Každý by měl "mít" svého hatera Já si jednou uhnal jednoho, co teda fakt vulgarismy nešetřil. Nakonec se v rozhovoru ukázalo, že pokud jde o psaní, tak je to ještě větší cvok než já, nejspíš i o hodně chytřejší, a hezky jsme si "pokecali". Vtipně vyšlo najevo, že je nejen ze sousední země, ale navíc holka

(zde zjistíte, že vaše představa o haterovi byla možná dost přemrštěná)

Občas je fajn pročíst si i komentáře pod videem. Sem tam se tam najde zajímavý názor. Ale takoví cvoci asi nejste (jejich počty jdou většinou do stovek či tisíců).

Jedno z mála videí, kde skutečně fungují automatické titulky..


(a tady zjistíte, že nebyla Spíš je to taková hádka mezi bronym a antibronym na pozadí gameplaye).

Nakonec se zdá, že ten skutečný svět, před kterým někteří utekli do toho virtuálního, ať už jde o internet nebo o kreslený seriál, se ukázal v určitém ohledu lepší (v realitě vám nikdo při konverzaci neřekne bez důvodu, že jste ***). Alespoň než onen Internet. Ignorovat to asi není úplně nejlepší, ale v tomto případě stačí málo: nevyhledávat taková místa, kde se lidé špiní vzájemně a pokud někdo píše hrubě u vašeho videa, jednoduše daný příspěvek nahlásit a dál ho neřešit.

Bohužel, to je důsledek nejspíš toho, jak se dneska lidi ve společnosti chovají. Každý se předvádí jen v tom nejlepším světle, aby se mu lidi nevysmívali, a tím získává okruh lidí, které nazývá kamarády. A když se to provalí, ukáže se, že předstírání k ničemu dobrému nevede. Já zastávám opačný přístup. Ten má jistě nevýhody. Jeho aplikováním můžete nechtěně nekterým lidem slovně ublížit (zvláště těm, kteří očekávájí, že na záporné stránky je neslušné poukazovat). A jistě vám nezíská velký zástup přátel nebo obdivovatelů (to pak záleží, zda uznáváte pořekadlo, že "lepší přítele ztratit, než ho nikdy nemít" - můžete si užít hezké chvilky i s budoucím nepřítelem, pak jde jen o to, jak se s tou změnou vyrovnat). Ale má své výhody: lidé, kteří okolo vás vydrží i přesto, že na většinu ostatních působíte drsně, necitelně, nudně, otravně, trapně, dětinsky nebo já nevím co ještě.. tak ti mají záruku, že je už nemůžete nijak špatně překvapit. Vám zase nehrozí, že by se na vás rodina či "rádoby" kamarádi začali dívat skrze prsty jen proto, že nejste ten, za koho vás považovali nebo kým vás chtěli mít).

Až seriál FIM skončí (jako že skončí - bude záležet na prodejnosti hraček), lidé, kteří ho berou jen jako z možností se zabavit se přesunou jinam, a zůstane jen "tvrdé" jádro. Tedy lidé, pro které už FIM dávno neznamená nic důležitého, ale jsou ve fandomu kvůli fan artu (i takový názor zde padl) a kamarádům. Tohle asi nejspíš zůstane. Odvozený fan art asi pojede dál, byť se asi zastaví příval memeček založený na nových epizodách. Doufám, že neexistuje typ lidí, pro které by konec seriálu FIM znamenal nutnost sáhnout si na zdraví.

Přistupovali jsme k tomu jako k dobrému seriálu, který má své klady i zápory. Pokud v něm ale někdo chce mít super nejlepší seriál (a fandom) na světě, musí počítat s tím, že na jeho "hru" klidně přistoupím, ale pak ho jako takový budu i hodnotit. Tedy to nebude výborný seriál pro dětské publikum s netypickými prvky, a zajímavou animací, s fanoušky, kteří se angažují v charitních věcech, a poskytují si podporu, ale animák s hromadou chyb v animaci, nelogičnostmi v ději, plot holes, a posedlými, zaslepenými fanoušky

(o kterém již většina bronies ví, že zase až tak skvělý není, byť má samozřejmě párkladných vlastností, které nejsou pro všechny dnešní animáky typické - více méně jde hlavně o některá morální poselství, protože sama animace není nic extra, a "dobře navržené charaktery pro dětský seriál" je asi tak kladné hodnocení, jako "na to, že to je Trabant, tak jede dost slušně").

