Friendship isn't always easy...

[mudrc Geri]

Ach jo ... už hezkých pár minut koukám do prázdného místa na monitoru a nevím ze kterého konce začít... stará moudrost říká "neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil" - měl bych si na ni dávat větší pozor i při sledování My Little Pony...

Shlédl jsem Putting Your Hoof Down a stálo mě velké úsilí dokoukat tuhle epizodu až do konce a to nejen proto, že přes uslzené oči se prostě špatně kouká na cokoliv, ale daleko spíš proto, že když koukáte na nějaké místo, kde zrovna není vaše fotka a máte stejný pocit, jako při pohledu do zrcadla, je to... no prostě děsivé... nebo pro tu chvíli až děsivě přesná připomínka.

Jednou z věcí, kterou mě příroda obdařila je až obdivuhodně fungující schopnost empatie s živou představivostí a citem pro detaily a spojitosti, které (jak občas zjišťuju) lidé v mém okolí většinou nevidí (zřejmě jde o dědičnou záležitost, neb v rodině rozhodně nejsem jediný). S takovou výbavou máte našlápnuto na zajímavou životní pouť, která může být cokoliv, jen ne jednoduchá - je téměř nemožné jít po "zlaté střední cestě", a tak se život podobá spíš balancování na ostří nože.

I to je jeden z důvodů, proč je nesmělost a zakřiknutost pro podobné osobnosti typická a nemůže překvapit, že mezilidské vztahy pro ně bývají často velmi tvrdým oříškem jednoduše proto, že velice brzy zjistíte, že tahle schopnost vám dává možnost unikátního dialogu s ostatními (pokud se k němu odhodláte) a bude vás co chvíli stavět před složitá morální dilemata: máte se druhému zmiňovat o tom, co se před ostatními snaží skrývat a kromě vás se mu to zatím daří? To, že se přímo nezmínil nevadí - vy to prostě vnímáte: z obsahu/tónu hlasu/slovosledu/gest/mimiky jste schopni poskládat daleko pestřejší obraz než ostatní... Jak takovou věc vůbec podat? Setkal jsem se s podobným dilematem snad tisíckrát a vím, že ani po tisící první nesmím podlehnout dojmu "je mi to úplně jasné". Tahle schopnost má totiž neuvěřitelný potenciál pomoci lidem tím správným směrem nebo jim neskutečně ublížit. Záleží (nejenom) na tom, kterou stranu Síly si vyberete...

... ale proč o tom všem vůbec píšu: vzpomínáte na scénu z téměř konce "Putting Your Hoof Down", kdy Fluttershy stojí proti Rarity a Pinkie Pie? Stačilo jí říct dvě věty a jak Rarity tak Pinkie Pie s pláčem utekly pryč. Když Fluttershy pohlédla do kaluže na svůj obraz, tak jí teprve došlo, co vlastně udělala a co se z ní vlastně stalo načež zareagovala pro sebe typickým způsobem: zavřela se před ostatními, aby už nemohla nikomu ublížit, protože zjistila, jak moc je to pro ni snadné. Když se Rarity a Pinkie Pie později vrátily, nechtěla si nechat pomoci - pocit viny a strach toho, že by se podobná událost mohla odehrát znovu z ní samy časem nevyprchaly... Yup, stejných situací si ze svého života pamatuju víc než dost - jako nesmělý dospívající mezi blízkými členy rodiny, kteří se své vlastní vnitřní temnoty (ať už jde o zlobu, frustraci, vztek, nebo strach) zbavují přesně tímhle způsobem. Bylo to sice peklo, ale dali mi dost odstrašující příklad, jak se svými schopnostmi nikdy nenakládat.

