Transsexualita Mezi Bronies

[Luna May]

Světelnou rychlostí, tedy ať jsem politicky i fandomově korektní - rychlostí duhy, se má cesta chýlí ke konci, už mi chybí jen poslední operace, po které si budu moct změnit doklady. Chtěla bych však napsat popis průběhu mé "přeměny". Jak pro sebe, tak pro kohokoliv, kdo o ní také uvažuje.

Nebudu popisovat své dětství, ale začnu od rozhodnutí - navštívit sexuologii a začít proces přeměny pohlaví. To se stalo v květnu roku 2013. Paní doktorka Fifková mě vpustila do své ordinace a posadila mě do speciální místnosti, která je vybavena co nejvřeleji, protože se její pacienti musí cítit příjemně. Když jsem se v březnu objednávala, tak jsem paní doktorce napsala email o tom, že se informace nesmí dostat na povrch kvůli mé kariéře a ona si to na naší schůzce samozřejmě nepamatovala ani proč za ní jdu. Informace o mé situaci ze mě šly na povrch velmi neochotně, protože jsem nebyla vůbec zvyklá mluvit o transsexualitě, ale dostala jsem od paní doktory menší implicitní ultimátum a zvládla jsem to . Paní doktorka mi vysvětlila proces v ČR a něco z toho pro mě bylo i nové, protože jsem měla informace jen ze zahraničí. Po této schůzce mi spadl obrovský balvan ze srdce.

Dostala jsem instrukce, abych se objednala na endokrinologii a psychologii. To jsem také obratem udělala. Dvojice lékařů Weiss a Weiss si už na mě brousili zuby .

Hned druhý den jsem měla termín na endokrinologii a bylo to poprvé, co jsem měla na žádance k odběru estrogeny. Ó, jak jsem byla červená , ale zvládla jsem to a nikdo nehnul ani brvou, jen se pan doktor ptal, jak mě má oslovovat. Zatím jsem totiž měla mužskou prezentaci.

A nastal čas druhého pana doktora, psychologa Weisse. V tuto dobu už jsem měla hormony v těle. No. Přiznám se, že to byla jedna z mých nejvíce nepříjemných situací v životě. Stále jsem neuměla mluvit o své situaci a pan doktor měl zrovna velmi mladou studentku v ordinaci na praxi a nejen otázky ohledně sexuálních fantazií před onou doktorantkou, která se na mě culila, byly velmi velkým testem. Po výslechu jsem dostala pár IQ testů, které mě naštvaly, protože pan doktor odešel a nechal mě to vrátit k okýnku pro příjem pacientů a já tak neměla bonus za rychlost vyplnění :-(.

Uběhl půl rok, co jsem každý měsíc chodila za paní doktorkou a sžívala jsem se s možnými následky mého rozhodnutí. V březnu jsem se objednala na rhinoplastiku, se kterou jsem nebyla vůbec spokojená, protože mi chirurg udělal mužský nos a nedbal na mou žádost a ukázku. Ovšem mou chybou bylo, že jsem mu neřekla o mé diagnóze. Toto byla má první operace v životě a retrospektivně musím říct, že operace nosu je nejnepříjemnější operace, kterou jsem měla - nos je v dlaze tak 14 dní, nedá se smrkat, musíte si čistit nos vatičkami a celkově je to rána pro organizmus. Brr 2x a dost :-P.

Po nepovedené operaci jsem se za 3 měsíce objednala k MUDr. Ivo Němci, chirurgovi, na jehož práci nijak nedám dopustit a doporučuji jej všude, kde jen můžu. Pan doktor mi okamžitě potom, co jsem mu řekla o mé diagnóze a záměru udělal předběžný seznam potřebných operací a společně jsme si je naplánovali do konce roku 2014.

Čekala mě re-operace nosu, rtu, štítné chrupavky, čela, čelisti a zvednutí obočí - Huzzah, the fun has been gory, ale to předbíhám a zveličuji (gory to je jen u nosu a čela).