Pro lidi zastávající názor TL;DR doporučuji "navštívit kurz rychločtení" a nečíst po slovech, ale po větách. Není to sice nejšťastnější přístup při učení se do školy nebo na vědecké debaty, ale výborně se hodí na internetové diskuze

Poníci mi nezměnili život. Ale díky nim jsem potkal lidi, skrze které jsem si určité věci uvědomil. Seriál jako takový s tím neměl víc práce než, že nás svedl na jedno a to samé fórum (mj. například zjištění, že věřícího člověka lze nejen tolerovat a chápat, ale že si s ním lze i celkem dobře pokecat o věcech, které by normálně pro církve byly přijmenším kontroverzní).

(ostatně, i to byl můj cíl v mé přednášce - nezatracovat lidi, co nemají rádi starší generace jen proto, že to je "cool" je nemít rád, ale ukázat jim, že je nemusí mít rádi, ale mohou se prezentovat takovým stylem, aby se s nimi o tom dalo debatovat).

Zeptejte se tří až pětiletého dítěte, zda mu skutečně budou příběhy ve starších seriálech připadat urážlivé. Můžeme říct, že malé dítě do 2-3 let bude stejně zaujatě sedět u Teletubbies jako u Frozen, ale zatímco většina z nás by u TT neseděla, u Frozen si to užijeme. Pak je spíš otázka, kvůli komu ta televize vlastně běží. Ano, pokud je cílová skupina dejme tomu 4-10 let, pak by měla být zábava i pro ně dost inteligentní. Ale hodnotit filmy pro kategorii 0-3 let, že uráží inteligenci dětí nad 5 let? Proč třeba myslíte, že se liší hračky pro kojence a starší děti? Že snad výrobci závěsných zvířátek chtějí urážet inteligenci 10ti letého dítěte? A hodnotit filmy a seriály přes 1/4 století? Asi jako kdybyste řekli, že scifi filmy z 50. let uráží vkus tím, že se tvůrci neobtěžovali udělat lepší efekty a srovnávali je z Avatarem nebo i Star Wars IV. Vyvíjí se nejen grafika, a ale také přístup k výchově. Hodnotit staré metody z našeho pohledu ve stylu "dělali to blbě a ještě určitě schválně" je absurdní. Taky bych moc nedal za to, že rapidní zdětinštění seriálů po roce 2000 mohlo způsobit zavedení určitých norem do TV zábavy, aby se "nikdo neurazil", a tvůrci se toho lekli, že než aby se o něco snažili, raději byli co nejvíc "safe and children+minorities friendly" jak jen to šlo. Řekněme, že někteří z nás prostě nepotřebují, aby měl v jejich očích kvalitní seriál vůbec nějaká morální poselství, protože je do nich dokázali nabouchat sice přísní, ale milující rodiče a prarodiče. A pokud tam jsou, máme je třeba i rádi, ale přehlížíme je (a proč ne? pozornost věnujeme důležitým věcem, které pro nás nejsou rutina - když řídím, koukám na situaci na silnici, a nevyzdvihuji kladnou roli řadící páky). Dokonce někdy není potřeba ani záporák. Četl jsem úvahu od člověka, který tyto požadavky kritizuje, protože to vlastně popírá smysl turistiky - dovolenou se sledováním přehlídky v Disneylandu si můžete také užít, aniž by tam vtrhl nějaký záporák. A v minulé kapitole se zmínila i jedna věc k zamyšlení, kterou teda dost často vyžaduji i já: musí mít postava tragický osud, aby byla zajímavá? Jinými slovy, dokud se lidem ve vašem okolí něco nestane tragického, nebudou vám stát za řeč? A pokud ne, proč děláte dvě normy - pro filmové a skutečné postavy? Není to "zbytečná práce"? Asi jako se učit psát spisovně pro školu/úřady, a pak psát jako prase v SMS/chatech?

