22.04.2014, 11:17
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 22.04.2014, 11:24 uživatelem Martin. Edited 2 times in total.)
Fahu:
Jasné, protože "čas" je defakto jen vymyšlená veličina a ve skutečnosti neexistuje. A dá se prakticky měřit buď rychlostí světla na určité vzdálenosti a nebo kmitáním atomů.
To, že při absolutní nule se zastaví pohyb částic jsem kdysi četl, ale nevím, do jaké míry to je ještě pravda.
Ano, zpomalením filmu je defakto zpomalením času v lokálním měřítku (či spíše pouze pro onoho pozorovatele), ale v tomto případě se netýká částic, které jsou na filmu vyobrazeny. Prakticky, každé filmové políčko má energii stejnou bez ohledu na to, jakou rychlostí film promítáme (samozřejmě se pohybuje spolu s pásem, ale ten pohyb je něco úplně jiného než jaký "pohyb" by měly částice v reálu). Pokud bychom zpomalili čas ve skutčnosti, tak sice jako pozorovatelé uvidíme možná to samé, ale na částici to bude mít jiný vliv.
Přeci nemůžeš říct, že když v reálu přežiješ náraz autem do zdi v rychlosti 20 km, tak když to do ní napálíš ve 200 km/h, a někdo tě při tom natočí, a pak ten film 10x zpomalí, že to "přežiješ"
Film by ale byl docela dobrý příklad cestování v čase: pokud vesmír skutečně obsahuje záznam své minulosti jako film, bez ohledu na to, jak ho přehraješ, výsledek (historii) stejně nezměníš (pokud nemá vesmír zabudovanou střižnu).
Ten můj "makro" příklad s plynutím času je dost široký, ale on se vesmír taky poněkud chová jinak na makro a mikro úrovni (s časem to může být podobné).
Jistě by se dalo zavést i jiné měření času, ale pokud by existovaly jen částice, které by byly ještě menší než protony (kvarky, atd.), u kterých by se těžko dal definovat stav A a stav B, nedal by se čas prakticky měřit. Možná by plynul dál, ale ne na makro úrovni.
Stejně tak nemůžeme říct, jak malé částice ve vesmíru existují. Vždy to bude ovliněné technologií, kterou použijeme. A pokud bude složená z atomů, asi bude mít problémy s "vyfocením" menších částic.
Rychlost světla ve vákuu: ovšem za předpokladu, že se vakkum bude chovat všude ve vesmíru (a v každém okamžiku - tj. od jeho vzniku až po jeho smrt) zcela stejně.
Tomu, že foton nejde "zpomalit" poněkud nerozumím. Jak se teda vědcům podařilo "zpomalit světlo"? Zpomalili jen vlnění (to by ale musely změnit vlnovou délku). Vím, že to prý nějak fungovalo na principu zrcadel, takže se foton jakoby nezpomalil, ale po určitou dobu se odrážel jako v pin ballu.
Pokud ale zpomalím částici v prostředí, kde se jejich hustota zvýší, tak by ale tok částic měl být přerušovaný (resp. neměl by být tak souvislý, jako na vstupu do toho prostředí). Pokud bych si představil fotony jako tečkovaný pásek s roztečí děr dejme tomu 1 cm a nechal ho projít prostředím, kde se pásek nataví a roztáhne, takže se rychlost dírek jakoby "zpomalí", tak se tím ale zvětší i vzdálenost mezi nimi. Samozřejmě, je otázka rychlosti lidského oka. I pokud bych přerušil tok částic na dobu, která je pod rozlišovací schopností lidského oka (viz. televize 50 Hz - přerušované, ale pro nás nebliká - pro orla už ano), tak se nic nestane. Ale pokud ho zpomalím dostatečně, měl bych vnímat přinejmenším pokles jasu (na sítnici oka mi bude za určitý čas dopadat méně světla ze zdroje).
Jak teda vysvětlit (pokud to jde s pomocí částic nebo vlnění), že ačkoliv astronaut do černé díry už dávno zahučel, já ho uvidím, jak tam padá čímdál tím pomaleji? (a jak ty naznačuješ, že mi nebude "blikat obraz")?
