14.01.2015, 09:45
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 14.01.2015, 10:21 uživatelem Martin. Edited 1 time in total.)
Jj, právě, Bible (a jiné "svaté" knihy) jsou vlastně jen příběhy, které sepsali lidé. Možná je v nich něco pravdy, možná to jsou jen pohádky s morálním poselstvím podobně jako dnešní filmy, a možná ani jedno z toho. Nám se na té knize něco líbí a něco ne, protože to hodnotíme z pohledu dnešní doby (a morálky). Kdyby čistě náhodou byla před námi nějaká doba "satanistů", mohla být Bible spálena jako spousta jiných knih, a byť bychom třeba měli dneska stejné morální hodnoty, žádné desatero by nejspíš neexistovalo.
Já totiž jen neuznávám boha/bohy jako nějaké všemohoucí nebo stvořitele, ale nemám problém, pokud slovem "bůh" někdo nazývá, řekněme, soubor norem, jakými se v životě řídí. Pro mne je to třeba "svědomí" nebo dejme tomu i ten rozum.
To jo, jám mám dilemat, že nevím kam dřív skočit, ale řídím se pocity, že pokud něco třeba vědomně chci, ale podvědomně se mi do toho nechce, a přesto z toho nemám špatný pocit (nálada zklamání), tak vlastně nekonám až tak špatně. Takový menší příklad: Jdeš okolo automatu, o kterém víš, že je porouchaný (dává zdarma pití), je to už nahlášené, ale nikdo tu není, a mohl by sis vzít. To víš, protože by tě nikdo neviděl. Přesto ti nevadí, že to neuděláš. Nemáš tu potřebu. Nemusíš si zdůvodňovat, že to je proti zákonům, že bys tím udělal škodu společnosti, a nebo by to třeba opravdu mohlo "prasknout" (nemáš oči všude). Možná je to takový ten podvědomý strach (mnozí si říkají "třeba to projde", a já si říkám: "i kdybych to náhodou zkusil, beztak to někdo uvidí" - navíc bych musel žít s nepříjemným tajemstvím, protože jsem udělal něco špatně, a mohl bych to ve své naivnosti někde vykecat - já se sice snažím vypadat lepší než jsem, ale chyby zase netajím; jsem raději v menší společnosti, která se se mnou bude bavit navzdory mým chybám, než ve větší, která mne bude akceptovat, protože podle popisu nejsem až tak špatný člověk).
Tak Mojžíš je myslím napsal tak jako tak (jen mu podle zákona (spíš některých filmů) vedl ruku Bůh, svým způsobem - Matka Tereza také řekla, že ona je jen nástroj, pero, kterým Bůh píše; spojení "Bůh to napsal svým prstem" bych si já třeba vyložil, že se setkal s mimozemšťany, a ti mu to do kamene vyrili laserem, ať už to bylo tak či tak, určité starodávné civilizace měli dost moderní postupy výroby stavebních materiálů, na které jsme se jako lidstvo dostali teprve nedávno).
Tvůj popis je velmi logický. Čili jak se říká "účel světí prostředky". Ať už mu tu myšlenku někdo vnukl, nebo je vymyslel sám (proč by ne, historie je plná lidí, kteří vyčnívali nad soudobými - někdy i nad námi samými), byl to správný tah. Jen je škoda, že se víc (v určitém okrhu) víc zdůrazňuje onen bůh a ne ona pravidla jako taková. Pak jde samozřejmě o to, čemu budeme říkat Bůh? Starý děda na obláčku, vyspělejší civilizace (pozemská/vesmírná), setkání s nějakým mudrcem (ten pán je chytřejší než my, to musel být ztělesněný bůh) nebo na to Mojžíš přišel sám a tedy onen bůh byla spíš múza (okamžik prozření, nebo "osvícení" na základě vnějších vlivů - když vidím, že mi kape střechou do domu, zacpnu díru - ta tam přitom mohla být už od začátku a bez projevů ji nikdo neměl potřebu řešit, ani třeba nevěděl, že tam je).
