15.03.2017, 00:09
3. Žárlivost
Jediné, co mi ještě může pomoci, je pořádný hřebec. Tak zněla myšlenka, se kterou Celestie svolávala dnešní gala.
Jenže když se dívala kolem sebe, viděla samé slabé, zdegenoravné nebo přestárlé šlechtice. Dumala, kam se poděli ti svalnatí rytíři jejího mládí, kteří se opili, zdemolovali sál, a pak se probouzeli v komnatách šťastných dvorních dam.
Bloudila davem, bez cíle, protože všechny slibné jedince už dávno vyloučila. Stačilo pár slov, aby poznala, že všechno hrají. Teď už se jen snažila vyhýbat své sestře a nějak přežít do konce večera.
Když tu se rozletěly vstupní dveře a do sálu vstoupil ještě jeden pozdní host. Lokaj ohlásil jméno: "Princ Parafín ben Mazut ze Sedlové Arábie."
Celestie věděla, že tohle on. Na něho celou dobu čekala. Rázný, silný, vznešený. Na chvilku v ní dokonce vyvolal strach.
Věděla, že v Sedlové Arábii mají velmi tradiční pohled na vztahy. Jenže se říká, že právě takovéto slavnosti v cizích zemích jejich nobilita vyhledává, aby se alespoň na chvilku vyprostila z železných okovů tradice. Nejradši by se k němu rozběhla a zabrala si ho pro své cíle.
Jenže nemohla, co by si o ní pak všichni poníci pomysleli?
Nenápadně protančila rušným sálem, občas s někým prohodila zdvořilostní frázi, až stanula před svým cílem. Jejich pohledy se střetly. Celestie svůdně přivřela oči. Rozhodla se, že nebude nic skrývat. Byla si téměř jistá, že oběma jde o to samé, a i kdyby došlo k nějakému nedorozumění, už se stejně nejspíš nikdy neuvidí.
Lehce se uklonila. "Je mi potěšením přivítat každého krásného tajemného cizince, který zabloudí na můj hrad," chtěla říct Celestie. Jenže neřekla. Řekla to její sestra, která přikráčela z druhé strany.
Oční kontakt byl rozbit. Díky tomu ale nespatřil její vyjevený obličej.
Ben Mazut se uklonil jen o milimetr víc: "A je mým potěšením oplatit přivítání každé krásné majitelce hradu, do kterého zabloudím." Pak ji uchopil za levou přední a políbil její zlatý nákopytník.
Celestie se nevzdala: "Čemu vděčíme za vaši návštěvu, mohu-li vědět?" pokusila se upoutat zpátky pozornost.
"Náhodě," odpověděl a hned se zas otočil k Luně.
Zatraceně, proč spolu musíme soutěžit? Nejradši bych vás všechny vzala do své ložnice. Jenže nemůžu. Co by si všichni pomysleli?
Pak už se nedokázala dostat do role. Jen poslouchala jak se Luna s Parafínem baví o hvězdách, o tom která je ta nejkrásnější, samozřejmě to měla být Luna, bylo mu úplně jedno že měsíc není hvězda, potom sledovala jak si berou sklenky vína, mizí v davu návštěvníku, odcházejí po schodišti k soukromým komnatám.
Nejradši by ho spálila v jaderném ohni sluneční záře a s ním všechny v sále. Pak už by se nemusela starat o to, co si kdo pomyslí o ní a o jejích touhách.
Jediné, co mi ještě může pomoci, je pořádný hřebec. Tak zněla myšlenka, se kterou Celestie svolávala dnešní gala.
Jenže když se dívala kolem sebe, viděla samé slabé, zdegenoravné nebo přestárlé šlechtice. Dumala, kam se poděli ti svalnatí rytíři jejího mládí, kteří se opili, zdemolovali sál, a pak se probouzeli v komnatách šťastných dvorních dam.
Bloudila davem, bez cíle, protože všechny slibné jedince už dávno vyloučila. Stačilo pár slov, aby poznala, že všechno hrají. Teď už se jen snažila vyhýbat své sestře a nějak přežít do konce večera.
Když tu se rozletěly vstupní dveře a do sálu vstoupil ještě jeden pozdní host. Lokaj ohlásil jméno: "Princ Parafín ben Mazut ze Sedlové Arábie."
Celestie věděla, že tohle on. Na něho celou dobu čekala. Rázný, silný, vznešený. Na chvilku v ní dokonce vyvolal strach.
Věděla, že v Sedlové Arábii mají velmi tradiční pohled na vztahy. Jenže se říká, že právě takovéto slavnosti v cizích zemích jejich nobilita vyhledává, aby se alespoň na chvilku vyprostila z železných okovů tradice. Nejradši by se k němu rozběhla a zabrala si ho pro své cíle.
Jenže nemohla, co by si o ní pak všichni poníci pomysleli?
Nenápadně protančila rušným sálem, občas s někým prohodila zdvořilostní frázi, až stanula před svým cílem. Jejich pohledy se střetly. Celestie svůdně přivřela oči. Rozhodla se, že nebude nic skrývat. Byla si téměř jistá, že oběma jde o to samé, a i kdyby došlo k nějakému nedorozumění, už se stejně nejspíš nikdy neuvidí.
Lehce se uklonila. "Je mi potěšením přivítat každého krásného tajemného cizince, který zabloudí na můj hrad," chtěla říct Celestie. Jenže neřekla. Řekla to její sestra, která přikráčela z druhé strany.
Oční kontakt byl rozbit. Díky tomu ale nespatřil její vyjevený obličej.
Ben Mazut se uklonil jen o milimetr víc: "A je mým potěšením oplatit přivítání každé krásné majitelce hradu, do kterého zabloudím." Pak ji uchopil za levou přední a políbil její zlatý nákopytník.
Celestie se nevzdala: "Čemu vděčíme za vaši návštěvu, mohu-li vědět?" pokusila se upoutat zpátky pozornost.
"Náhodě," odpověděl a hned se zas otočil k Luně.
Zatraceně, proč spolu musíme soutěžit? Nejradši bych vás všechny vzala do své ložnice. Jenže nemůžu. Co by si všichni pomysleli?
Pak už se nedokázala dostat do role. Jen poslouchala jak se Luna s Parafínem baví o hvězdách, o tom která je ta nejkrásnější, samozřejmě to měla být Luna, bylo mu úplně jedno že měsíc není hvězda, potom sledovala jak si berou sklenky vína, mizí v davu návštěvníku, odcházejí po schodišti k soukromým komnatám.
Nejradši by ho spálila v jaderném ohni sluneční záře a s ním všechny v sále. Pak už by se nemusela starat o to, co si kdo pomyslí o ní a o jejích touhách.
drunken mantis grabs your ass