(a u MLPt autor uvedl, že viděl jen malou část; ale u MLPt a G3 jsou dva tábory: jedni je nesnáší, druzí je milují, a oba dovedou uvést pádné argumenty, proč mají pravdu. Což je problém, protože ani nad jednimi nelze říct, že to je nesmysl).

Zeptám se taky: Zasloužíme si my, kteří se na tyto seriály díváme s nadšením, aby nám tito "filmový autoři z nás chtějí dělat debily" nadávali (používají stejné argumenty, ale poněkud jinou slovní zásobu, zkrátka se neudrží na uzdě), že každý, kdo se na ten seriál dívá, je debil? Tyhle chyby se snadno dělají oběma směry. Myslím, že tito hodnotitelé zase mají rádi jiné scifi filmy, na které se podívám já, a kvůli padesáti nelogickým věcem prohlásím, že ten film je blbost a ze z nás autoři dělají hlupáky (a podle hodnocení takových filmů např. na ČSFD nás hlavně v ČR asi bude dost.. Vždyť i Princeznin průvod má 4x lepší hodnocení než například Srážka planet ). FIM si našel své publikum mimo cílovou skupinu. A svět nechápe. G3 si taky našla (v menší míře) publikum mimo cílovou skupinu. A bronies nechápou.

Seriál je dobrý v tom, že dává lidem naději, že když někomu odpustí, bude z něj nakonec dobrý člověk, když si uvědomý své chyby, ale mnohem raději bych byl, kdyby se tak stalo i přesto, že by před tím nebyl záporák ponížen, zbaven svých extra schopností nebo poražen mega "zbraní"/kouzly (jinými slovy: méně Sunset Shimmer démon vs. Elementy Harmonie a více Babs Seed vs. CMC), a také, kdyby se ukázalo, že občas to prostě selže - je fajn odpouštět, ale člověk by měl být připraven na to, že ne každý se změní, a umím si představit, že pokud někdo 10x někomu odpustí a ten dotyčný ho pak 10x kopne do zad, že někteří mohou ztratit prvotní zápal pro věc "vždyť to vůbec nemá cenu". Jenže na uvěřitelné příběhy z reality bez přídavku 90% lidí do kina nepůjde

(Rozhodně je to takový lepší přístup, než příměr, kdy uvidím motajícího se člověka, a řeknu: "Ten bude ožralý, jeho problém". A okolojdoucí řekne: "Tomu nerozumíš, nepochopíš to, a půjde dál". Hm, tak nerozumím, tak asi bude opilý a jeho problém, nazdar, nebudu to řešit, sbohem. A proti tomu další kolemjdoucí: "Není ožralý, to sis nevšiml, že má srdeční kolaps?!" Jžš, honem mu na pomoc!) Zkrátka si myslím, že když někdo něčemu nerozumí, je lepší mu vyklopit "řešení" i kdyby se minulo účinkem, než automaticky předpokládat, že ho nepochopí a odbýt ho nějakým "obecným poučením".

Dělat něco nové má své výhody - třeba svým vystupováním nezískáte početné publikum, ale musíte se naučit spoustu nových věcí, od používání softwaru přes psaní scénáře až po pokus o zajímavý/uhlazený projev. Totéž platí pro na první pohled zbytečné rozvláčné diskuze na fóru...

Právě. Máme přeci rodinu a přátelé. Nemusí mít tragickou minulost, abychom nám byli sympatičtí. Pro některé lidi je ale příběh bez tragédie, bez záporáka nebo i bez jakéhokoliv nebezpečí špatný. Očekávání dělá hodně. Pro mne sice příběh nemusí obsahovat ani jedno z toho, to bych si nemohl užít celé spektrum filmů/seriálů, které znám, ale tak nějak podvědomě postava, která není celou dobu šťastná, je zajímavější, než průměrná osoba. Nemám problémy se sledováním "průměrných osob v průměrných situacích", stejně tak neuteču od sledování filmu jako je Armaggedon jen proto, že není vědecky přesný.

