Apple Dazzle už mě volala zpátky do práce, ale copak se můžu soustředit?
Dlouho, vážně dlouho jsem stála na molu a rozhlížela se okolo. Předchozí noc byla kouzelná. Jestli budu mít šanci znovu potkat princeznu Lunu, budu jí muset poděkovat, že nám zachránila vztah.
Ještě, než jsem zamířila do domu, usedla jsem na chvíli do teplého písku, právě tam, kde jsme spolu leželi včera za úsvitu, a z brašny vytáhla baculatou krabičku. S úsměvem jsem nahlédla dovnitř. Ne, ještě ho nemůžu nosit. Je to tajemství; pro ostatní jsme pořád jen párem milenců.
Ale od východu slunce jsme ve skutečnosti snoubenci.

„Odvezu tě, počkej, jen se obleču.“
„Spi dál,“ požádala jsem ho, „je ještě brzy, musím stihnout vlak a nemám s sebou věci.“
Neprotestoval, jen se usmál a za chvilku už zase oddychoval.
Zamířila jsem domů. Ulice Baltimaru zely prázdnotou, kromě mlékaře a poslíčka s novinami jsem za celou cestu nepotkala ani nohu. Aspoň nikdo nemohl vidět, jak se ty moje třesou. Noc, o které jsem snila roky, byla ve skutečnosti daleko úžasnější.
Opatrně, abych nikoho nevzbudila, jsem otevřela dveře.
„Kdopak se nám to sem plíží?“ ozval se najednou známý hlas.
„Babs?“ vyhrkla jsem. „Kde se tu bereš?“
Odpověděla prostě: „Překvapení!“