04.10.2012, 02:34
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 04.10.2012, 02:35 uživatelem Xaverius. Edited 1 time in total.)
Co se přátelství týče, jsem trochu jako Pinkie. Jak jste tu někteří psali, že někdy musí zápolit se vztekem nebo smutkem, já zase potřebuju pravidelný (a při každém setkání se aspoň deset minut bavit) kontakt, jinak čas od času začnu pochybovat o tom, jestli mě ještě ostatní mají rádi.
Ovšem kromě toho jsem velmi jednoduchý čelověk (poník, chcete-li), založený na důvěře. Z šesti elementů jsem nejvíc loyalty, ač mi Rainbow nikdy v personality testu nevyšla
. Ano, kamarádím a znám hodně lidí, ale dooprady věřím jen několika málo. Není to jednoduché a není to věc, kterou by někdo mohl udělat záměrně.
Ale jak si někdo získá mou důvěru, je to důvěra až do konce, v dobrém i zlém. Udělám všechno, co budu moct, když bude potřebovat pomoct a vždycky na něj budu mít čas. Přitom zároveň vím, že se můžu vždycky svěřit. Zatím to jsou mé sestry, jeden spolužák a jedna spolužačka ze základky (druhý a první stupeň respektive) a kamarádka z gymplu. A myšlenka na těchhle pět lidí mi pomáhá překonávat ty otravné osamělostní pocity (ne, že by to trvalo nějaká dlouhá období, ale někdy je prostě takový blbý den, že má člověk pocit, že je lepší nikoho neobtěžovat, zalézt do kouta a chcípnout, jak říká kámoška).
Nejsem si jistý, jestli tenhle odstavec úplně souvisí, ale to opravdové přátelství se pro mě váže nejen k důvěře, ale i k jisté cti. Podle mě není skutečně užitý život život do puntíku podřízený mínění vrstevníků a podobným věcem (přístup "co by si lidi pomysleli" je občas neuvěřitelně pitomý). Rád používám jako příklad zemědělce, co se stará o hospodářství. Není nezbytně životně nutné se starat o složité požadavky a názory společnosti, je nutné třeba zorat pole, vyhnat krávy na pastvu, posbírat jabka. Nezáleží přitom na tom, jestli se mi chce nebo ne. Jdu to udělat proto, protože to je potřeba. JE. V základním smyslu toho slova. Je to něco většího než člověk. Než dav lidí, který na mě denně řve z televize, co mám nosit, co jíst a čím si utírat zadek. A stejně tak větší je to pravé, ryzí přátelství.
Teď dokončím tu slibovanou část o cti
. Čest, to je pro mě snaha chovat se dobře podle toho a zakládat si na tom, co je dobré, ne podle toho, co diktuje společnost, že je dobré a vhodné. Čest je pomoct tomu, kdo spadne obličejem napřed do bláta a nabídnout mu pomoc. Není hanbou očekávat to samé, zvlášť od přátel. Ano, znamená to, že se nemusím nonstop chovat jako Mirek Dušín, důležité je snažit se vědět, že to, co dělám, mi nepřinese pochybnosti,jestli to, co dělám, je dobře. Být dobrý a chovat se správně. Co se přátel týče, minimálně těch, kteří si získali mou důvěru, tam to platí natisíckráte.
A abych tu nebyl tak osudově "srsly" naladěný, z vlastní zkušenosti vím, že život má tendenci dělat vám hnusné a někdy nezvratitelné a nefér věci. Brát ho ale vážně, to se rovná brzkému vypadání vlasů a zešílení.
Co se stalo, stalo se. Mohlo se tomu předejít, mohlo to být jinak. Může být škoda, že není jinak. Ale to se přece už změnit nedá, žejo
? Tak 
. Dívejte se před sebe, ne za sebe. Přese všechno je svět hezké místo plné skvělých věcí. Zrovna bronies jsou myslím jedni z těch, co tohle vědí nejlíp.
After the rain there's always sun. And rainbow. Sometimes even sonic rainboom.