Takové ty průměrné, totálně roztomilé, a bezkonfliktní filmy mám jako relax. Ale větší pocit štěstí (pokud se tak rozpoložení, kdy se člověk málem třese a kanou mu slzy dá nazvat) zažívám při sledování postav v atypických situacích. To nemusí zahrnovat přímo nějakou tragédii [spoiler: (smrt rodičů Elzy ve Frozen pro mne nefungovala, a přesto, že jsem nepochopil podstatu chování postavy (vsugeroval jsem si, že hlavním problémem je komunikace v rodině - což svým způsobem byla, ale nebylo to to hlavní), stále mi přišla velmi zajímavá)], úplně postačí chvilka, kdy by se postava měla rozhodnout, a má morální dilema, jak pokračovat dál. Na tohle mi stačí opravdu jen okamžiky, proto je pro mne třeba zajímavá postava Teddyho ze seriálu, který je pro jiné brak, a to kvůli takovým třívteřinovým záběrům jako z epizody Blue Ribbon Blues. Pak lze snadno postavit filmy se Zvonilkou na úroveň Pána prstenů, a bavit se o toho (jen jiným stylem).

Ještě před rokem jsem považoval za dominantní prvek v rozhodování o kvalitě, aby mne film emočně rozhodil (proč se na něj jinak dívat, že?). Jenže to je dvojí metr. Filmové postavy máme rádi pro to, že zažívají situace, které nejsou v životě buď běžné (hrdinové) a nebo nám ukazují, že někdy je třeba se správně rozhodnout a není to vždy jednoduché, což buď v životě neděláme, a nebo to děláme, ale nevědomky/špatně. A u filmu máme možnost buď přemýšlet, o tom, co je správné, a nebo si zanadávat, že bychom to udělali jinak.

Člověk si myslí, že dokáže ve věcech vidět něco víc než ti ostatní. Když pak ale narazí na lidi, jako je http://ilsor.tumblr.com/ kteří mu ukáží, že ani o sám nevidí tolik, kolik by asi měl, musí se naučit hledat takové ty malé radosti ve všem. Že je G3 dětinská, ale roztomilá? To nestačí. Je třeba se na to podívat z jiného úhlu, a to, co předtím bral jako zbytečný prvek, se najednou ukazuje jako geniálně vytvořená věc, která najednou funguje. Někdy si o tom musí přečíst (přítomnost Olafa ve Frozen, nebo si řádně přečíst kompletní symptony poruchy, kterou Elza nejspíš má, a jak se to projevuje v reálném světě a hle, najednou to do sebe zapadá). To, co se dočteš nemusí být pravda, ale dává to prostě jen další důvod, proč něco mít rád.

To ze mě neudělá menšího šťourala, který by přestal hledat chyby a byl vděčný za všechno, ale pak mne dovede potěšit třeba i atypický obličej, který nějaká postava mimoděk udělá. Nebudu měnit své zvyky, ale jen si přidám další škatulku s věcmi, které mi udělají radost (u filmů jako je Pán prstenů je pak třeba dost často přepínat, protože vřavu bitvy si neužiješ se stejným přístupem jako závěrečnou korunovaci s pokleknutím krále, nebo odolání pokušení paní ).

Pak člověk zjišťuje, že filmy, co dřív považoval za středobod světa (Predátor, Vetřelec, Hvězdné války) najednou nejsou tak zajímavé, jako filmy typu Zelená míle a Vykoupení z věznice Shawshank.

Všechny filmy se dají užít, pokud se na ně díváš komplexně a nerozebíráš tam detaily. Ale pokud to uděláš, zjistíš, že ti ten film nabídne někdy mnohem víc, než se na pohled zdálo. Proto je pro mne důležité číst o něčem, a ne to jen zažít. Protože čtení je má oblíbená činnost, a dokáže mi říct o daném objektu zájmu víc, než bych sám o sobě byl schopen pochopit i najít.