Já bych ještě na chvíli odběhl od náboženských témat zpět k dobru a zlu jako takovému:
Chtěl bych vrátit k té tvé metodě "neubližovat". Ona je v zásadě správná: jednáš podle pudů nebo svědomí, ale pokud je to v rozporu s tím, co si dokážeš rozumem zdůdnit, tak to neděláš. Na venek tyto myšlenkové pochody nemusí být vidět, takže výstup je správný. Byť jak ukázala historie, někdy rozum nestačil.
To je samozřejmě platné, pokud jako člověk aktivně konáš. Ale vzato do důsledků, když budu chtít nikomu neublížit, tak jednoduše nikdy nevylezu z domu a přeruším kontakt se světem včetně internetu. Sice tím nikomu nebudu moci pomoct, ale (vyjma třeba rodiny a případným kamarádům, pokud to nebudeme aplikovat od narození) zároveň tím nikomu neublížím (ale ani tomu nezabráním). Je to dobré nebo špatné? Tady to asi není úplně dobré.. Cesta do pekel je lemována dobrými úmysly.
Také mne napadlo, že ony pojmy dobro a zlo se dost podobají pojmům ráj a peklo. Stejně, tak, když někomu řeknu "Pane bože, co tady zase chceš?", tak tím neříkám, že onen je bůh, nebo ho nevolám, ani netvrdím, že existuje. Je to prostě ustálené spojení (byť to třeba křesťané mohou brát jako "braní božího slova do úst nadarmo"). Stejně tak "děláš mi ze života peklo", "táhni k čertu" či "takhle vypadá ráj" jsou jen výroky, u kterých víme, co znamenají (byť se občas pleteme - například používání slov "díky.. něčemu" a "kvůli.. něčemu"), ale neříkáme tím, že peklo nebo ráj skutečně existují (teda alespoň pro část lidstva).
Řídit se deseterem nebo zákony je správné, ale stále to jsou jen věci, které sepsal (a v tomto případě i vymyslel) jen člověk. A člověk se může mýlit.
Pokud bude přínos (pojmy dobro a zlo) hodnotit společnost, jak tu napsali již správně asi všichni, může také hodnotit i míru přínosu. Je to samozřejmě v pořádku. Každý dobrý skutek má smysl, ale společnost bude jistě hodnotit jinak člověka, který nakrmí třeba 10 miliónů lidí než člověka, který věnoval postiženému vozík (snad jen, že se budou nad ním rozplývat, až ho uvidí ve zprávách) - tím myslím samozřejmě společnost obecně. Jeho blízké okolí to bude nejspíš hodnotit zcela jinak.
Tím jako chceme říct, že existuje malé a velké dobro? Jako, že člověk si řekne: "tak teď tomuhle pomůžu, mohl bych víc, ale pojedu jen na 20%"? Jednotlivec přeci, pokud dělá dobro, tak ho dělá se stejnou vervou, ať už pomáhá přejít babičce ulici nebo brání svým tělem nevinnou bytost. Pak byste mohli říct, že existuje i malé a velké zlo. To může pak ale souviset s rozumem (a tedy i společenskou výchovou): pokud mne přepadne vztek někoho zabít, vím, že to je ve společnosti špatné, takže se ovládnu a neudělám to. Ale když přijedu k přejezdu, kde budou už půl hodiny svítit červená světla, vlak nikde a nikde žádný policista, tak vím, že podle zákona nesmím, ale zdůvodním si to, že to je zbytečné čekání a třeba ty koleje i tak přejedu. Mnozí řeknou: Dobře udělal. Další řeknou: Zbytečně riskoval (byť v dohledu žádný vlak nebyl) a zaslouží trest!
