06.03.2017, 20:03
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 06.03.2017, 20:07 uživatelem Hwězda. Edited 1 time in total.)
Jakožto člověk, který má zkušenosti s depresema, k tomuto tématu chcu taky něco říct. A aby bylo jasno: depresema teď nemyslím pseudodepky typu "svět je na hovno, nic se mi nechce", kde přitom člověk je ještě schopný ve velké míře fungovat (tzn. chodit na pivo s přáteli, provozovat koníčky a tak), ale opravdové peklo, kdy jsem se cítil na dně nejenom emočně, ale i fyzicky; peklo, kdy jsem neměl chuť vůbec do ničeho, ztratil jsem zájem o své koníčky a zájmy, neměl jsem absolutně žádnou energii a chuť do života. Peklo, kdy jsem každým dnem intenzivně myslel na sebevraždu. Byla to první myšlenka po probuzení a poslední myšlenka před usnutím. A to prosím netrvalo pár dnů, ale téměř dva měsíce. Dál se nebudu rozepisovat, nerad na toto období vzpomínám. Sice mi taková deprese nebyla diagnostikovaná kvalifikovaným lékařem (takže určitá [sebe]kritika je na místě) – neměl jsem totiž sílu vůbec někam jít – ale jsem přesvědčený, že to nebyl jentak ledajaký splín či depka. A když už jo, tak těžko rozeznatelná od klinické deprese.
Troufám si tvrdit, že téměř každý člověk má do jisté míry zkušenosti s melancholickýma pocitama a generální nechutí, to co se běžně popisuje jako splín. Avšak na to jim stačí šálek dobrého čaje a knížka k tomu. Nicméně i přesto si spousta lidí takovýto stav plete s opravdovýma depresema. Zvlášť viditelné je toto u puberťáků, kde ještě nebyl zakončen psychický vývoj, i když aji mezi puberťáky jsou tací, kteří trpí depresí. A pak máme kvůli tohoto v běžné populaci pokřivené názory o depresi – toto vlákno je toho krásným příkladem. Ač někteří lidi mají velmi zajímavé názory, tak je evidentní, že nevědí vůbec o čem je řeč. Ostatně ani já nemusím vědět, o čem je řeč, protože, znovu podotýkám, mi tyto stavy nebyly lékařsky diagnostikovány.
Někdo tady podotkl/a, Corwin tuším, že mezi broníkama jsou deprese rozloženy víceméně stejně, jako ve zbytku populace. Do jisté míry je to pravda, bronies jsou přeci jenom lidi a lidi trpí depresema a tak. Avšak osobně mám zkušenosti, že většina bronies je idealisticky zaměřených – idealističtí jedinci však mají oproti "realistickým" lidem větší sklony k jakýmkoli psychickým nemocem (tzn. včetně deprese), zvláště takoví, kteří své ideály nechcou opustit, takže u bronies se dle mého najde víc lidí s depresema. Tímto se shoduju aji se zakládajícím příspěvkem od Aidama, který vidí příčinu depresí u bronies právě v našem idealizmu. Ještě dodám, že mezi bronies je hodně citlivých duší (sám su toho krásným příkladem) a když se citlivost spojí s idealizmem, tak dřív či později nutně přijde moment, kdy se brony dostane do bolestné konfrontace svých ideálních představ s nechutnou a hnusnou realitou. Někteří bronies se s realitou pak nedokážou poprat, nebo se s ní nedokážou srovnat tak dobře, jak jiní, a následná deziluze je tak mohutná, že nutně zanechá stopy v duši citlivého člověka v podobě splínů, depek, anebo aji klinické/opravdové deprese. A tato deziluze proběhla v mém případě, i když já si své stavy prožíval ještě předtím, než se ze mne vůbec stal brony.
Troufám si tvrdit, že téměř každý člověk má do jisté míry zkušenosti s melancholickýma pocitama a generální nechutí, to co se běžně popisuje jako splín. Avšak na to jim stačí šálek dobrého čaje a knížka k tomu. Nicméně i přesto si spousta lidí takovýto stav plete s opravdovýma depresema. Zvlášť viditelné je toto u puberťáků, kde ještě nebyl zakončen psychický vývoj, i když aji mezi puberťáky jsou tací, kteří trpí depresí. A pak máme kvůli tohoto v běžné populaci pokřivené názory o depresi – toto vlákno je toho krásným příkladem. Ač někteří lidi mají velmi zajímavé názory, tak je evidentní, že nevědí vůbec o čem je řeč. Ostatně ani já nemusím vědět, o čem je řeč, protože, znovu podotýkám, mi tyto stavy nebyly lékařsky diagnostikovány.
Někdo tady podotkl/a, Corwin tuším, že mezi broníkama jsou deprese rozloženy víceméně stejně, jako ve zbytku populace. Do jisté míry je to pravda, bronies jsou přeci jenom lidi a lidi trpí depresema a tak. Avšak osobně mám zkušenosti, že většina bronies je idealisticky zaměřených – idealističtí jedinci však mají oproti "realistickým" lidem větší sklony k jakýmkoli psychickým nemocem (tzn. včetně deprese), zvláště takoví, kteří své ideály nechcou opustit, takže u bronies se dle mého najde víc lidí s depresema. Tímto se shoduju aji se zakládajícím příspěvkem od Aidama, který vidí příčinu depresí u bronies právě v našem idealizmu. Ještě dodám, že mezi bronies je hodně citlivých duší (sám su toho krásným příkladem) a když se citlivost spojí s idealizmem, tak dřív či později nutně přijde moment, kdy se brony dostane do bolestné konfrontace svých ideálních představ s nechutnou a hnusnou realitou. Někteří bronies se s realitou pak nedokážou poprat, nebo se s ní nedokážou srovnat tak dobře, jak jiní, a následná deziluze je tak mohutná, že nutně zanechá stopy v duši citlivého člověka v podobě splínů, depek, anebo aji klinické/opravdové deprese. A tato deziluze proběhla v mém případě, i když já si své stavy prožíval ještě předtím, než se ze mne vůbec stal brony.