Proto trávím čas sledováním dokumentů o bronies. Osobní kontakt s lidmi je nejlepší, ale tím poznáte jen určité lidi. Pozvat mne na nějakou větší akci, kde se tancuje, a myslet si, že odhalím kouzlo fandomu, je velký omyl. Spíš mě ho dovede znechutit, protože to nesplnilo mé očekávání. A nemohu po nikom žádat, aby svůj čas na Conu trávil tím, že mne bude zasvěcovat do něčeho, co bych měl poznat sám. Teprve až po dost zdlouhavém naslouchání těmto dokumentům jsem si dovedl konečně udělal ucelenější obrázek. Ani celá česká komunita na fóru mi k tomu za 4 roky nestačila, bohužel

Už dávno jsem se naučil, že ve skutečném životě nejsou nejvíc super ti lidé, co vypadají nebo se chovají cool, jsou super vojáci, politici, milionáři nebo moje kopie, ale ti ostatní. Teď se to ještě naučit aplikovat na filmy. Pak člověk uzná, že k tomu, aby ho film oslovil, v něm nemusí nikdo umřít, mít stejný osud jako on, nebo se snažit morálně apelovat na svět. Kolikrát postačí nějaká milá drobnost, nebo postava. Ale nebylo by to poprvé, co jsem u nějakého filmu během akční scény úplně zapomněl na hrdinu a záporáky, a ptal se: A co ta paní, co právě zmizela mimo scénu pod autem? Jenže filmy by měly hlavně vydělávat, takže nikdo nebude točit takové filmy pro lidi, jako já, kterých je minimum. Takže nám nezbývá než hledat si své jistoty v tom, co je nám servírováno.

Jenže s tímto přístupem tě pak mohou zpočátku mrzet poznámky ostatních, že to, co se ti líbí, není dost akční, cool, nebo morální. Ale i tohle je k něčemu dobré. Naučíš se v takovém světě žít, a přestane ti to časem vadit. Dokonce v tom někdy i najdeš zalíbení. Kdyby si někdo dal tu práci, tak by zjistil, že se například dost změnil můj přístup k lidem, kteří špinili starší generace My Little Pony.

P.S.: Měl bych trochu problémy i s tím fantasy světem. Je to samozřejmě proto, aby se daná myšlenka "prodala" divákům (obal prodává), a někdy se obyčejná věc obalí něčím, co diváky upoutá, ale mne to pak mate.

To máš jako s Twilight. Přeci nemusí být princezna, aby mohla být užitečná svým kamarádkám. Zajímavější mohla být, kdyby jim byla užitečná i navzdory tomu, že princezna nebyla, jako to bylo S1-S3. Autoři se zřejmě již chtěli trochu pohnout dál, ale ruku na srdce, kromě začátku a konce S4 mohla Twilight řešit vše jako obyčejný jednorožec a nic by se nestalo. A jak by vypadal konec S4, kdyby to Twilight musela řešit ne jako Super Power princezna, ale jako jednorožec?

Sice mě velmi potěšil Tirek a epický souboj (byť to bylo jako v Matrixu, Tirek byl nakonec tak silný, protože pohltil ty ostatní mocné, jako Smith, kdyby se mu neservírovala moc princezen a Discorda, mohl souboj vypadat jinak), ale stejně na mne doteď působí víc Snow Drop (nevím sice, jestli by to fungovalo i bez toho, že by ona klisnička nebyla nevidomá - to zase souvisí s tou tragédií - ale rád bych věřil tomu, že ano, a budu se snažit, aby to tak bylo, aneb: aby mi postava byla sympatická sama o sobě, a ne tím, že je jiná než ostatní).

Inu, když chce programátor napsat program, vezme si dokumentaci, kuchař sáhne po kuchařce a matematik po tabulkách, tak toto je takový Manuel pro dekódování poselství.