To stále hodnotíme jen dobro a zlo podle nějaké společnosti (podle zavedených pojmů a co do nich spadá, podobně jako dřív spadal Křesťan v očích mnohých pod "věřící" nebo i "člověk", popř. "bližní můj", zatímco Muslim byl "nevěřící pes" a indiáni "divoši" - tady asi trochu přeháním). Pod pojmy "dobro" a "zlo" se přesouvají termíny stejně jako se Pluto zařazuje a vyřazuje ze seznamu planet. Stále je tam, ke je. Stále je to to samé těleso. Přesto cítíme potřebu ho zařadit jinam.
Co když člověk koná dobro bez posouzení společností? Řekněme, že se rozhodnete postavit si svépomocí dům, psí budku nebo auto, či jinou věc (na tom nesejde). Děláte to pro sebe (nebo dokonce i pro to, abyste to mohli stavět na obdiv ostatním), nemáte na mysli dobro někoho jiného.
Podle Jamisovi definice (která je nejspíš sestavená na základě jeho zkušeností a toho, co si můžeme všichni přečíst tzv. "z novin"):
Někteří jedinci konají více pro společnost, někteří více pro sebe, někteří jsou parazitičtí - záleží na motivaci a cílech, což je ale na úplně jinou debatu. Vnímání dobra a zla je spojeno i s tím, jakou odměnu společnost jedinci za jeho přínos dává, případně jak jedince postihuje v případě porušování společných principů.
Jedná tento člověk víc (zcela) pro sebe (řekněme, částečně, protože materiál, pokud ho neukradl, někde koupil a tím pomohl jiným, byť ani to neměl v úmyslu). Tedy sobecky si staví něco, protože to potřebuje, nebo z toho má dokonce pak i dobrý pocit, ale kolem třeba půjdou lidé. Někteří nad tím mávnou rukou, jiní ho budou obdivovat, jiní závidět, ale někdo si může říct: Když může on, taky bych to mohl zkusit (to se vztahuje i na vystavení obrázku na netu - třeba neudělá díru do světa, ale i kdyby inspiroval jediného člověka, má smysl pro společnost). Většinou všechno, co děláme, považujeme správné (někdo si myslí, že tvou tvorbou osloví masy, někdo si myslí, že jeho články donutí zamyslet se alespoň pár lidí, někdo si myslí, že je nutné, aby poukazoval na chyby jiných a opravoval je, zatímco pro 99.9% ostatních to může být paskvil, balast, nesmysl, zbytečnost).
Toto ale jistý přínos má. Ale co třeba sledování televize? Ráno vstanete, jste doma sami, televizi máte koupenou tak jako tak, máte volně šířené vysílání, tak si pustíte nějaký pořad a dobře se u něj bavíte. Myslíte, že konáte "dobro"? Z hlediska společnosti ne (možná tak nepřímo, že kdybyste třeba místo čumění na bednu vyjel autem, mohl jste někoho přejet, ale to už je pak dobrý každý člověk, co se večer ožere a ráno se nedoplazí k volantu). Ale ze svého vlastního pohledu? Rozumově si zdůvodníte, že ne (nikomu jste nepomohli), ale přesto z toho máte dobrý pocit (radost). Stejnou radost přeci cítíte, i když děláte něco aktivně pro sebe (a daří se to) nebo když aktivně pomáháte druhým, ne? Takže si vlastně své činy necháváte hodnotit od společnosti, a ne sám sebou.