P.S.: Uh. Jsou 2:20 ráno. Začínají se mi plést páčky na klávesnici. Když mi k tomu budete chtít něco říct, pište. Jestli to už ke konci nedává smysl, ty první dva odstavce myslím k tomu, co jsem původně chtěl říct, úplně stačí . Zítra si to po sobě přečtu a budu se cítit trapně.
Ovšem kromě toho jsem velmi jednoduchý čelověk (poník, chcete-li), založený na důvěře. Z šesti elementů jsem nejvíc loyalty, ač mi Rainbow nikdy v personality testu nevyšla
. Ano, kamarádím a znám hodně lidí, ale dooprady věřím jen několika málo. Není to jednoduché a není to věc, kterou by někdo mohl udělat záměrně.Ale jak si někdo získá mou důvěru, je to důvěra až do konce, v dobrém i zlém. Udělám všechno, co budu moct, když bude potřebovat pomoct a vždycky na něj budu mít čas. Přitom zároveň vím, že se můžu vždycky svěřit. Zatím to jsou mé sestry, jeden spolužák a jedna spolužačka ze základky (druhý a první stupeň respektive) a kamarádka z gymplu. A myšlenka na těchhle pět lidí mi pomáhá překonávat ty otravné osamělostní pocity (ne, že by to trvalo nějaká dlouhá období, ale někdy je prostě takový blbý den, že má člověk pocit, že je lepší nikoho neobtěžovat, zalézt do kouta a chcípnout, jak říká kámoška).
Nejsem si jistý, jestli tenhle odstavec úplně souvisí, ale to opravdové přátelství se pro mě váže nejen k důvěře, ale i k jisté cti. Podle mě není skutečně užitý život život do puntíku podřízený mínění vrstevníků a podobným věcem (přístup "co by si lidi pomysleli" je občas neuvěřitelně pitomý). Rád používám jako příklad zemědělce, co se stará o hospodářství. Není nezbytně životně nutné se starat o složité požadavky a názory společnosti, je nutné třeba zorat pole, vyhnat krávy na pastvu, posbírat jabka. Nezáleží přitom na tom, jestli se mi chce nebo ne. Jdu to udělat proto, protože to je potřeba. JE. V základním smyslu toho slova. Je to něco většího než člověk. Než dav lidí, který na mě denně řve z televize, co mám nosit, co jíst a čím si utírat zadek. A stejně tak větší je to pravé, ryzí přátelství.
Teď dokončím tu slibovanou část o cti
. Čest, to je pro mě snaha chovat se dobře podle toho a zakládat si na tom, co je dobré, ne podle toho, co diktuje společnost, že je dobré a vhodné. Čest je pomoct tomu, kdo spadne obličejem napřed do bláta a nabídnout mu pomoc. Není hanbou očekávat to samé, zvlášť od přátel. Ano, znamená to, že se nemusím nonstop chovat jako Mirek Dušín, důležité je snažit se vědět, že to, co dělám, mi nepřinese pochybnosti,jestli to, co dělám, je dobře. Být dobrý a chovat se správně. Co se přátel týče, minimálně těch, kteří si získali mou důvěru, tam to platí natisíckráte.A abych tu nebyl tak osudově "srsly" naladěný, z vlastní zkušenosti vím, že život má tendenci dělat vám hnusné a někdy nezvratitelné a nefér věci. Brát ho ale vážně, to se rovná brzkému vypadání vlasů a zešílení.
Co se stalo, stalo se. Mohlo se tomu předejít, mohlo to být jinak. Může být škoda, že není jinak. Ale to se přece už změnit nedá, žejo
? Tak . Dívejte se před sebe, ne za sebe. Přese všechno je svět hezké místo plné skvělých věcí. Zrovna bronies jsou myslím jedni z těch, co tohle vědí nejlíp.After the rain there's always sun. And rainbow. Sometimes even sonic rainboom.
P.S.: Uh. Jsou 2:20 ráno. Začínají se mi plést páčky na klávesnici
. Když mi k tomu budete chtít něco říct, pište. Jestli to už ke konci nedává smysl, ty první dva odstavce myslím k tomu, co jsem původně chtěl říct, úplně stačí . Zítra si to po sobě přečtu a budu se cítit trapně.