Ostatně... shodou okolností jsem se párkrát za život chtě nechtě ocitl i na oné "temné straně" a nerad na to vzpomínám, protože mi to vždycky připomene, jak snadno a jak i já moc můžu někomu pár slovy ublížit, když si ve vyhrocených situacích nedám pozor. A nic na tom nemění fakt, že v tu chvíli stojím proti lidem, kteří mi udělali totéž. Pokud nejde o život, tak prostě ne. Žádná diskuzní převaha za to nestojí. Obzvlášť pokud vím, že mě následně čeká již zmíněný pohled na sebe sama, pokud se nechci v té temnotě utopit a zůstat do konce života bez přátel, protože se mnou prostě nikdo nevydrží. A věřte nebo ne, ta sebereflexe, pokud se ji rozhodnu podstoupit, je stejně zraňující jako by mi někdo udělal to, co jsem učinil jemu, ať už úmyslně či nevědomky

Pointa na závěr: ať už jste do života vybaveni podobnými schopnostmi jako já, nebo stojíte na té druhé straně a nechápete, tak vězte, že většinu problémů mezi zmíněnými póly pramení z právě z nepochopení: stejně tak jako já mám občas problém usměrnit svoje myšlenky ("Jak to, že to sakra nevidí??? To je tak zabedněný/á??? Vždyť je to jasné!") a nebo přijmout fakt, že ostatní tak ve většině případů silné a dlouhotrvající emoce neprožívají ("Řekl/Udělal jsem něco, čeho nesmírně lituju a vy mě za to i po dlouhé době prostě musíte nenávidět, takže vás nechci vidět, i když říkáte, že už na mě vztek nemáte - kdyby to někdo udělal mě, budu ho nenávidět i za dvacet let!" - obojí je důsledkem chybného dojmu "je mi to úplně jasné" a je dost těžké se přes to přenést), tak za pár let pozorování mi připadá, že opačným směrem to funguje podobně ("Proč se tím donekonečna zabývá? Všichni děláme chyby. Kdyby to radši nechal plavat...", "Tohle si pamatuješ?? Vždyť je to už spoustu let a byla to jen jedna blbá věta..."). Setkal jsem se s tím už mockrát, nejen u sebe a přijde mi docela nešťastné, že se o těhle věcech skoro nemluví, ačkoliv v mnoha případech stačí málo. Asi je pro některé příliš těžké vystoupit z vlastního obrazu a rozhlédnout se okolo.

Ne, nejsem blázen jen všechno okolo vnímám mnohem citlivěji. Všechno ostatní jsou jen důsledky a i přes to všechno si myslím, že obzvlášť v tomhle případě... It's great to be different, it's wonderful to be exactly who you are...

Tohle je moc hezky napsané a skutečné. Každý někdy něco takového někomu jednou či vícekrát už udělal. Ani já nejsem vyjímkou. Nejhorší na tom je, že někdy někomu můžete takto ublížit aniž by jste to takto vůbec chtěli. Někdy prostě člověk řekně něco o čem si myslí, že je v pohodě, ale danou osobu to může třeba velmi ranit.
Každopádně dobře vím jak to prožíváš. Taky se mi to už stalo, ale vždy mě z toho rodina a přátelé dokázali dostat a zase když vidím, když se někdo takto trápí, tak se mu snažím jakkoliv pomoci.

---

Mám sice neodbytný pocit, že se z tohohle vlákna stává tak trochu můj blog, ale jak říká sestra mé bývalé přítelkyně: "Mě to neva, já to vydr" nicméně...

Začátek třetí sezóny MLP mě přiměl podívat se na některé staré díly - jen čistě kvůli srovnání - a vzhledem k nedávným událostem mě shlédnutí Applebuck season přimělo k jednomu zamyšlení:

Asi každý se v životě setkal s tím, že je mu pěkně mizerně z různých příčin, jejíchž řešení je v nedohlednu, nebo se zdá nedosažitelné. Prostě si jen tak obličejem plácnete do bahna životního marastu a přemýšlíte nad tím, co kdyby se věc X udála způsobem Y místo způsobu Z. Závěry z podobných úvah se pak podobají něčemu, co je lepší co nejdřív spláchnout do kanalizace tou největší trubkou, která je v okolí k dispozici.

Ale i když je mizerně, přátelé okolo dokážou pomoct - a když ne s problémem jako takovým, tak alespoň s pozvednutím nálady a rozprášením chmurů, které se při faktickém řešení stávající situace hodí ze všeho nejmíň.

