19.02.2013, 20:48
(18.02.2013, 03:14)Gris Napsal(a): Orion: Proč? Vždyť na tom není nic tak smutného...
Já nevím... je v tom cosi hlubokého. Jasně, oukej, je to jenom obrázek. Ale při projíždění tohodle všeho na mě nic jiného tolik nezapůsobilo, jako tohle. Já jsem už tak dost měkkota, tudíž leckdy si na mě lidi ukazují jak na debila a na rozmazlence, kterej pořád bulí, a ptají se mě proč. Ale oni někdy prostě nejdou vysvětlit onny pocity, kterých je tak hodně a do hlavy se skoro nevejdou, a dají na sebe naráz upozornit třeba při pohledu na jedne obrázek.
Nějak jsem se prostě v jednom okamžiku "vcítila" do role malé Twilight na obrázku, mající na krajíčku a svírající svojí milovanou panenku, která je jí jedinou kamarádkou. Myslí i na svoje rodiče, na svojí maminku, která jí panenku pracně ušila, ikdyž vypadá trochu uboze... nechce se rozbrečet, protože by se jí pak smáli ještě víc a utahovali si z ní. Zároveň ji taky napadá, jestli by radši domů neměla jít oklikou, aby ji náhodou nechytli a nevysypali všechny učebnice a sešity, které jsou v jejím baťůžku tak hezky poskládané. Taky se bojí to říct komukoliv z dospělých poníků. Bylo by to pak ještě horší. Jediný, komu se může svěřit, je ta panenka s knoflíkovýma očima, kterou brzy nejspíše také seberou..
Zkus si třeba pustit nějakou trochu smutnou hudbu, dívat se na obrázek dvě minuty a zamyslet se nad tím vším. Nad tím, co se ve světě děje a nikdo proti tomu nci nedělá. Dobře, mám pocit, že jsem se nechala trochu unést. Je to trochu trapné. Ale ... nejde to vysvětlit. Promiň.. jsem prostě divná, brečím kvůli jednomu obrázku. Vykašli se na mě
