Transsexualita Mezi Bronies

[Jamis]

Myslím že May to řekla velmi dobře. Není těžké pochopit základní princip. Ale pochopit jak se daná osoba cítí je obtížnější... A myslím že v tomto jsi svou schopnost trošku přecenil Druhou variantou je pak že tvá slova byla v několika případech záměrně volena tak, abys mi pořádně vrátil věci které se staly v minulosti a ukázal mi jak se může člověk cítit... Což je sice asi nesmysl, ale ten pocit tam pořád je (myslím že ho důvěrně znáš)

Nebudu se zde pouštět do diskuze o svých "schopnostech" - nemá to smysl z více důvodů. Emoční rány lidem nevracím - u lidí, jako ty, kteří je (téměř výhradně nevědomky) rozdávají to totiž nemá význam - mrzí mě, že si to myslíš, protože přecejen se tohle mezi námi stalo mockrát. Ale tak holt věci se mění. A stejně jako se já "přeceňuji", platí o tvém tvrzení totéž. Whatever - diskuzí na téma, co kdo vnímá a jak už jsem ztratil mnoho času bez jakéhokoliv výsledku. Nebudu se do toho pouštět znovu.

Nemyslím si že bych po tobě někdy chtěla diametrálně odlišný přístup. Snad jen mluvit se mnou v ženském rodě (ve chvílích kdy se tak projevuji na veřejnosti a zde na fóru, které je pro mě takový "bezpečný přístav" v každodenním životě než se tak budu moci projevit otevřeně a napořád.)
Přestože si nemyslím že by to byl tvůj případ, tohle řeknu i pro ostatní: Pokud se k nám chováte podle pohlaví se kterým se stotožňujeme, je to velmi příjemné. Ale hlavně se chovejte tak jak je vám přirozené. Pokud se do něčeho nutíte jen kvůli nám, je to cítit a myslím že se shodneme v tom že to je nepříjemné pro obě strany. (myslím že je možné přirovnat to s přehnaně projevovaným soucitem vůči například vozíčkáři. Místo aby to pomohlo, připadá si hrozně a je to ještě větší připomínka toho co ho tíží)

Mluvit v ženském rodě je sice ze začátku komplikované a náročné (podobně jako když se učí cizí jazyk - je třeba přemýšlet na každou větou čtyřikrát), ale nečiní to žádný výrazný problém. Promiň, že to tak musím říct, ale další věty jsou neskutečný protimluv: známe se roky, dost jsme toho spolu prožili a jako člověk máš v tom všem své místo. Tak jak to tehdy bylo, tak jak jsme společně (ne)vycházeli, zažívali věci atd. Lidé nejsou roboti, abys je mohl přepnout z jednoho stavu přirozenosti do druhého. Chovat se k tobě jako k ženě po tom všem vyžaduje velkou dávku úsilí a přemáhat svou přirozenost v tom, jak chci vyjádřit své myšlenky: protože všechny věci, které mě napadají v souvislosti s tebou prostě v mužském rodě jsou, anžto jsem tak za roky zvyklý, stejně jako nepřemýšlím nad skloňováním a časováním. Tak musím každou větu po sobě kontrolovat, jestli tam náhodou není chyba. Takže ne, není to - alespoň ze začátku - ani trochu přirozené a jde to proti všemu, nač jsem byl za roky zvyklý, naučený atd. Ale je to tvé přání, chceš aby ostatní s tebou takto jednali a já to respektuji a snažím se tomu přizpůsobit, ač mě to stojí velké množství energie. Ano, je to pro mě nepříjemné, ale jsem ochoten se v delším horizontu naučit oslovovat tě a přemýšlet o tobě jako o ženě. Považuji ale za důležité říct, že pro všechny, kteří tě znají mnoho let nejde o samozřejmost, která se změní lusknutím prsty a je rozhodně nutné ti říci na rovinu, že zatím všichni, co znám a ví o tvé proměně, nemají problém s tím tu změnu přijmout. Fakt, že změna způsobu myšlení o tvé osobě je věc, která při konverzaci stojí mnoho energie a lidé ze začátku jdou proti své přirozenosti/zkušenosti, aby se s tím srovnali. Postoj "nic na tom přece není" je jedna z nejhorších věcí, kterou můžeš udělat (zkus domyslet, proč tomu tak je).

1) Když se mluví o minulosti, používat který rod? Protože ač chcete, nebo ne, tak v té době jste prostě byli jiného pohlaví a některé popisované věci jsou s tím neoddělitelně spjaty. Minulost se nedá a ani nemá redefinovat. Těžko řešitelný slovní bordel vzniká hlavně ve chvíli, kdy jde o prolnutí přítomnosti a minulosti.