Pustíte si třeba seriál FIM (bez toho, aby vám ho někdo doporučil). Proč se vám zalíbí? Protože v něm je to, co považujete za morálně správné. Teď je ale otázka, zda skutečně cítíte, že to tak je správné, a nebo proto, že jste vychováváni ve společnosti, která preferuje určité vzorce chování, a protože seriál FIM pochází právě z této společnosti, a je určen pro výchovu mládeže, bude obsahovat v základu tytéž vzorce, které se vám snažili vštípit rodiče nebo učitelé ve škole (ideálně i kamarádi). Asi jako kdyby návrhář ve firmě BMW navrhl nový model BMW na základě předchozích zkušeností, co se líbí (tudíž má praxi), představil ho svým spolupracovníkům a všichni by se divili, že by daný návrh prošel (někde bez výhrad, někde s výhradami). I tak asi mnozí z nás ten seriál nešli sledovat s cílem stát se lepším člověkem. Prostě se nám líbil. Že jsme se třeba pak víc začali chovat podle něj, to je už druhotný přínos. Dokud ten seriál jen sledujete, konáte dobro sami sobě. Tedy z pohledu společnosti jste buď sobecký a nebo pasivní (neděláte pro ní nic). Přitom tam ten přínos může být následně obrovský.
Seriál FIM v dost případech ukazuje co se stalo, jaké to mělo následky a jak by se to mělo řešit. Nikde není psáno, že akce A vždycky vyvolá B a že řešení C je univerzální. Ale ani to mnohdy není zmíněno. To mají mnozí lidé rádi: mají nalajnované postupy, a to jim vyhovuje. Pokud by v seriálu danou věc vyřešilo víc poníků každý po svém, diváci si vyberou toho, jehož postupy jsou jim nejbližší, a ty ostatní označí za špatné. Seriál FIM je vlastně taková pohádková knížka pro malé děti, kde dobro vítězí nad zlem, protože tak by to přeci mělo být. To jí jednoduše staví na úroveň pohádek typu Hloupý honza. Byť samozřejmě s hloupým člověkem se dneska málo kdo chce dneska ztotožnit, a navíc, v televizi se to přeci hýbe. Také dané knížky vznikly v jiné době, takže mají trochu jiný typ poučení než dnešní seriály (což vyhovuje aktivní generaci - může to být třeba jen tím, že mladší a starší lidé mají jiné věci na práci, ale peak bronies je prostě tam, kde http://herdcensus.com/demogallery.shtml . Starší lidé mají často jiné preference, takže pro ty současné jde o nostalgii, a nosí(me) růžové brýle, protože nevidí(me), jak to bylo špatné). Opět, není to špatné (společnost to uznává). Konec konců, je to komerční produkt, který má vedlejší užitnou hodnotu.
(je to jen dohad, teorie na základě dostupných informací, mého vnímání, a bla bla bla...)
Já totiž jen neuznávám boha/bohy jako nějaké všemohoucí nebo stvořitele, ale nemám problém, pokud slovem "bůh" někdo nazývá, řekněme, soubor norem, jakými se v životě řídí. Pro mne je to třeba "svědomí" nebo dejme tomu i ten rozum.
To jo, jám mám dilemat, že nevím kam dřív skočit, ale řídím se pocity, že pokud něco třeba vědomně chci, ale podvědomně se mi do toho nechce, a přesto z toho nemám špatný pocit (nálada zklamání), tak vlastně nekonám až tak špatně. Takový menší příklad: Jdeš okolo automatu, o kterém víš, že je porouchaný (dává zdarma pití), je to už nahlášené, ale nikdo tu není, a mohl by sis vzít. To víš, protože by tě nikdo neviděl. Přesto ti nevadí, že to neuděláš. Nemáš tu potřebu. Nemusíš si zdůvodňovat, že to je proti zákonům, že bys tím udělal škodu společnosti, a nebo by to třeba opravdu mohlo "prasknout" (nemáš oči všude). Možná je to takový ten podvědomý strach (mnozí si říkají "třeba to projde", a já si říkám: "i kdybych to náhodou zkusil, beztak to někdo uvidí" - navíc bych musel žít s nepříjemným tajemstvím, protože jsem udělal něco špatně, a mohl bych to ve své naivnosti někde vykecat - já se sice snažím vypadat lepší než jsem, ale chyby zase netajím; jsem raději v menší společnosti, která se se mnou bude bavit navzdory mým chybám, než ve větší, která mne bude akceptovat, protože podle popisu nejsem až tak špatný člověk).
