29.05.2017, 22:02
Nechcu z tohoto vlákna udělat psychologickou poradnu #2, která byla nechvalně proslulá trollingem atd. Nicméně, vhodnější vlákno pro tento účel neexistuje.
Tož tedy. Už nějaké dva roky zhruba zápasím s depresema. Někteří z vás to vědí ať už přímo z mých úst, nebo nepřímo skrze mou básnickou tvorbu. Nebudu vás zatěžovat svým příběhem ani detaily ze svého života, protože jednak nechcu, a jednak to není pro účely tohoto příspěvku důležité. Ale věřte mi, prožíval jsem si, a doposud aji prožívám, emoční a psychické peklo, které nepřeju fakt nikomu. Řeknu jen, že jsem dneska vypil vodku, co mi tady zbyla z předchozích kaleb. Bylo v ní jen nějakých 10 panáků, ale to je množství víc než dostatečné pro mě. Vždycky, když jsem pil o samotě, tak jsem si dal max dvě pivka a šlus. Zřídkakdy víc, proto jsem to nepovažoval zas za takový velký problém. Teď si však střízlívý říkám, že toto už je moc. Už ty svoje stavy prostě nezvládám. Díky depresíml jsem přetal psát, přestal jsem hrát hudbu, přestal jsem se učit jazyky a vůbec. Přestal dělat věci, které mě opravu naplňujou a baví. Můj život by se momentálně dal popsat jako přežívání ze dne na den. A to ještě nemluvím, že probíhá zkouškové. Od sebevraždy mě drží jen a pouze srazy a přátelé z řad jak bronies, tak aji nebronies, kteří mě vždy dokážou alespoň trochu pozvednout. Chtěl bysem vyhledat odbornou pomoc. Jenže nevím, kde začít. Proto se obracím na vás, snad s tím někdo bude mít nějaké zkušenosti. Nebo dá aspoň cennou radu.
K jakému druhu doktora si mám zajít? Intuice mi napovídá, že bysem měl jít k psychologovi, nejlépe takovému, který umí i nějaký druh psychoterapie. Anebo snad k psychiatrovi? Jako, já mám beztak vedle deprese nějakou poruchu osobnosti. Prostě nevím. Jo a ještě, potřebuju žádanku od mojí obecné doktorky, nebo stačí zaklepat na dveře daného psychologa/psychiatra?
Mám to říct rodině, hlavně svojí matce? Trošku kontextu: moje matka je sice fajn, ale nikdy jsme nebyli nejlepší přátelé. Náš vztah bysem popsal spíše jako vztah dvou spolubydlících, kteří ač se spolu stýkají dennodenně, nevědí jeden o druhém téměř nic. Ačkoli mě většinu času podporovala v mojich šílenostech, vedle podpory se mi taky dostávalo odsuzování a spílání, zvlášť když jsem měl miniproblém typu škola nebo zameškaná schůzka u doktora. Např. když jsem jí před pár měsíci sdělil, že se nějaký ten pátek učím estonštinu, tak mi s pohrdavým hlasem řekla: "Kdyby ses raději učil do školy, než estonsky". Pamatuju se, že jsem nereagoval a po pár minutách jsem odešel vybít vztek na bicí. A takových příhod je více. A to ještě nemluvím o tom, že se mě nikdy nezeptala, jak pokračuju ve hře na bicí, či např. co momentálně čtu. Nikdy. Doma se prostě necítím komfortně. Su prostě na vážkách a myslím si, že to nebude nejlepší nápad jí to sdělovat, ale třeba mi nezaujatý pohled od někoho z vás pomůže.
Tož tedy. Už nějaké dva roky zhruba zápasím s depresema. Někteří z vás to vědí ať už přímo z mých úst, nebo nepřímo skrze mou básnickou tvorbu. Nebudu vás zatěžovat svým příběhem ani detaily ze svého života, protože jednak nechcu, a jednak to není pro účely tohoto příspěvku důležité. Ale věřte mi, prožíval jsem si, a doposud aji prožívám, emoční a psychické peklo, které nepřeju fakt nikomu. Řeknu jen, že jsem dneska vypil vodku, co mi tady zbyla z předchozích kaleb. Bylo v ní jen nějakých 10 panáků, ale to je množství víc než dostatečné pro mě. Vždycky, když jsem pil o samotě, tak jsem si dal max dvě pivka a šlus. Zřídkakdy víc, proto jsem to nepovažoval zas za takový velký problém. Teď si však střízlívý říkám, že toto už je moc. Už ty svoje stavy prostě nezvládám. Díky depresíml jsem přetal psát, přestal jsem hrát hudbu, přestal jsem se učit jazyky a vůbec. Přestal dělat věci, které mě opravu naplňujou a baví. Můj život by se momentálně dal popsat jako přežívání ze dne na den. A to ještě nemluvím, že probíhá zkouškové. Od sebevraždy mě drží jen a pouze srazy a přátelé z řad jak bronies, tak aji nebronies, kteří mě vždy dokážou alespoň trochu pozvednout. Chtěl bysem vyhledat odbornou pomoc. Jenže nevím, kde začít. Proto se obracím na vás, snad s tím někdo bude mít nějaké zkušenosti. Nebo dá aspoň cennou radu.
K jakému druhu doktora si mám zajít? Intuice mi napovídá, že bysem měl jít k psychologovi, nejlépe takovému, který umí i nějaký druh psychoterapie. Anebo snad k psychiatrovi? Jako, já mám beztak vedle deprese nějakou poruchu osobnosti. Prostě nevím. Jo a ještě, potřebuju žádanku od mojí obecné doktorky, nebo stačí zaklepat na dveře daného psychologa/psychiatra?
Mám to říct rodině, hlavně svojí matce? Trošku kontextu: moje matka je sice fajn, ale nikdy jsme nebyli nejlepší přátelé. Náš vztah bysem popsal spíše jako vztah dvou spolubydlících, kteří ač se spolu stýkají dennodenně, nevědí jeden o druhém téměř nic. Ačkoli mě většinu času podporovala v mojich šílenostech, vedle podpory se mi taky dostávalo odsuzování a spílání, zvlášť když jsem měl miniproblém typu škola nebo zameškaná schůzka u doktora. Např. když jsem jí před pár měsíci sdělil, že se nějaký ten pátek učím estonštinu, tak mi s pohrdavým hlasem řekla: "Kdyby ses raději učil do školy, než estonsky". Pamatuju se, že jsem nereagoval a po pár minutách jsem odešel vybít vztek na bicí. A takových příhod je více. A to ještě nemluvím o tom, že se mě nikdy nezeptala, jak pokračuju ve hře na bicí, či např. co momentálně čtu. Nikdy. Doma se prostě necítím komfortně. Su prostě na vážkách a myslím si, že to nebude nejlepší nápad jí to sdělovat, ale třeba mi nezaujatý pohled od někoho z vás pomůže.
