24.12.2012, 01:42
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 24.12.2012, 02:03 uživatelem Autumnbreeze. Edited 2 times in total.)
Podobné nutkání jsem začal mít až v období, kdy mě zcela pohltila první série MLP. Do té doby jsem po většinu času (ve veřejných prostorách) býval věrným členem houfu zamračených obličejů, kterými se to v MHD jenom hemží. Nyní se už nestarám jen o to, aby moje cesta městem proběhla pokud možno s co nejméně interakcemi a očními kontakty. Ne že bych se rázem změnil na jakéhosi tramvajového klauna, který se snaží za každou cenu pobavit cestující, ale zkrátka už nemám větší problémy s rozdáváním úsměvů a jejich oplácením, což často bohatě postačí.
Praktické zkušenosti mám víceméně podobné jako Fun1k. Třeba každotýdenní otravná cesta autobusem na plavání. Šero, ucpaná Průmyslová ulice, já sedím u okna, kyselé obličeje všude okolo. Najednou kolem nás ve vedlejším pruhu pomalu projíždí kamion s hotovým hračkářstvím za oknem a obrovským plyšovým medvědem připoutaným na sedadle spolujezdce. Pro většinu lidí možná nudná událost, ale mně to zrovna připadalo minimálně roztomilé a slečně naproti taktéž. V celém autobusu jsme byli asi jediní, kdo na sebe vrhal úsměvy, které nám opadly až po mnoha zastávkách.
Podobných drobných momentů začínám mít více a více (i bez zjevného nebo jakkoliv racionálního podnětu) a rozhodně se jim nebráním, protože smích je tak krásný. Je možné, že v tom MLP nesehrálo žádnou roli, ale mám důvodné podezření, že za mojí rozvinutou "Pinkie" diagnózu mohou právě oni.
Pokud nemám zrovna vyloženě pokaženou náladu, směju se velice často a když je nablízku někdo, kdo o smích zrovna stojí, vždy se ochotně připojím. Moc rád bych jednou zažil událost jako je ta na videu; rozehnat smutek a šeď.
[video=youtube]www.youtube.com/watch?v=bH3Vwej4o74[/video]
Krásný příspěvek! Sobotní karaoke bylo pro mě tak mimořádně rozjasňující, že mi ani nebylo po ránu špatně.
Praktické zkušenosti mám víceméně podobné jako Fun1k. Třeba každotýdenní otravná cesta autobusem na plavání. Šero, ucpaná Průmyslová ulice, já sedím u okna, kyselé obličeje všude okolo. Najednou kolem nás ve vedlejším pruhu pomalu projíždí kamion s hotovým hračkářstvím za oknem a obrovským plyšovým medvědem připoutaným na sedadle spolujezdce. Pro většinu lidí možná nudná událost, ale mně to zrovna připadalo minimálně roztomilé a slečně naproti taktéž. V celém autobusu jsme byli asi jediní, kdo na sebe vrhal úsměvy, které nám opadly až po mnoha zastávkách.
Podobných drobných momentů začínám mít více a více (i bez zjevného nebo jakkoliv racionálního podnětu) a rozhodně se jim nebráním, protože smích je tak krásný. Je možné, že v tom MLP nesehrálo žádnou roli, ale mám důvodné podezření, že za mojí rozvinutou "Pinkie" diagnózu mohou právě oni.
Pokud nemám zrovna vyloženě pokaženou náladu, směju se velice často a když je nablízku někdo, kdo o smích zrovna stojí, vždy se ochotně připojím. Moc rád bych jednou zažil událost jako je ta na videu; rozehnat smutek a šeď.
[video=youtube]www.youtube.com/watch?v=bH3Vwej4o74[/video]
Krásný příspěvek! Sobotní karaoke bylo pro mě tak mimořádně rozjasňující, že mi ani nebylo po ránu špatně.