Já bych měl malou výtku (vlastně tři) k cosplay competition - nedostatečná informavanost (zvlášť když jde člověk do něčeho takového poprvé). Předem jsem věděl, kdy soutěž bude; bylo řečeno, že na požádání bude k dispozici místnost na převlečení; že budou na pódiu značky, kde můžeme zapózovat a něco říct; v sobotu ráno myslím Melgarh oznámil, že soutěžící se v 17:30 sejdou a obdrží další instrukce. Zatím dobrý.

1) Nebylo ale řečeno, kde se sejdeme. Během předchozího programu jsem se dozvěděl, že v 17:30 před hlavním vchodem poletí ten vrtulníček, a já si řekl: "Hm, celestiažel nemůžu, soutěžím a musím být v tu chvíli jinde." Asi v 17:35 mi začalo být divné, že se dole netvoří žádný hlouček lidí, tak jsem se šel podívat ven a tam vidím několik dalších soutěžících, jak skáčou za skandování FUN FUN FUN. Došlo mi, že na vrtulníčku asi bude kamera, že se svolání soutěžících trochu posouvá a že jsem tam venku mohl být už od začátku a zabrat si nějaké pěkné místo, kde bych byl vidět... Nu což, stalo se, nakonec tam jsem i vidět, ne sice moc dobře, ale přece.

2) Skutečně jen maličká výtka - ta místnost na převlečení. Prostě to najednou vypadalo, že nás seřadí, očíslují a pak půjdeme rovnou na pódium. Staffáci se nejdřív tvářili trochu nechápavě, když jsem se zeptal, jestli si můžu alespoň někam odložit brýle (abych si mohl vzít monokl). Nicméně z toho nakonec žádný problém nebyl, vyřešilo se to rychle.

3) Za tohle si můžu tak trochu sám, měl jsem se zeptat, ale před soutěží mi tekly nervy a já si prostě nevzpomněl. Vůbec jsem nevěděl, jak to bude na pódiu probíhat. Třeba mě nenapadlo nejdříve projít trasu s pózami, pak si prostě stoupnout někam doprostřed a něco říct. Snažil jsem se svůj herecký výkon a promluvu nacpat do těch zastavení a už to bylo několik věcí naráz a při těch nervech jsem prostě začal silně pochybovat o tom, co jsem si připravil (ano, měl jsem připraveny jednotlivé prvky, ale až na místě jsem je mohl poskládat do celého vystoupení). A taky jsem vůbec nevěděl, jestli na tu promluvu dostaneme mikrofon. Nakonec jsem usoudil, že se obejdu bez něj, ale na klidu mi to rozhodně nepřidalo. Vylez jsem na pódium vyklepanej jak ratlík (jak jsem byl zpocenej, tak mi ani monokl nedržel na oku - další nervy). Měl jsem před sebou publikum, ale vůbec jsem ho neviděl, měl jsem hlavu plnou toho, abych ze sebe dostal to nejlepší, co v danou chvíli jde, a vnímal jsem sotva dva metry před sebou. Na prvním zastavení jsem spěchal, protože monokl jsem neměl připravený na oku a kdybych ho vytáhl, tak bych měl na práci s hodinkami zase jen jednu ruku, nakonec jsem hodinky natahoval ve spěchu a tak, že to vůbec nebylo vidět, pak jsem tam navíc předvedl pózu, která měla být až ve druhém zastavení, na které jsem během těch pár kroků musel vymyslet novou pózu, na tom druhém zastavení jsem potom kvůli tomu neřekl nic, přestože jsem měl připravenou větu "This convention is a charming example of middle-class entertainment, don't you think?", teprve třetí zastavení se povedlo podle plánu.

Omlouvám se za delší psaní, potřeboval jsem to nějak ze sebe dostat. Jsou to v podstatě drobnosti, ale chtěl jsem ukázat, jak i to dokáže s člověkem zamávat. A ještě něco - z publika jsem trému neměl. Bylo mi úplně jedno, kdo nebo kolik lidí se na mě dívá. O tom jsem nepřemýšlel, prostě se mi to všechno sypalo na hlavu, tak jsem byl nervózní.