Friendship isn't always easy...

[Jamis]

Už ani nevím, jak dlouho mi na stole visí připomínka napsat další příspěvek do tohohle vlákna - patrně od té doby, co mi přišla pod ruku další epizoda, která stála za rozebrání podobným způsobem. Bylo jich víc, vezmu je tedy postupně...

Ještě když sem tak koukám... tohle vlákno a příspěvky tady jsou pro mě kusem historie i pohledem do toho, jak fórum vypadalo dřív a co lidé tehdy psali

A proč zrovna teď? Hm, možná proto, že mě štvou nevyřízené úkoly, nebo to má na svědomí celá 4. sezóna MLP, která se svým vyzněním podle mě mnohem více než S3 vrací do roviny, kdy se o epizodách dá přemýšlet v metaforách a linkovat je na události v mém vlastním životě je poměrně snadné - i tak je to zvláštní: vidět pokaždé někoho z mane6 jak se žene do situace, která kdysi v životě dohnala i mě... vidět jak se zaplétá do těch samých, nebo velmi podobných chyb, přehmatů a dilemat, která ve vzdálenější nebo i méně vzdálené minulosti trápily i mě. O to větší překvapení je, že řešení, která se v MLP:FiM nabízí, nemusí nutně být úplně přesným a jediným návodem ke správné cestě, spíše impulsem k zamyšlení, protože často ukazují na ono z pohledu dnešní společnosti "dětské a naivní řešení" které "v dnešním světě prostě nemůže fungovat". Taky jsem takhle uvažoval - jen ze zvědavosti (a taky proto, že nebylo moc co ztratit) jsem zkusil nastíněné řešení v praxi. Světe div se - ono to fungovalo! Zkusil jsem další... wow, no zase to šlo hmmmm... fakt to pro mě funguje. Ale jak je to možné? Je načase tu odpověď intenzivně hledat... možná proto oživení tohohle threadu. Připojíte se?

Dost řečí okolo... první epizoda na seznamu z S3, která se mnou pohnula mnohem víc, než jsem čekal byla Sleepless in Ponyville - podle všeho jsem nebyl sám, nicméně to byl další blesk z čistého nebe a cílil naprosto přesně na ono místo, okolo kterého se ve mě stahují mračna. Strach - jedna z nejstarších, nejnižších a zároveň jedna z nejsilnějších emocí, primárně určená pro přežití, varující před nebezpečím a dohlížející na to, abychom nepřekračovali vlastní meze. Když jsem na podobné přirovnání poprvé narazil ve Star Trek: Voyager - The Thaw byla to taky pěkná rána. Tady mě až překvapilo, nakolik se dá ona atmosféra vystihnout i ve světě Equestrie.

A protože strach je jedna z těch emocí, kterou (alespoň u mě) HSP rys zesiluje nejvíc, nebyla o něj nikdy v životě nouze a učit se jej ovládat a využít ve svůj prospěch byla jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou jsem si musel osvojit. Když do tohohle koktejlu přimíchám svoje zážitky ze začátku pobytu na Strahově a na ČVUT-FJFI, tak jediné dvě věci, které mě odlišovaly od Scootaloo, byla její křídla a fialová hříva životní ponaučení, které z téhle epizody sálá, jsem samozřejmě znal: "Postav se svému strachu!" ale znát a dokázat se ztotožnit jsou dvě naprosto odlišné věci. A tak i tehdy jsem koukal pomalu s otevřenou pusou a velkým obdivem k těm lidem, do jejichž společnosti jsem úplnou náhodou zapadl a neměl jsem nejmenší tušení, co s tím neboj jak se chovat. Prostě je "Wau... chci být jako oni. Ať mě naučí všechno co umí!"... trvalo to mnohem déle, než jsem čekal, průběh byl úplně jiný a výsledek taky. Ale stalo se - dostal jsem se až tam, kde byli ti, které jsem tolik obdivoval bylo to sice úplně jiné, než jsem si maloval, ale to bylo vcelku jedno. Z univerzity jsem odešel bez titulu, zato bohatší o znalosti a zkušenosti spousty těch, kteří se dneska pohybují na špičkách mnoha technologických firem.

I dneska mě nenadálá občas přepadne a s čím větším strachem se dokážu vyrovnat, tím větší pecky si život vymýšlí, snad abych zůstal ve střehu, i když z toho dost často bolí hlava. Ale pokaždé, když se mnou něco takového mává, si vybavím ony tři scény, kde Luna promlouvá ke Scootaloo:


* Scéna ve snu, kdy se místo bezhlavého koně objeví Luna: "Is the headless horse really what frightens you the most?"... "Everypony has fears, Scootaloo. Everypony must face them in their own way. But they must be faced, or the nightmares will continue."

* A druhá když Rainbow Dash zachrání Scootaloo padající z vodopádu a na měsíčním kotouči se opět objeví Luna: "It's time to face your real fear, Scootaloo!"


Všechny ty věty mají neuvěřitelnou sílu - hlavně pro někoho, kdo se s vlastním strachem potkává takřka denně a ví, v co všechno se může proměnit, když se na něj nedává pozor. Dost často, když se strach týká konkrétních blízkých lidí, nás sice "všeobecný názor", který bývá málokdy podložený osobní zkušeností z podobné situace, nutí strach skrývat a hlavně před nikým nepřiznávat - zkuste si sami odpovědět proč ač to šlo (a jde) dodnes hodně ztuha, už se řídím delší dobu tím, že lidem, kteří jsou mi blízcí, klidně řeknu na rovinu co a proč. Ano, vyžaduje to ukázat svoji zdánlivě slabší stránku (což se dneska vůbec nenosí), ale výsledek dost často předčí očekávání a za to riziko to stojí. Not easy at all, but totally worth it.

Je pravda, že se vyplatí být opatrý, hlavně kvůli lidem, kterým se takové věci říkají. Dost často totiž nemají tušení o tom, že pokud se pokusí téhle situace zneužít ve svůj prospěch, tak ten strach sami změní na daleko horší lidskou vlastnost, čímž riskují, že budou při nejbližší příležitosti smeteni z povrchu zemského, a to za jakoukoliv cenu, bez ohledu na následky. Že se to zdá přitažené za vlasy? No, to se skutečně jenom zdá... ale o tom někdy jindy - na tohle je zase trochu jiná epizoda

Sleepless in Ponyville byla pro mě jedna z přelomových epizod - zmíněný citát princezny Luny o potřebě čelit vlastnímu strachu nemám v podpisu bez důvodu. Tahle myšlenka mě tehdy zaujala natolik, že se dočkala z mých rukou i výtvarného zpracování (což je u mě výjimka, protože výtvarně jsem šikovný asi jako pařez) v podobě dárku na první Karaoke party 2012 tímto zdravím Kubajze, který tuhle událost k mému údivu nedávno na Vyšehradě zmínil