Ze spánku ji vytrhl zvuk, který rezonoval celou její bytostí. Trixie s trhnutím zvedla hlavu a zachvátila ji chvilková závrať z náhlého probuzení, zrak se jí zamlžil a ze spánku na chladném tvrdém kameni ji bolelo všechno, na co pomyslela.
Zvuk neustupoval a jednorožka si konečně uvědomila, o co jde: něco někde poblíž vrčelo. Zároveň s tím si uvědomila další věc, totiž, že Thorax není nikde k vidění, a kombinace těch dvou faktů ji okamžitě probrala z rozespalosti.
“Thoraxi?” Vyskočila na nohy a rozhlédla se po něm. Ani vidu, ani slechu, a vrčení neustávalo.
Instinkty strašpytla, kterým nesporně byla, jí říkaly, že by měla vypadnout. Ale její osobní malá Starlight hluboko v jejích myšlenkách nesouhlasně zavrtěla hlavou a podobně jako zbytek Trixie i její svědomí tušilo, že král Měňavců bude někde poblíž toho zvuku, kterému by se moc ráda vyhnula.
Měla naprostou pravdu, ale scéna, která se ji naskytla za rohem na cestě, po které cestovali, ji přesto překvapila.
Za prvé tam byla smečka vlků. Jejich srst ve světle měsíce vypadala jako pokrytá jinovatkou, vrčení se ozývalo z hrdel nedůvěřivých zvířat.
Za druhé, uprostřed smečky seděl Thorax a drbal jednoho z vlků na hlavě.
Nemohla jinak, než zírat. Sama na svých cestách měla několik setkání s divokými zvířaty, a žádné se nikdy neodvíjelo tímhle způsobem.
Tiše přihlížela z bezpečné vzdálenosti, jak šelmy ulehají okolo Thoraxe, a když její oči ulpěly na něm, uvědomila si, že on se dívá zpátky na ni. Pokynul jí gestem, aby přišla blíž, ale Trixie vehementně zavrtěla hlavou, ke smečce vlků se přibližovat nebude.
Thorax pokrčil rameny a vstal. Několikero očí ho tiše pozorovalo, když opustil střed smečky, potom se zvířata zvedla a odešla.
Teprve, když zmizeli mezi skalami, odvážila se Trixie promluvit: “Co sis do háje dubovýho myslel, že děláš?”
Bez náznaku obav jí odvětil: “Mysleli si, že si nás dají k večeři, tak jsem jim vysvětlil, že si mě spletli s jelenem.”
Z nějakého důvodu ji ta odpověď naštvala. “Jak můžeš něco takovýho říct tak lhostejně? Nechals’ mě spát na cestě samotnou a šel sis pokecat se smečkou vlků!”
“Jestli jsi chtěla, abych si povídal s tebou, můžeme v Ponyvillu zajít do kavárny.”
“A ještě navíc– počkat,” zarazila rozčilený proud slov a pořádně se na hřebce podívala. “Do kavárny?”
Thorax jí věnoval další z těch úsměvů, které ji z nějakého důvodu od předchozího rána absolutně fascinovaly. “Nebo do pizzerie, jestli chceš.”
Čarodějka zavrtěla hlavou: “Počkej, Thoraxi, proč mě vůbec někam zveš?”
Podíval se na ni, jako by to bylo nad slunce jasné: “Během cesty jsem se rozhodl, že se mi líbí tvoje společnost, a rád bych s tebou strávil ještě trochu času, než se vrátím domů.”
Trixie se trochu obávala motýlků, které cítila v žaludku, když si schůzku s Thoraxem představila. Ale jedna káva jí přece nemohla ublížit, ne? “Dobře,” přikývla nakonec. “Až dorazíme do Ponyvillu, můžeme si zajít na kafe. A hromadu normálního jídla.”
Společně se vydali na cestu.
Začalo svítat.