Je někdo "barvoslepý" a nechápe, proč se lidem líbí (třeba) růžově zbarvené věci? Dostane odkaz na wiki, kde si přečte fyzikální popis, jak růžová barva vzniká, a pak ještě odkazy na články, které vysvětlují, jak na lidi růžová působí. To spolu s tím, že se mu jako malému dítěti řekne: protože to je růžové. Ale někteří mají zřejmě dojem, že když mu ty věci ukáží milionkrát šestkrát, že se "vyléčí" a sám rozezná růžovou barvu

Holt, někteří lidé nemají rádi, když něco mají rádi, a jiní to mají rádi z jiného hlediska, které oni zase rádi nemají. Kupříkladu můžeme vzít třeba člověka, který má rád určitý díl, ale jakmile si přečte rádoby recenzi na díl, která se v něm pitvá, znechutí mu tím díl natolik, že se mu už nelíbí. Co je to za logiku? Byť, možná trochu pochopitelná (vysvětlení jsem dostal). Jako, že se mi má přestat líbit Zvonilka, protože jsem četl názory lidí, pro které to je jen prachsprostá pohádka pro děti (protože je) a nebo vím, že k ní existuje R34 obsah? Proč třeba kritizovat člověka, který v Bibli vidí doslovné popisy mimozemských technologií, když tyto jsou jen prostředek jak se mu kniha přiblížila? Četl Bibli? Četl (trochu). Dostalo se k němu její poselství (mj.Desatero)? Dostalo. Chcete aby se tak stalo? (Většinou) Chcete. Proč mu tedy zase "znechucujete" jeho cestu poznání tím, že je podle vás zbytečná/nesmyslná? Já bych třeba bez Danikena o Bibli zájem nikdy neprojevil (a stejně nebudu věřit v Boha). Vždyť i sám filmový příběh (nebo seriál) jako FIM je jen obal, prostředek, s pomocí kterého se lidé dostanou k myšlence, kterou se dílo snaží předat. A že na to jdou někteří tak a jiní jinak?
Kdo je větší kabrňák (a kdo sobec)?: OT [spoiler: ten, kdo svépomocí chodí po službě vypomáhat lidem do domova důchodců, nebo miliardář, který v Africe postavil 20 nemocnic jen proto, že si to může odečíst z daní a klesnout tak do nižší sazby? Někdy je důležitý přístup, jindy zase výsledek.] A že něco děláme tak, a další jinak, nebo z těch a oněch důvodů? Je špatně, že člověk, který se nimrá v detailech (a určitě ještě bude) přišel díky nějakému seriálu (na kterém mu stejně tolik nezáleží) do prostředí, kde poznal "jiné lidi" a začal vidět svět i jinak než svýma očima?
Je špatně, když jsem jel na dovolenou, abych viděl Anglii, a přitom nejlepší chvíle během ní strávené byly příjemné chvilky s rodičem v autě, a nakonec se jako nejlepší zážitek ukázalo nějaké bohem zapomenuté městečko cestou tam? Co pak záleží na cíli, teď jde o výsledek. A že se pak s někým "pohádám", že Londýn není lepší než nějaká vesnička v Belgii? Jžš, my se nejdeme sežrat, ale třeba nám v hlavě utkví, jaké jiné názory na to existují. Jestli chcete být objektivní, je ideální znát co nejvíce názorů. Nemusím přijmout fakt, že můj názor je špatně. Ale můžu si utvořit přehled o tom, jak moc je či není většinový. Když pak budu někomu vykládat o Londýně, můžu mu ho doporučit na základě toho, že 8/10 lidí se tam líbilo, byť mu třeba řeknu, co se tam nelíbilo mě, a kde je podle mne lepší místo. Jedni holt umí metodu "jedním uchem tam a druhým ven" a jiní jsou typu "proboha, hlavně ať si dneska nepřečtu nic od osoby XX, to budu mít celej den rozbitej"
Proto sleduji komentáře k epizodám, a dokumenty o bronies. Proto se nimrám v nesmyslech, a chci znát názory ostatních. Mé postřehy vám nemusí být po chuti, ale třeba si je někdo přečte. Pokud říkáte, že jsou k ničemu, k čemu jsou vlastně teda pak videa typu "Bronies Watch", "Episode Commentary", "Everything is Wrong With" nebo "Nostalgia Critic"? K čemu jsou vlastně pak filmové recenze? K čemu jsou Michelinské hvězdy, když ne všichni máme stejné chutě?