Tak Mojžíš je myslím napsal tak jako tak (jen mu podle zákona (spíš některých filmů) vedl ruku Bůh, svým způsobem - Matka Tereza také řekla, že ona je jen nástroj, pero, kterým Bůh píše; spojení "Bůh to napsal svým prstem" bych si já třeba vyložil, že se setkal s mimozemšťany, a ti mu to do kamene vyrili laserem, ať už to bylo tak či tak, určité starodávné civilizace měli dost moderní postupy výroby stavebních materiálů, na které jsme se jako lidstvo dostali teprve nedávno).
Tvůj popis je velmi logický. Čili jak se říká "účel světí prostředky". Ať už mu tu myšlenku někdo vnukl, nebo je vymyslel sám (proč by ne, historie je plná lidí, kteří vyčnívali nad soudobými - někdy i nad námi samými), byl to správný tah. Jen je škoda, že se víc (v určitém okrhu) víc zdůrazňuje onen bůh a ne ona pravidla jako taková. Pak jde samozřejmě o to, čemu budeme říkat Bůh? Starý děda na obláčku, vyspělejší civilizace (pozemská/vesmírná), setkání s nějakým mudrcem (ten pán je chytřejší než my, to musel být ztělesněný bůh) nebo na to Mojžíš přišel sám a tedy onen bůh byla spíš múza (okamžik prozření, nebo "osvícení" na základě vnějších vlivů - když vidím, že mi kape střechou do domu, zacpnu díru - ta tam přitom mohla být už od začátku a bez projevů ji nikdo neměl potřebu řešit, ani třeba nevěděl, že tam je).
Já bych ještě na chvíli odběhl od náboženských témat zpět k dobru a zlu jako takovému:
Chtěl bych vrátit k té tvé metodě "neubližovat". Ona je v zásadě správná: jednáš podle pudů nebo svědomí, ale pokud je to v rozporu s tím, co si dokážeš rozumem zdůdnit, tak to neděláš. Na venek tyto myšlenkové pochody nemusí být vidět, takže výstup je správný. Byť jak ukázala historie, někdy rozum nestačil.
To je samozřejmě platné, pokud jako člověk aktivně konáš. Ale vzato do důsledků, když budu chtít nikomu neublížit, tak jednoduše nikdy nevylezu z domu a přeruším kontakt se světem včetně internetu. Sice tím nikomu nebudu moci pomoct, ale (vyjma třeba rodiny a případným kamarádům, pokud to nebudeme aplikovat od narození) zároveň tím nikomu neublížím (ale ani tomu nezabráním). Je to dobré nebo špatné? Tady to asi není úplně dobré.. Cesta do pekel je lemována dobrými úmysly.
Také mne napadlo, že ony pojmy dobro a zlo se dost podobají pojmům ráj a peklo. Stejně, tak, když někomu řeknu "Pane bože, co tady zase chceš?", tak tím neříkám, že onen je bůh, nebo ho nevolám, ani netvrdím, že existuje. Je to prostě ustálené spojení (byť to třeba křesťané mohou brát jako "braní božího slova do úst nadarmo"). Stejně tak "děláš mi ze života peklo", "táhni k čertu" či "takhle vypadá ráj" jsou jen výroky, u kterých víme, co znamenají (byť se občas pleteme - například používání slov "díky.. něčemu" a "kvůli.. něčemu"), ale neříkáme tím, že peklo nebo ráj skutečně existují (teda alespoň pro část lidstva).
Řídit se deseterem nebo zákony je správné, ale stále to jsou jen věci, které sepsal (a v tomto případě i vymyslel) jen člověk. A člověk se může mýlit.
