Martine, co se týká toho světla, máš vůbec představu, kolik fotonů k nám ze vzdálené galaxie proudí i v případě, že je skutečně sakra daleko? Astronomové navíc dnes umí neskutečnou věc - dokáží zachytávat světlo foton po fotonu, celé měsíce, když se dalekohledem koukají na jedno místo. U nejvzdálenějších galaxií trvají expozice celé měsíce, kdybychom byli ochotní zamířit dalekohled na určité místo na obloze na fakt dlouho, nebude problém vytvářet fotku celé roky. To ale není třeba, protože jsme nalezli galaxie, které jsou staré pár stovek milionů let po vzniku vesmíru.

Poznámka k zákonům: To, že pozorujeme podivné chování hmoty za pro nás speciálních situací znamená jen to, že náš popis je speciální a nevztahuje se komplexně.
Dosah gravitačního pole je velká hádanka. Zatím se předpokládá, že má nekonečný dosah. Je to vlastně něco úžasného, když jeden jediný atom ve vašem těle ovlivňuje svojí gravitací celý vesmír. Kdyby byl náš vesmír simulací, výkon počítače, jež by ji řídil, by musel být ohromující. Kdo ví, třeba kvantové chování je jen důsledkem zjednodušení při výpočtu .
K černé díře bych se moc nepřibližoval. Poblíž horizontu událostí jsou už slapové síly tak drsné, že drtí protony na kvarky a strhávají elektrony z orbitalů. Fakt humus. Takže pár kilometrů dál je stále schopná slapově rozbít předmět velikosti člověka i když je na orbitalu.
S tím atomem a návratem do minulosti nemáš pravdu. Oběh po orbitalu není tak plynulý jako oblet družice, která letí po kruhové dráze. Orbital se tomu říká právě proto, že to není kružnice. Fakticky se elektron nedostane do stejné pozice víceméně nikdy, protože zároveň se mění jádro atomu. Proč si myslíš, že se na kvarky aplikuje strunová teorie? Teď už asi tušíš. Atom je prostě hodně neklidné místo, které dostaneš do klidu jen v jednom případě - když ho schladíš na absolutní nulu.

Červený posun a lom světla jsou dvě odlišné věci. Červený posun byl dokázán následujícím způsobem: Světelné/radiační spektrum není spojité. Vezmi nějaký druh jednoduchého světla, například spektrum žárovky, a rozlož jej na hranolu. Vytvoří ti duhu. Můžeš ale vzít další hranol a rozkládat ho dál. Když to uděláš hodněkrát za sebou, zjistíš, že spektrum není spojité, ale že se rozloží na jednotlivé čáry.
Světlo totiž vzniká zajímavým způsobem - elektron přeskočí z energeticky vyššího orbitalu na energeticky nižší a přebytečnou energii vyzáří ve formě energetického elektromagnetického kvanta, fotonu. Švanda začíná v okamžiku, když si uvědomíme, že počet kombinací přeskoků mezi jednotlivými orbitaly je konečné číslo. Například spektrum vodíku má čáry vypadající takto:

a je pro vodík specifické.
No a jeden vědec, který kdysi dělal spektrum jedné vzdálené galaxie ty čáry našel, ale na úplně jiných frekvencích. Tehdy si uvědomil, že se i na světlo se vztahuje doplerův efekt, kdy frekvence vlnění u vzdalujícího se předmětu klesá. Protože světlo se tímto stává červenější (zatímco zvuk je hlubší) dostal tento jev jméno "rudý posuv".
Lom světla v atmosféře je to, co nám dává překrásné červánky. Protože světlo přechází z řidšího prostředí do hustšího v úhlu, červená barva snáze prostupuje atmosférou, zatímco modrá a fialová se rozptýlí. Proto přes den vidíme modrou oblohu - je to přebývající lomené světlo z oblastí, kde mají červenou oblohu.
Jinými slovy, rudý posuv a lom světla jsou původem úplně jiné jevy, i když naoko se mohou zdát podobné (buď rád, že nezačnu rozebírat čerenkovovo záření ).