Do Ústavu estetické medicíny jsem přišla velmi brzy ráno a sestřičce odevzdala rozbor krve a papíry z interny Čekala mě re-operace nosu a operace rtu. Bohužel mi chyběl jeden výsledek krve, tak jsem ještě musela běžet na odběr, ale to byla rychlovka a sestřička mě zavedla na pokoj, kde jsem získala spousty čtení o operaci a dostala jsem stahovací punčochy. Těsně po jejich nasazení a oblečení se do motýlku mě přepadla vizita. Hned co odešli, tak mě opět přepadla jiná sestřička a dala mi injekci na uklidnění do jedné z půlek (dost nepříjemný pocit) a já začala propadat do letargie . Po půl hodince pro mě přišli "zřízenci" a odvezli mě na sál, kde jsem dostala kanylu a upadla jsem do bezvědomí. Ten převoz na sál a pohled na sál samotný mě vždy baví a kmitající lékaře a sestřičky si vždy užívám. No až bylo po všem, tak jsem asi 2 hodiny ležela omámeně a byla jsem zabalená do obvazu. Nestalo se nic zvláštního, jen asi to, že mi při operaci natekla krev do žaludku a ten ji nemohl strávit, tak jsem ji musela vydávit. Vše poté probíhalo rutině - 2 týdny dlaha a čištění vatičkami. A jedna maličkost - operace spojené s nosem byly jediné, při kterých jsem nemohla alespoň týden pracovat. Po operaci čela jsem třeba ještě na JIPce řešila práci .

Další operací bylo čelo a zvednutí obočí. To se dělá řezem na hlavě a menším "skalpem" a následnou aplikací "kalcia", obočí se pak jen povytáhne a uřízne se trošička kůže. To bylo naprosto v pohodě, jen jsem měla dren v hlavě a jeho vytáhnutí provázel velmi prapodivný pocit. Toto bylo provedeno na ÚVN v Praze.

Pro zajímavost přikládám fotku budoucího místa řezu u operace čela. 

No a ještě jednou operací pod taktovkou pana doktora Němce bylo obroušení čelisti, které se dělá řezem vedeným zevnitř pusy a obroušením kosti. To bylo poprvé, kdy jsem zažila pocit chladné bolesti, ale nebyla to zase taková hrůza. A opět na ÚVN.

Všímáte si, že nezmiňuji, jak mě doktoři oslovovali? Samozřejmě v ženském rodě, už jsem to brala jak standard. Ten byl naneštěstí poručen panem doktorem Chrobokem z ORL, více to rozebírám dále.

Prozatímní poslední operací byla operace hlasivek a obroušení štítné chrupavky. Tu jsem měla v Hradci a propůjčím si článek, který jsem napsala pro blog jedné kamarádky. Proto jej přidávám do spoileru.

Den 1.

Dnes jsem před devátou ranní přišla na odělení ORL, kde mi přesně po hodině čekání sestřička změřila tlak a po debatě s kolegyní mě daly pokoj na mužském oddělení (M v občance) a následně mě zavedla na oddělení foniatrie, kde mě rovněž po další hodině přijali. Před jednotlivými vyšetřeními se čeká opravdu dlouho, ale není to chyba lékařů, sami dělají, co mohou.

Na foniatrii mě čekalo velmi zvláštní vyšetření, které jsem za svůj život ještě nezažila. Paní doktorka si mě posadila na židli, řekla mi, ať otevřu pusu a vypláznu jazyk, který mi poté chytla, abych jim nehýbala. Bylo to trošku nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Sranda přišla až tady. Paní doktorka mi do pusy strčila zvláštní nástroj, který připomínal kovový zubní kartáček a ten mi zastrčila co nejdále to šlo. Já mám velký dávivý reflex, ale i přes to vše, jsem to přežila a viděla poprvé v životě, jak to v mém krku vypadá.

K dalšímu vyšetření mě paní doktorka doprovodila do vedlejší vyšetřovny, kde mě posadila na hypermoderní křeslo a vytáhla sondu, což je velmi tenoučká hadička s kamerkou a světlem. Tu mi zasunula do nosu a dávala si pozor, aby nezavadila. Vůbec to nebolelo, jen jsem měla tendenci polykat sliny a to potom trošku zabolelo, ale stěží jsem si toho všimla.