Všichni tady na fóru (ale i mimo něj) tvoříme komunitu lidí, kterým učaroval seriál postavený z největší části na tom, že přátelství dokáže divy (a má to i ve svém názvu). Každý díl seriálu v sobě nese poselství toho, že jeden poník/člověk na všechno nestačí, a proto potřebuje čas od času pomoc ostatních. Applebuck season jako hned čtvrtý díl první série dodává, že není hanba požádat o pomoc, když ji potřebujete. Není tudíž tolik od věci předpokládat, že když se z tohuhle filozofií ztotožňujeme, tak si z ní taky odneseme něco do reálného života. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí, kteří rádi pomohou, když je potřeba - kdysi jsem totéž přijal za sobě vlastní a nepřipadá mi na tom nic neobvyklého.

Když jsem se nedávno ocitl ve šlamastyce, která daleko víc než z reálných příčin vyplývala z dlouhodobé únavy, projížděl jsem telefonní seznam, seznam e-mailů, kontaktů na sociálních sítích, kontaktů tady na fóru a i když jsem uvažoval jen o lidech, které považuji za přátele, nedokázal jsem najít nikoho, komu bych mohl jen tak napsat, nebo zavolat a povídat třeba jen deset minut, abych trochu zaplašil chmury, co se ve mně usídlily. Nic jiného v tu chvíli nebylo potřeba - jen si s někým promluvit, třeba i o jiných věcech a přijít na jiné myšlenky. Bohužel jsem byl nucen konstatovat, že těch lidí je... spočítáte na prstech.

Jistě, je třeba se před ostatními chovat jako tvrďák, kterého jen tak něco nerozhází a je neustále v pohodě, byť každý moc dobře víme, že to není možné. Samozřejmě, nebudeme dělat z fóra "druhou zpovědnici", jen mi to přijde trochu zvláštní. Asi jsem příliš nasáklý ideály (a taky na to občas dojíždím... no a co), ale nejde mi do hlavy, že i v komunitě lidí, která přijala přátelskou pomoc za své krédo, se nemůžu zbavit dojmu, že je pošetilé právě tady požádat o pomoc.

A teď nemám na mysli to, že někdo není schopen, či ochoten (věřím, že schopných i ochotných se najde spousta) - spíš to, že se k sobě chováme tak, že jeden v druhém nevzbuzujeme ten pocit, že se můžeme vzájemně požádat o pomoc, když ji právě potřebujeme. Pořád jsme všichni částečně zelezlí ve svých ulitách a jen opatrně vykukujeme ven, což mi zrovna tady přijde jako velká škoda, protože když ne u lidí, které spojuje heslo "Friendship is Magic", tak kde jinde? Sice chápu - po pár rozhovorech s některými broníky, když jsme z podobných ulit pod vlivem prostředí a okolností na chvíli vylezli - že chuť vylézt z léta budouvaných zákopů je sice velká, ale strach ještě silnější... i tak je to škoda, protože často není třeba víc, než pár slov a druhému to neuvěřitelně pomůže.

Ano, částečně je to i tím, že mnoho z nás se nevidělo osobně a bez toho se podobný pocit navozuje hůř: s drtivou většinou bronies, které bych dokázal v nouzi požádat o pomoc, mě pojí unikátní zážitky, často ze společného setkání tvrajícího déle než jeden den (gala8 a teď třeba KoprCon), když už nikdo nemá chuť, náladu, ani energii na onu přetvářku, která má zastřít skutečné důvody, proč se vlastně stal brony a jak se na to všechno vlastně dívá...

Nemáte pocit, že by právě tady mohlo fungovat totéž i za trochu méně náročných podmínek? Stačí si pro začátek položit otázku, proč jsem se vlastně přidal k téhle komunitě a upřímně si na ní odpovědět... bylo mezi tím i najít přátele "naladěné na stejnou vlnu", kteří mi v případě potřeby dokáží podat pomocnou ruku? Za sebe říkám: ano.

Jsem jediný, kdo to vidí podobně nebo je nás víc?

Rozhodně je nás více. Jen o sobě na vzájem nevíme nebo se to bojíme dát na jevo. Někdy někoho požádat o pomoc nebo začít rozhovor je těžší než jak se zdá na první pohled.
Já zase vidím v každé maličkosti příběhy. Ono vše má svůj příběh i když ostatní je nevidí. Některé jsou zajímavější a jiné jsou zase prostější, ale vše má svůj příběh a každý příběh navazuje na jiné.