Pokud bude přínos (pojmy dobro a zlo) hodnotit společnost, jak tu napsali již správně asi všichni, může také hodnotit i míru přínosu. Je to samozřejmě v pořádku. Každý dobrý skutek má smysl, ale společnost bude jistě hodnotit jinak člověka, který nakrmí třeba 10 miliónů lidí než člověka, který věnoval postiženému vozík (snad jen, že se budou nad ním rozplývat, až ho uvidí ve zprávách) - tím myslím samozřejmě společnost obecně. Jeho blízké okolí to bude nejspíš hodnotit zcela jinak.
Tím jako chceme říct, že existuje malé a velké dobro? Jako, že člověk si řekne: "tak teď tomuhle pomůžu, mohl bych víc, ale pojedu jen na 20%"? Jednotlivec přeci, pokud dělá dobro, tak ho dělá se stejnou vervou, ať už pomáhá přejít babičce ulici nebo brání svým tělem nevinnou bytost. Pak byste mohli říct, že existuje i malé a velké zlo. To může pak ale souviset s rozumem (a tedy i společenskou výchovou): pokud mne přepadne vztek někoho zabít, vím, že to je ve společnosti špatné, takže se ovládnu a neudělám to. Ale když přijedu k přejezdu, kde budou už půl hodiny svítit červená světla, vlak nikde a nikde žádný policista, tak vím, že podle zákona nesmím, ale zdůvodním si to, že to je zbytečné čekání a třeba ty koleje i tak přejedu. Mnozí řeknou: Dobře udělal. Další řeknou: Zbytečně riskoval (byť v dohledu žádný vlak nebyl) a zaslouží trest!
To stále hodnotíme jen dobro a zlo podle nějaké společnosti (podle zavedených pojmů a co do nich spadá, podobně jako dřív spadal Křesťan v očích mnohých pod "věřící" nebo i "člověk", popř. "bližní můj", zatímco Muslim byl "nevěřící pes" a indiáni "divoši" - tady asi trochu přeháním). Pod pojmy "dobro" a "zlo" se přesouvají termíny stejně jako se Pluto zařazuje a vyřazuje ze seznamu planet. Stále je tam, ke je. Stále je to to samé těleso. Přesto cítíme potřebu ho zařadit jinam.
Co když člověk koná dobro bez posouzení společností? Řekněme, že se rozhodnete postavit si svépomocí dům, psí budku nebo auto, či jinou věc (na tom nesejde). Děláte to pro sebe (nebo dokonce i pro to, abyste to mohli stavět na obdiv ostatním), nemáte na mysli dobro někoho jiného.
Podle Jamisovi definice (která je nejspíš sestavená na základě jeho zkušeností a toho, co si můžeme všichni přečíst tzv. "z novin"):
Někteří jedinci konají více pro společnost, někteří více pro sebe, někteří jsou parazitičtí - záleží na motivaci a cílech, což je ale na úplně jinou debatu. Vnímání dobra a zla je spojeno i s tím, jakou odměnu společnost jedinci za jeho přínos dává, případně jak jedince postihuje v případě porušování společných principů.
Jedná tento člověk víc (zcela) pro sebe (řekněme, částečně, protože materiál, pokud ho neukradl, někde koupil a tím pomohl jiným, byť ani to neměl v úmyslu). Tedy sobecky si staví něco, protože to potřebuje, nebo z toho má dokonce pak i dobrý pocit, ale kolem třeba půjdou lidé. Někteří nad tím mávnou rukou, jiní ho budou obdivovat, jiní závidět, ale někdo si může říct: Když může on, taky bych to mohl zkusit (to se vztahuje i na vystavení obrázku na netu - třeba neudělá díru do světa, ale i kdyby inspiroval jediného člověka, má smysl pro společnost). Většinou všechno, co děláme, považujeme správné (někdo si myslí, že tvou tvorbou osloví masy, někdo si myslí, že jeho články donutí zamyslet se alespoň pár lidí, někdo si myslí, že je nutné, aby poukazoval na chyby jiných a opravoval je, zatímco pro 99.9% ostatních to může být paskvil, balast, nesmysl, zbytečnost).