Po dokončení sondáže jsme společně šly zpět a paní doktorka mi nasadila čelenku s mikrofonem a já četla, mručela, zpívala a povinně volala čím dál tím hlasitěji "Mamííí, MAMÍÍÍ!". Vše pro to, aby mi zjistila polohu mého hlasu.

To bylo ze dnešních vyšetřeních úplně vše a i když paní doktorka kroutila hlavou, že mě její kolegyně poslaly na mužské oddělení, tak mě tam odnavigovala a já se na lůžkovém dozvěděla, že Cartman ze South Parku měl pravdu, ony existují trans privilegia - dostala jsem samostatný pokoj, bohužel ne i záchod .

Po 14:00 jsem se vydala za panem doktorem Chrobokem, který společně s cca 10 dalšími doktory seděl ve vyšetřovně a přísně mi vysvětloval, že doposud dělal operaci hlasivek jen u lidí, kteří mají F v občancě a je všechno za nimi. (Tady si (já Tereza) dovolím podotknout, že to není pravda
Já jsem mu ovšem vysvětlovala, že právě hlasivky tvoří velkou bariéru pro můj přechod do "full time" ženské prezentace a nemohu bez jejich operace podstoupit další kroky. Chviličku jsme společně argumentovali, až se na mě nakonec upřeně podíval a zeptal se, zda jsem srozuměna s riziky a při mé odpovědi, že ano odsouhlasil operaci. Jen doplním, pan doktor mě oslovoval v mužském rodě, ale to je asi díky mé současné prezentace, která je přinejlepším androgenní.

Den 2.

Dnes nadešel den operace a já už byla od 6 vzhůru, i když mě měli vzít v 9. No trošku nervy, ale překvapivě jenom ze zavedení kanyly, protože mám tu smůlu, že mi žilky nevydrží. No a to se také stalo, museli mi kanylu napíchnout dvakrát, ale anestezioložka byla naprosto zlatá a velmi mile mě utěšovala. Nebudu ovšem předbíhat.

V 8:45 za mnou na pokoj přiběhla sestřička a byla mile překvapena, že si nasazuji punčochy a mám připraveného andílka, protože mě volají na sál. Ach jo, tak já tedy jdu polknout prášek na uklidnění a čekám další minuty, než pro mě přijde sanitář. Doufám, že se mu tak říká . Ten mě převezl na operační sál, který byl kousíček od mého pokoje a já si přelezla na operační stůl, na který mě hodné sestřičky/doktorky zafixovaly a přátelsky mě pozdravily.

Sestřička vytáhla mou pravou ruku, na kterou mi nasadila přístroj pro měření tlaku a nalepila na mé tělo elektrody pro měření tepu. Jediné, co scházelo bylo zavedení kanyly, o které jsem se už rozepsala výše.

Vše bylo připraveno k operaci a anestezioložka mi dala nadýchat se čistého kyslíku, který voní prazvláštně, a sestřičce dávala pokyny, co mi má zavést do kanyly. Po aplikování sedativa do kanyly jsem jen postřehla pana doktora Chroboka prohodit pár slov, které si už nepamatuji a upadla jsem do naprostého bezvědomí.

Na dospávacím pokoji jsem se okolo 12 hodiny probudila a začala se se žízní a prapodivným pocitem v žaludku vzpamatovávat. Ten pocit jsem již znala - nevolnost z anestezie a asi po 20 minutách jsem se trošičku vyzvracela. Sestřička mi nabídla čaj, abych se napila, ale já jsem jej ze strachu nechala nedotčený, i když jsem měla příšernou žízeň. Okolo 14 h. mě sanitář převezl na pokoj a až na něm jsem se napila mé připravené vody.

Minimálně do 15:30 jsem se ještě úplně vzpamatovávala a zvykala na prazvláštní bolest v krku, kterou jsem neznala. Trošku mi dělalo problém polykat, ale byla to nakonec jen otázka zvyku než čehokoliv jiného. Za poslední půlrok jsem vymetla několik nemocnic i soukromých klinik a v Hradci vaří nejlépe, tak jsem jídlo prostě sníst musela .

