Srnčí hrnek z Emeriky.

Mám malej hrnek...
to všichni v této zemi;
na něm stádo srnek,
co občas uteče mi.

Je to logičtější,
přihlédnu li k tomu,
že hrnek není zdejší.
Nejspíš chtějí domů.

Až mi jednou hrnek slítne
a dopustím se vraždy,
naděje nová jim svitne.
Domů se vrátí navždy.

Mně zbydou jen oči pro pláč
a hromada střepů.
Už nezapiju z něj ni táč,
ni červenou řepu.

A mé svědomí temné
mi nikdy nedá spát.
Byly to duše jemné,
a já jsem je měl rád.

Pro teď je tu však mám,
'jich obraz je jasný.
Tento můj stihomam
je snad jen dočasný.

Jak ze sopky (hory Říp?)
hustá pára z hrnku sálá.
Snad čaj bude hřát je líp, než
speciální srnčí šála.


(P. S. je to hodně starek hrnek. Tak 17 let zhruba.)