Ad foton a jeho cesta: jo takhle..
Jasné, protože "čas" je defakto jen vymyšlená veličina a ve skutečnosti neexistuje. A dá se prakticky měřit buď rychlostí světla na určité vzdálenosti a nebo kmitáním atomů.
To, že při absolutní nule se zastaví pohyb částic jsem kdysi četl, ale nevím, do jaké míry to je ještě pravda.
Ano, zpomalením filmu je defakto zpomalením času v lokálním měřítku (či spíše pouze pro onoho pozorovatele), ale v tomto případě se netýká částic, které jsou na filmu vyobrazeny. Prakticky, každé filmové políčko má energii stejnou bez ohledu na to, jakou rychlostí film promítáme (samozřejmě se pohybuje spolu s pásem, ale ten pohyb je něco úplně jiného než jaký "pohyb" by měly částice v reálu). Pokud bychom zpomalili čas ve skutčnosti, tak sice jako pozorovatelé uvidíme možná to samé, ale na částici to bude mít jiný vliv.
Přeci nemůžeš říct, že když v reálu přežiješ náraz autem do zdi v rychlosti 20 km, tak když to do ní napálíš ve 200 km/h, a někdo tě při tom natočí, a pak ten film 10x zpomalí, že to "přežiješ"
Film by ale byl docela dobrý příklad cestování v čase: pokud vesmír skutečně obsahuje záznam své minulosti jako film, bez ohledu na to, jak ho přehraješ, výsledek (historii) stejně nezměníš (pokud nemá vesmír zabudovanou střižnu).
Ten můj "makro" příklad s plynutím času je dost široký, ale on se vesmír taky poněkud chová jinak na makro a mikro úrovni (s časem to může být podobné).
Jistě by se dalo zavést i jiné měření času, ale pokud by existovaly jen částice, které by byly ještě menší než protony (kvarky, atd.), u kterých by se těžko dal definovat stav A a stav B, nedal by se čas prakticky měřit. Možná by plynul dál, ale ne na makro úrovni.
Stejně tak nemůžeme říct, jak malé částice ve vesmíru existují. Vždy to bude ovliněné technologií, kterou použijeme. A pokud bude složená z atomů, asi bude mít problémy s "vyfocením" menších částic.
Rychlost světla ve vákuu: ovšem za předpokladu, že se vakkum bude chovat všude ve vesmíru (a v každém okamžiku - tj. od jeho vzniku až po jeho smrt) zcela stejně.
Tomu, že foton nejde "zpomalit" poněkud nerozumím. Jak se teda vědcům podařilo "zpomalit světlo"? Zpomalili jen vlnění (to by ale musely změnit vlnovou délku). Vím, že to prý nějak fungovalo na principu zrcadel, takže se foton jakoby nezpomalil, ale po určitou dobu se odrážel jako v pin ballu.
Pokud ale zpomalím částici v prostředí, kde se jejich hustota zvýší, tak by ale tok částic měl být přerušovaný (resp. neměl by být tak souvislý, jako na vstupu do toho prostředí). Pokud bych si představil fotony jako tečkovaný pásek s roztečí děr dejme tomu 1 cm a nechal ho projít prostředím, kde se pásek nataví a roztáhne, takže se rychlost dírek jakoby "zpomalí", tak se tím ale zvětší i vzdálenost mezi nimi. Samozřejmě, je otázka rychlosti lidského oka. I pokud bych přerušil tok částic na dobu, která je pod rozlišovací schopností lidského oka (viz. televize 50 Hz - přerušované, ale pro nás nebliká - pro orla už ano), tak se nic nestane. Ale pokud ho zpomalím dostatečně, měl bych vnímat přinejmenším pokles jasu (na sítnici oka mi bude za určitý čas dopadat méně světla ze zdroje).
Jak teda vysvětlit (pokud to jde s pomocí částic nebo vlnění), že ačkoliv astronaut do černé díry už dávno zahučel, já ho uvidím, jak tam padá čímdál tím pomaleji? (a jak ty naznačuješ, že mi nebude "blikat obraz")?
Ad foton a jeho cesta: jo takhle..