[Kritika] From Tuxik´s mind to yours, aneb pohádky na dobrou noc

[Aya Yai]

Z pohledu nestranného pozorovatele bych si dovolila vám vstoupit do dialogu:

Jamisi, zas tak osobně bych si to nevykládala, v Tuxikově textu se zrcadlí, jak mu připadá, že s ním jedná celý svět. Vaše debata ho jen postrčila k tomu, aby to sepsal. Co může mít proti tobě jakožto jedinci, je, že svou empatii využíváš někdy až moc urychleně. Vidím na tobě, že chceš lidem vždy pomoci, ale musíš brát v potaz, že ne všichni jsou ihned připraveni tvou pomoc přijmout a v některých smutných případech o ni vůbec nestojí. Respektive, když jim podáš ruku, vyloží si to jako útok na svou osobu. Momentálně se snažíš, aby si Tuxik nenamlátil hubu při honění se za svou vizí potenciálu, já se ale domnívám, že někdy to je právě to, co člověk potřebuje. (Ačkoli možná mám jen tendenci se snažit každému vyhovět, kdo ví.)

Tuxiku, nevím, čím si procházíš, a možná jsem si to jen špatně vyložila, ale na sraze mne trochu zarazilo, když z tvých slov vyznělo, že je špatně se svými emocemi svěřovat, skoro jako by bylo špatně je vůbec cítit. Rozhodně není nic zlého na tom být někdy smutný či raněný, (i když jsi muž,) a už vůbec není špatně své emoce prožívat a občas je i ukázat svému okolí (nejen formou děl). Je to rozhodně lepší než je v sobě dusit, protože tak se nikdy nic nevyřeší. Máš okolo spoustu lidí, co tě rádi vyslechnou a podepřou, pokud je to v jejich silách. Není to ty versus celý svět. Nikdy na nic nejsi sám, pokud sám být nechceš.