Stříbrný mech - Jamisova MLP prvotina

[Zmok]

Předtim než se pustíš do dlouhejch popisů, tak bys měl navnadit čtenáře na to, co ho čeká. Naznačit tajemnství, záhadu, konflikt. Když přijde někdo netrpělivej jako jsem já, dost to pomůže. A nemusí to bejt jenom v příběhu celkově, ale i v jednotlivejch kapitolách a odstavcích. Třeba jak píšeš, že tam byla povodeň a proto jsou kolem řeky kameny co připomínaj vejce bájnejch zvířat. To je pěknej popis. Ale taky to můžeš otočit. Nejdřív řekneš, že kolem řeky jsou šutry obalený řasama, a ještě připomínaj bájný vejce. Pak si řeknu "co tam sakra dělaj ty šutry? a ještě bájný zvířata?". Pak napíšeš, že tam je protržená hráz a byla tam asi podoveň. Mě to dojde "jó, ahááá" anebo "cha, to jsem věděl, jsem chytrej". (Zůstává nevyřešená otázka bájnejch zvířat, ale kdo ví, co nás ještě čeká.) Hmm, pamatuješ si, jak ve filmu Poslední jednorožec, když Amalthea vlezla tajně v lidský podobě do hradu, tam bylo několik narážek na jednorožce? Princ na koni s kopím jehož stín vypadá jak jednorožeč, nebo jak si Amalthea stoupne před obraz jednorožce, takže jí roh jakoby kouká z čela. To se mi líbilo, vypadalo to, že je hrozně nápadná, i když pro to jinak nebyl důvod. Taky při popisu pocitů je mnohem lepší, když je vidět na změně chování postav, než když napíšeš napřímo "měl hrozný strach". Při čtení před sebou vidíš jak se často rozhlíží kolem, padaj mu věci z rukou, vyhejbá se tmě, a díky empatii se v tobě ty pocity taky vyvolaj. Jo a občas spojuješ spojkou "a" věty, který spoli nesouvisej. Kdybych měl popsat celkovej pocit z povídky, tak nevim, připadá mi, že ještě pořádně nezačala. A promiň, že je to tak zmatečný, nějak jsem se rozepsal :-)