Kolem večera za mnou přišla sestřička a dala mi do kanyly antibiotika, která né a né kapat, ach jo . Naštěstí se po různém cvičení s rukou podařilo.

Den 3.

Dnes mě probudil interkom, ve kterém sestřička ohlásila "změřte si teplotu" a já poslechla a všem sestřičkám jsem jej ohlašovala pantomimou . Musely ze mě mít srandu.

Po snídani si mě zavolal doktor na převaz a vytáhl mi dren, o kterém jsem vůbec nevěděla, že jej mám a poslal mě na foniatrii. Před tím, než jsem se na ní vydala, jsem přišla zpět na pokoj se napít. Tam mě přepadly sestřičky s prosbou o přestěhování na jiný pokoj, protože mají někoho infekčního, ach jo. Přišla jsem o svůj pokoj a přestěhovali mě ke dvěma třicátníkům.

Vše jsem si na novém pokoji uložila a vydala se na foniatrii, kde se mě paní doktorka zeptala proč nemluvím, když můžu. Tak jsem začala chrčivě mluvit, můj hlas zněl výše, ale příšerně zvláštně. Však nebylo se čemu divit .

Na foniatrii jsem prodělala pár menším vyšetření, při kterých se paní doktorka podívala na mé hlasivky onou železnou trubičkou a já ji řekla o svém záměru zítra odejít na reverz, protože je mi už dobře a velmi špatně snáším pobyt s někým na pokoji, koho neznám a ona mi přitakala s ohledem na mou situaci.

Odešla jsem po vyšetření na svůj pokoj odložit si věci a cestou jsem si odchytila sestřičku, které jsem řekla svůj záměr opustit v sobotu nemocnici. Na pokoji jsem zůstala do oběda a těsně před jeho dojezením za mnou přišel doktor, který mi řekl, ať se za ním zastavím a probereme propuštění.

Rychle jsem dojedla oběd a šla jsem za panem doktorem do ošetřovny. Tam jsem mu vysvětlila svou situaci a on trošku skepticky řekl, že rozhodnout musí foniatrička, ale s tou jsem se už bavila .

Zítra tedy jedu domů a celkový pobyt v nemocnici: 3 noci .

4. dny po operaci

Výsledek je ten, že nenamáhám moc hlas, proto skoro vůbec nemluvím a dnes jsem udělala výjimku, protože jsem si vyšla s kamarádem na procházku. Zpočátku jsem měla hlas zvláštně metalický, potom mi přeskočil níže a pak zase do polohy, kterou bych nedokázala napodobit. Prostě mi lítal a stále lítá. Nemůžu tedy zatím říct, zda byla operace úspěšná. Věřím v to.

Na kontrolu bych měla jet za 4 dny, ale ještě se musím domluvit s paní doktorkou, která mi dnes nebrala telefon.

Řekla bych, že tak do dvou týdnů od operace, ale už jsem si domluvila služby hlasové pedagožky, která na mě bude dohlížet. A to je proces na několik měsíců.

Dodávám, že hlas je OK - ukázku přiložím dále v příspěvku, ale chrupavka se nepodařila a budu řešit možnou opravu s jiným panem doktorem.

Když jsem tedy zmínila operace, tak ještě budu věnovat čas tomu, jak se ke mě chová okolí. První věc - nikdy jsem nebyla "vyoutována" kolegy, přáteli ani náhodnými lidmi. A když se to lidé dozvěděli, tak jsem si vysloužila podporu či pochopení a neměla jsem vůbec problém s onou společenskou přeměnou. Češi jsou vůči těmto záležitostem apatický národ, pokud do nich někdo dlouhodobě nešťourá .

A co nyní? V srpnu jdu na konzultaci ohledně poslední operace (té dole) a v září mám komisi o jejím povolením, tedy zda jsem splnila to, co jsem měla. Držte mi palce, už jen jeden krůček .

Sumář:

• Měla jsem příšerné nervy, nebylo proč
  
• Operace jsou divné, ale zajímavý zážitek
  
• Obojí společenská prezentace není problémem
  
• "Bottom line" pro projití přeměnou pohlaví je své rozhodnutí