilo.
„ To bylo fantastické!..Děkuji ti Luno za to, co jsi mi dneska ukázala. Na tohle opravdu nikdy nezapomenu" dojatě jsem řekl té bytosti vedle mě.
Luna ulehla vedle mě, položila hlavu na má stehna a dodala „Opravdu nemáš zač Blue."
S očima navrh hlavy jsem nyní pozoroval, jak princezna položila hlavu na mě a já jaksi věděl, že čeká na to až jí budu moci hladit. Luna jen přivřela oči a oba jsme si tak vychutnávali tu atmosféru nočního času.
Jenomže nic netrvá věčně a do toho ticha se za námi začal ozývat zvláštní zvuk. Dokonce i rychlý záblesk světla nás obklopil a tlaková vlna nás odhodila z oblaku, který se v mžiku rozplynul.
V kotrmelcích jsem akorát mohl na okamžik vidět obrovské křídlo s nápisem Boeing 747 Jumbo Jet, který se prohnal těsně kolem nás a zmizel tak rychle, jako se objevil.
Tlouklo mi srdce jak o závod, protože byl opravdu blízko. Luna se otočila na mě a řekla „Máte tady docela rušno Blue a myslím si, že ten člověk u vnitř nás asi viděl."
Trochu jsem se pousmál a řekl „Tak to asi teď do rádia hlásí, že viděl sedět na oblaku člověka s okřídleným poníkem." Oba jsme propadli smíchu a nešlo jej zastavit.
Pomalu jsme snesli zpět na zem přesně tam, kde jsem ji spatřil poprvé. Měsíc jasně ozařoval celou louku u lesa a já cítil, že je čas loučení s tou úžasnou bytostí, která mi tolik pomohla v posledních letech.
Lunin roh se rozsvítil a kousek od nás se ze šedého obláčku vytvořil ten samý průchod, se kterým se dostala sem. Princezna se otočila ke mně a s laskavým pohledem řekla „Byl to krásný den a užila jsem si to Blue. Je mi to líto, ale už musím odejít.“
Sevřelo se mi srdce a neměl jsem daleko od slz. Nečekal jsem, že naše loučení bude tak težké. I když bych si moc přál aby tu Luna byla stále, plně jsem chápal, že to prostě tak být musí. Luna žije ve svém světě, kde má povinosti vůči poníkům a bylo by ode mě sobecké ji mít jen pro sebe. Ona patří všem těm, kteří ji milují.
Poklekl jsem před ní a aniž bych si to uvědomil, objal jsem její krk a řekl „ Ani nevíte, co tento den pro mne znamenal a já vám za něj moc děkuji.“
Luna se pomalu tlamičkou přiblížila k mým ústům a políbila mne na rozloučenou. Já jen zavřel oči a ten okamžik polibku jsem cítil v každičkém kousku mého těla. Po té se otočila a já se slzami v očích díval, jak mizí v průchodu, který se hned potom rozplynul.
Všude kolem nastalo ticho a jen měsíc byl připomínkou jejího pobytu zde v našem světě. Až k ránu jsem se vrátil zpět domů. Celou dobu jsem totiž seděl přesně tam, kde jsem Lunu viděl naposledy a vzpomínal na ten celý báječný den s ní.
Přišel jsem do pokoje a všiml si, že na stole leží nějaká krabička s dopisem.
Posadil jsem se na gauč a začal číst.
„ Milý Blue Storme.
Děkuji ti za krásný den, který jsem mohla s tebou prožít. Je mi moc líto, že tu nemohu být stále, ale myslím si, že můj dárek na památku tě alespoň trochu potěší.
Nechej si jej u sebe a vždy, když si na mne vzpomeneš, budu to i já jeho prostřednictvím vědět. A kdo ví? Třeba ti přinese jednou to, po čem toužíš nejvíc.
Princezna Luna „
Otevřel jsem krabičku, kde byl temně modrý krystal a první kapky slz mi začaly stékat na dočtený dopis. Vzal jsem si jej do dlaně a řekl „ Nikdy na tebe nezapomenu.“
Od té doby jej mám stále u sebe v podobě přívěšku na řetízku a stále vzpomínám na ten den kdy jsem mohl být s tou, která mi v životě tolik pomohla.
The End
Co byste dělali, kdybyste měli den se svým nejoblíbenějším poníkem?
. A kdyby v našem světe tak bych si s ní hrál jako s playšákem(ale živým) mazlil bych se s ní a ukazoval bych jí náš svět 