Vždy ženský, alespoň pokud je to možno nebo to situace umožnuje (souhlasím s tím že mluvit se mnou v ženském rodě na veřejnosti když tak zrovna nejsem ustrojena je poněkud trapné. Na stranu druhou, pokud použiješ mužský rod na někoho kdo se snaží být sám sebou a vypadat jako žena, dost to zabolí.) Pochopitelně, některé věci jsou silně spjaty s biologickým pohlavím. Tam se nedá nic dělat, snad jen nesnažit se záměrně taková témata vyhledávat. (v budoucnu to pro mě bude ještě těžší. Asi si dovedeš představit jak se cítí člověk který už je nastálo ženou, když ji někdo na veřejnosti takto prozradí)
[/quote]

Ano, zabolí to patrně stejně jako to pokaždé bolí mě, když je ke mě někdo necitlivý (...). Nejde o oblečení - jde o zvyk a jde o fakt, že při jakémkoliv jednání je třeba potlačovat své přirozené reakce. Obzvláště, když navážeš na něco, co jsme měli v minulosti společné. A ano, rovněž to znamená, že o některých věcech už mluvit nebudu, protože bych je musel překrucovat, předělávat a znovu překontrolovávat, zda jsou správně řečeny.

Možná by bylo na místě také zmínit, co tímto vlastně po lidech, kteří ti byli blízcí chceš, aby udělali - víš to? Ptám se zcela přímo, protože mám dojem, že přes tu kouřovou clonu "to prostě nepochopíte" nevidíš, co všechno musí lidé, kteří tě znali změnit a do jisté míry ze své mysli zahodit - protože člověk, kterým jsi byla tím přestane existovat. A ten pocit je stejný, jako když ti někdo vezme blízkého kamaráda. Můžeme se bavit o tom, že to tak není a že to tak nebylo myšleno, ale ano - cítím to tak.

Jen tak mezi řečí... jak myslíš, že je jednoduché změnit několik let vzpomínek přestavět v hlavě skutečnost, která se stala na jinou, která všechny ty zážitky může zcela změnit, nebo je prostě zničí se vším, co na nich bylo hezké? Chceš po lidech okolo, aby změnili pohled na tvou minulost se vším všudy a chovali se, jako by to bylo vždycky tak jak dnes? Nepříjemný fakt: stejně jako s reálnou historií, kterou se učíme ve škole, to nejde. Stalo se to, bylo to tak, byli jsme takoví všichni. Je to stejné jako tvrdit, že jsem jako puberťák nedělal hlouposti a choval se stejně jako dnes a vyžadovat to i po všech lidech, kteří mě znali. Jistě, tohle je jiná situace, ale pocit z toho je stejný.

2) Jak změníte svou osobnost? Stane se z vás kompletně někdo jiný, nebo si některou část ponecháváte? Pohřbíte svou bývalou osobnost a vytvoříte si novou? Tohle je docela zásadní věc pro přístup ostatních lidí k vám (a ostatně i k vám samotným). Hodně by pomohlo tohle dát nějakým způsobem najevo, protože jinak je to jen živné podhoubí pro nepříjemné problémy.

Tohle mi připadá jako lehké nepochopení situace, promiň Osobnost, tedy spíše její projevy jsou pro mě maska kterou jsem budovala celý život aby vypadala tak jak je očekáváno. Což vedlo k dost neohrabanému výsledku a často i neschopnosti projevit se. Hodně v tom figurovaly i vlastní emoce, kterým jsem nerozuměla, nedovedla projevit a pohřbívala je. Odhodit tu masku zpočátku není snadné, je se mnou 29 let. Ale s každým kouskem to jde snáz a teď když vím kde byla chyba, vnímám vše úplně jinak Myslím že si sám brzy začneš všímat rozdílů. Jediné co člověk může chtít je, aby byly rozdíly přijaty Ale jsem přesvědčena že změna je k lepšímu.
[/quote]

Ano je to nepochopení - nepochopení pohledu z druhé strany a otázky, které třeba teď řeším. Takže... mám se chovat tak, jakoby tvé staré já odešlo nadobro a začít znovu s čistým štítem, jako bychom se potkali poprvé? Ono totiž nemáš na čele napsáno, které rozdíly to jsou a co se změnilo a co ne, co chceš změnit a co chceš zachovat. Ptal jsem se na tvá očekávání, abych nepředjímal něco, co nechceš, nebo není pravda. Je snad pochopitelné proč, ne?

Trochu zajímavý náhled na tuto situaci by mohl poskytnout psycholog, se kterým jsem svůj stav řešila (v té době ještě bez uvědomění si svého stavu). Hodně se divil zvláštnímu kontrastu člověka který se sice na venek opravdu projevuje jako asperger neschopný dešifrovat cizí emoce a projevovat správně ty vlastní, ale ve skutečnosti pod tím vším zároveň projevuje velmi silnou schopnost empatie (což bys do mě asi neřekl )
Když jsem za ním teď přišla zpátky s tímto odhalením, bylo mu jasné kde byl celou dobu "zakopaný pes"

Ne, to bych skutečně neřekl - možná to tak je, nicméně ten rozhovor, který jsme v Brně vedli mě bohužel utvrdil v tom, že tahle část tvé osobnosti je v tuhle chvíli stále stejná, tedy alespoň vůči mě - odnesl jsem si za tu chvilku totiž jeden velmi těžký šrám ze chvíle, kdy jsem udělal ten krok blíž a snažil se - řekněme navázat kontakt se tvým novým já a dostal jsem odpověď, jež byla ekvivalentem dýky do zad. Ne, nebylo to od tebe schválně, já vím... a netřeba to nějak dál komentovat. Jen se ti snažím objasnit, proč sem píšu a ptám se.