("voják" jako příklad "FIM není něco pro gaye, ale i pro normální chlapy" je sice dejme tomu OK +/-, ale jak k sobě proboha sedí příslušník armády a vyznávání hodnot jako je přátelství a láska? Nebo je tím myšleno "přátelství, a pochopení pro lidi mého národa, ale ostatním nakopu ***"? No, to je sice hezké, ale (když to přeženu) nacismus také hlásal mír, prosperitu a bratrství pro jistou skupinu lidí, zatímco ostatní posílal do pekel. Prostě mi to nejde dohromady, to je vše. Nebo je to ve stylu 'my budeme budovat přátelství a mír, ale běda, jak se nám někdo pokusí "sbořit hrad z písku"'? To už tu před rokem 1989 také bylo. Možná bych se na to mohl dívat ve stylu "i ten, kdo nosí zbraň a bojuje, je schopen lásky a přátelství")

Padl zde názor, že FIM (fakt je, že seriál se blíží něčemu, co by mělo být v TV běžné) a bronies jsou konečně odpověď lidí na století válek, a že nabízí alternativu ve formě přátelství a lásky. Jenže, když se podíváte do minulosti, po každém větším konfliktu se lidé "sebrali" a řekli si, že takhle už ne, a že je třeba nastolit "kamarádství". Měli jsme období míru a blahobytu po první světové válce, kdy se všichni zapřísáhli, že už nikdy. A jak to dopadlo, víme. Po druhé světové válce jsme měli OSN a hippies. A přesto to zase a opakovaně šlo do kytek. [spoiler: Pokud jste se teď rozhodli šmahem odsoudit války, tak mám pro vás jen jedno: světová válka -> počítače -> jaderné zbraně -> arpanet -> internet -> web -> 4chan/youtube -> bronies]
Ano, svět je možná v ledasčem lepší. Už nejsou světové války. Za to ale máme terorismus, neonacismus a na blízkém východě se šíří IS (zleva bronies a politika USA, zprava bronies a politika Ruska). Bronies jen staví na vrcholu pyramidy, kde si jednotlivá patra už odbyla toleranci vůči ženám (mj.volební právo), lidem černé pleti, homosexuálům, počítačovým hráčům, furries a fandům japonského anime (cosplay), a kdoví čeho ještě. Nejspíš to ale nebude poslední patro. Můžeme jen hádat, kolik jich ještě bude třeba.
Poslední (druhý) hlod se bude vztahovat na některé lidi, kteří oslavují FIM proto, že tzv. nepovažuje dětské publikum za méně inteligentní. Přesto zde padla hláška: "FIM obsahuje reference, které prostě sedmiletá holčička nepochopí". Aha, a my si mysleli, že děti jsou na to dostatečně chytré (btw. byste se divili, na co se dnešní 7-10 leté děti, i holky, dívají - pokud mohu hovořit ze své dvouleté zkušenosti na základě vzorku holek z počítačového kroužku).

Ano, protoze nekteri nepratele jsou proste nelidske bytosti, tudiz za pomoci pratelstvi mezi vojaky a jejich laskou - schopnost sebeobetovani za sveho bratra ci sestru v boji. A to se pocita, vsak je to hrdinstvi =)

Vojaci tez nemusi byt na frontove linii, muzou to bejt pouze manageri logistickych operaci (jako otec ex-ky), specialiste pro eletronicky boj, kybernetickou valku ci pripadne technicti zajistovatele.

"Kamaradie", neboli kamaradstvi v armade je velmi silne pouto, protoze vetsina zazitku tam je vysoce emotivnich tudiz ti, jez jsou nablizku a podporuji te budou pro tebe jako vlastni bratri a sestry, nekdy i vice.

Ohledne US: