02.02.2018, 23:46
beru si Maud a Bouldera c:
rádio má v podzemí signál protože magick
Den může skončit různě a mnozí jej právě podle toho soudí. Jiní, jako třeba Maud, si na den udělají názor hned ráno a potom k němu přistupují právě podle tohoto prvotního názoru. Mohla se třeba probudit a hned vycítit, že se stane něco špatného. Dávala si na něco takového pozor a nenechala se tedy překvapit. Mýlila se málokdy, ale pokud se opravdu nic špatného nestalo? No to je snad jenom dobře. Naučila se takto očekávat neočekávané a jediné, co ji mohlo přistihnout nepřipravenou byla její sestra Pinkie Pie. Ale celý tento systém stál na zkušenosti a tom, jak si dokázala zařadit pocit. Nevyhnutelně tedy jednou za čas narazila na den, kdy pocítila něco nového a teprve musela zjistit, co ji čeká. Takové ráno měla naposledy když ní bylo čtrnáct a teď mohla jenom doufat, že zbytek dne dopadne líp než tehdy.
Po ranní rutinně se nasnídala a oblékla do pevných monterek, do kapsy si dala malé rádio, na kterém měla běžně naladěnou rockovou stanici, a pověsila si k boku svou hornickou přilbu. Takto vybavená se vyšla ze své obytné buňky. Bydlela, přechodně, u jednoho z největších stříbrných dolů na celém západním pobřeží Equestrie. Její prací ovšem nebylo kopat nebo tahat vozíky, ona spíš ukazovala kterým směrem kopat dál. Měla pro to neobyčejný cit, a když se po jejím nástupu produkce dolu zvýšila o sto padesát procent, nikdo už na ni nedal dopustit.
Dnes, dnes byl důl prázdný. Až na ni. Zbytek zaměstnanců měl dovolenou a čekal je víkend, který většina z nich trávila doma. Maud ne. Samozřejmě, doma měli vlastní důl, ale tam už znala každý zákrut a zrnko štěrku. Stříbrný důl byl něco jiného, tady se mohla podívat do hlubin, kam se jindy nedostane.
A taky tam byl… ten kámen. Ležel u levé stěny na druhém rozcestí hlavní štoly. Maud si ho poprvé všimla před několika dny. Nebyl ničím zvláštní, ani moc zajímavý, skoro by se dalo říct, že jich tam všude ležely tisíce naprosto stejných. Kdokoli bez Maudiných schopností, i kdyby se snažil, nejspíše by ten kámen podruhé nezaregistroval, ale kdykoli kolem něj procházela, nezvládala se dívat kamkoli jinam než na něj. Prostě oblý kámen asi tak velký, aby se vešel do kapsy.
A tentokrát znovu. Když procházela, byl tam. Skoro proběhla a schválně se dívala na opačnou stěnu, ale nepomohl to. Stejně neodolala a ohlédla se a on tam byl pořád. Přidala ještě trochu do kroku a zastavila se až na konci poslední štoly.
Dnes vůbec pracovat nemusela, ale on tady chtěla být. Chtěla tady být, když tu není nikdo jiný a ona se nemusela starat, jestli ji někdo uvidí. Minulý den si to všechno naplánovala. Nenuceně přijde k tomu kameni, zachová si přitom svůj obvyklý výraz a osloví ho. Netřeba říct, že to celé selhalo, když kolem proběhla a nešpitla ani slovo.
Naštvaně si na hlavu narazila přilbu a za světla baterky civěla na stěny, kde hledala žilky stříbra. Vydržela takhle několik minut, než se odvrátila, aby se zahleděla do tmy za sebou. Někde tam za ní čekal… Zavrtěla hlavou. Zapnula si tranzistorové rádio na maximální hlasitost a znovu zírala na stěnu.
Pokud poprvé vydržela několik minut, teď to byla sotva jedna. Praštila přilbou o zem, zase vypla rádio a zdrceně se posadila. Chtěla přemýšlet, ale nechtěla svým myšlenkám dát konkrétní podobu, protože potom by neměla na výběr.
Tentokrát už nemohla říct, jak dlouho to trvalo, ale jakmile se zase postavila, zamířila ven ze štoly. Rozhodla se, a i kdyby nastal zával, nezastavilo by jí to.
Dorazila na rozcestí a přistoupila ke kameni. „Ahoj, já jsem Maud.“
Po ranní rutinně se nasnídala a oblékla do pevných monterek, do kapsy si dala malé rádio, na kterém měla běžně naladěnou rockovou stanici, a pověsila si k boku svou hornickou přilbu. Takto vybavená se vyšla ze své obytné buňky. Bydlela, přechodně, u jednoho z největších stříbrných dolů na celém západním pobřeží Equestrie. Její prací ovšem nebylo kopat nebo tahat vozíky, ona spíš ukazovala kterým směrem kopat dál. Měla pro to neobyčejný cit, a když se po jejím nástupu produkce dolu zvýšila o sto padesát procent, nikdo už na ni nedal dopustit.
Dnes, dnes byl důl prázdný. Až na ni. Zbytek zaměstnanců měl dovolenou a čekal je víkend, který většina z nich trávila doma. Maud ne. Samozřejmě, doma měli vlastní důl, ale tam už znala každý zákrut a zrnko štěrku. Stříbrný důl byl něco jiného, tady se mohla podívat do hlubin, kam se jindy nedostane.
A taky tam byl… ten kámen. Ležel u levé stěny na druhém rozcestí hlavní štoly. Maud si ho poprvé všimla před několika dny. Nebyl ničím zvláštní, ani moc zajímavý, skoro by se dalo říct, že jich tam všude ležely tisíce naprosto stejných. Kdokoli bez Maudiných schopností, i kdyby se snažil, nejspíše by ten kámen podruhé nezaregistroval, ale kdykoli kolem něj procházela, nezvládala se dívat kamkoli jinam než na něj. Prostě oblý kámen asi tak velký, aby se vešel do kapsy.
A tentokrát znovu. Když procházela, byl tam. Skoro proběhla a schválně se dívala na opačnou stěnu, ale nepomohl to. Stejně neodolala a ohlédla se a on tam byl pořád. Přidala ještě trochu do kroku a zastavila se až na konci poslední štoly.
Dnes vůbec pracovat nemusela, ale on tady chtěla být. Chtěla tady být, když tu není nikdo jiný a ona se nemusela starat, jestli ji někdo uvidí. Minulý den si to všechno naplánovala. Nenuceně přijde k tomu kameni, zachová si přitom svůj obvyklý výraz a osloví ho. Netřeba říct, že to celé selhalo, když kolem proběhla a nešpitla ani slovo.
Naštvaně si na hlavu narazila přilbu a za světla baterky civěla na stěny, kde hledala žilky stříbra. Vydržela takhle několik minut, než se odvrátila, aby se zahleděla do tmy za sebou. Někde tam za ní čekal… Zavrtěla hlavou. Zapnula si tranzistorové rádio na maximální hlasitost a znovu zírala na stěnu.
Pokud poprvé vydržela několik minut, teď to byla sotva jedna. Praštila přilbou o zem, zase vypla rádio a zdrceně se posadila. Chtěla přemýšlet, ale nechtěla svým myšlenkám dát konkrétní podobu, protože potom by neměla na výběr.
Tentokrát už nemohla říct, jak dlouho to trvalo, ale jakmile se zase postavila, zamířila ven ze štoly. Rozhodla se, a i kdyby nastal zával, nezastavilo by jí to.
Dorazila na rozcestí a přistoupila ke kameni. „Ahoj, já jsem Maud.“
rádio má v podzemí signál protože magick