Toto ale jistý přínos má. Ale co třeba sledování televize? Ráno vstanete, jste doma sami, televizi máte koupenou tak jako tak, máte volně šířené vysílání, tak si pustíte nějaký pořad a dobře se u něj bavíte. Myslíte, že konáte "dobro"? Z hlediska společnosti ne (možná tak nepřímo, že kdybyste třeba místo čumění na bednu vyjel autem, mohl jste někoho přejet, ale to už je pak dobrý každý člověk, co se večer ožere a ráno se nedoplazí k volantu). Ale ze svého vlastního pohledu? Rozumově si zdůvodníte, že ne (nikomu jste nepomohli), ale přesto z toho máte dobrý pocit (radost). Stejnou radost přeci cítíte, i když děláte něco aktivně pro sebe (a daří se to) nebo když aktivně pomáháte druhým, ne? Takže si vlastně své činy necháváte hodnotit od společnosti, a ne sám sebou.
Pustíte si třeba seriál FIM (bez toho, aby vám ho někdo doporučil). Proč se vám zalíbí? Protože v něm je to, co považujete za morálně správné. Teď je ale otázka, zda skutečně cítíte, že to tak je správné, a nebo proto, že jste vychováváni ve společnosti, která preferuje určité vzorce chování, a protože seriál FIM pochází právě z této společnosti, a je určen pro výchovu mládeže, bude obsahovat v základu tytéž vzorce, které se vám snažili vštípit rodiče nebo učitelé ve škole (ideálně i kamarádi). Asi jako kdyby návrhář ve firmě BMW navrhl nový model BMW na základě předchozích zkušeností, co se líbí (tudíž má praxi), představil ho svým spolupracovníkům a všichni by se divili, že by daný návrh prošel (někde bez výhrad, někde s výhradami). I tak asi mnozí z nás ten seriál nešli sledovat s cílem stát se lepším člověkem. Prostě se nám líbil. Že jsme se třeba pak víc začali chovat podle něj, to je už druhotný přínos. Dokud ten seriál jen sledujete, konáte dobro sami sobě. Tedy z pohledu společnosti jste buď sobecký a nebo pasivní (neděláte pro ní nic). Přitom tam ten přínos může být následně obrovský.
Seriál FIM v dost případech ukazuje co se stalo, jaké to mělo následky a jak by se to mělo řešit. Nikde není psáno, že akce A vždycky vyvolá B a že řešení C je univerzální. Ale ani to mnohdy není zmíněno. To mají mnozí lidé rádi: mají nalajnované postupy, a to jim vyhovuje. Pokud by v seriálu danou věc vyřešilo víc poníků každý po svém, diváci si vyberou toho, jehož postupy jsou jim nejbližší, a ty ostatní označí za špatné. Seriál FIM je vlastně taková pohádková knížka pro malé děti, kde dobro vítězí nad zlem, protože tak by to přeci mělo být. To jí jednoduše staví na úroveň pohádek typu Hloupý honza. Byť samozřejmě s hloupým člověkem se dneska málo kdo chce dneska ztotožnit, a navíc, v televizi se to přeci hýbe. Také dané knížky vznikly v jiné době, takže mají trochu jiný typ poučení než dnešní seriály (což vyhovuje aktivní generaci - může to být třeba jen tím, že mladší a starší lidé mají jiné věci na práci, ale peak bronies je prostě tam, kde http://herdcensus.com/demogallery.shtml . Starší lidé mají často jiné preference, takže pro ty současné jde o nostalgii, a nosí(me) růžové brýle, protože nevidí(me), jak to bylo špatné). Opět, není to špatné (společnost to uznává). Konec konců, je to komerční produkt, který má vedlejší užitnou hodnotu.
(je to jen dohad, teorie na základě dostupných informací, mého vnímání, a bla bla bla...)