16.03.2015, 21:41
Čas zabíjet
Revoluce
„Je čas zabíjet, útok!“ vykřikla Luna, a vyslala své přisluhovače vpřed.
Vojáci v temně modrých zbrojích se začali valit proti pozicím armády ve světle žluté. Regimenty poníků, bataliony minotaurů, brigády psů, pluky měňavců vkročily do rozbořeného města, připraveni zničit jakýkoliv odpor.
Najednou se iluze předsunutých jednotek rozpustila, a Luně zmrzl úsměv na rtech.
„Co to?!“
Vzápětí její šiky obstoupily vojska Princezny slunce, a zaútočily ze všech stran. Masakr to byl rychlý, brzy slavili žlutí vítězství.
Luna zrudla, magií převrátila stůl, až se všechny figurky se rozletěly po místnosti.
„Bitvu jsi vyhrála, ale zítra se koná odveta!" zavrčela po vysmáté Celestii.
Vojáci v temně modrých zbrojích se začali valit proti pozicím armády ve světle žluté. Regimenty poníků, bataliony minotaurů, brigády psů, pluky měňavců vkročily do rozbořeného města, připraveni zničit jakýkoliv odpor.
Najednou se iluze předsunutých jednotek rozpustila, a Luně zmrzl úsměv na rtech.
„Co to?!“
Vzápětí její šiky obstoupily vojska Princezny slunce, a zaútočily ze všech stran. Masakr to byl rychlý, brzy slavili žlutí vítězství.
Luna zrudla, magií převrátila stůl, až se všechny figurky se rozletěly po místnosti.
„Bitvu jsi vyhrála, ale zítra se koná odveta!" zavrčela po vysmáté Celestii.
Revoluce
„Revoluce! Revoluce!“ neslo se po Canterlotu. Vysoký jednorožec v bílém plášti běžel po ulici, a z plna hrdla se rozkřikoval po okolí.
„Revoluce! Revoluce! Equestrie obíhá slunce, nikoliv naopak!“
Po chvíli zmateného pobíhání konečně nabral cílený směr, a stanul před budovou Canterlotské Akademie. Vtrhl dovnitř, a znovu se rozkřičel: „Revoluce! Nebeská klemba je omyl!“
Zablesklo se, a hřebec zamrkal. Proti němu stála s úsměvem Princezna Celestie.
„Ano, mistře astronome? Chtěl jste něco sdělit?“
„Já…,“ hřebec se podrbal na hlavě. „Omlouvám se, zřejmě jsem zapomněl,“ odpověděl, a s mumláním se otočil zpět.
Celestie si povzdychla. Tohle bylo již potřetí tento měsíc.
„Revoluce! Revoluce! Equestrie obíhá slunce, nikoliv naopak!“
Po chvíli zmateného pobíhání konečně nabral cílený směr, a stanul před budovou Canterlotské Akademie. Vtrhl dovnitř, a znovu se rozkřičel: „Revoluce! Nebeská klemba je omyl!“
Zablesklo se, a hřebec zamrkal. Proti němu stála s úsměvem Princezna Celestie.
„Ano, mistře astronome? Chtěl jste něco sdělit?“
„Já…,“ hřebec se podrbal na hlavě. „Omlouvám se, zřejmě jsem zapomněl,“ odpověděl, a s mumláním se otočil zpět.
Celestie si povzdychla. Tohle bylo již potřetí tento měsíc.