"...umeji to od zacatku tehotenstvi az do devateho mesice. Staci pozadat."
"Az do devateho mesice?" Ta formulace me silne zneklidnila. Rekl to jen tak mimochodem, ale neslysela sem to rada. Obema rukama sem se ochranitelsky drzela za bricho. Dlouho neodpovidal, pak promluvil:
"Ja nechci, abys mela to dite, Marie.", prohlasil. Instinktivne sem si ruce pritiskla pevneji k brichu.
"Co to povidas Bobe?"
"Chci, abys to dite dala pryc. Je tu jeden robot, ktery by to zaridil."
Trestila sem na nej oci, pak me zachvatila zurivost. Vstala jsem a ucinila par kroku k nemu: "Jdi se bodnout, Bobe! Jdi se bodnout!"[spoilerButt]

Pod noční oblohou v temné ulici kde svítila jen jediná lampa, se procházela dívka.
Mohlo jí být maximálně tak něco kolem sedmnáctky.
Po ulici chodívala každý den protože to byla zkratka k ní domů a chodívala tudy ze školy.
Dnes se ale z tohoto místa stala ulička na její tajné setkání.
Nebyla totiž až tak normální děvče jako všechny ostatní, ona neměla tajnou lásku kterou by jste si normálně představily.
Její láska patřila dívce jménem Sénna.
Ty dvě spolu vyrůstali a pojilo je něco více než jen přátelství.
Ale už za nedlouho jim měla do cesty přijít překážka, překonají ji?

„Nervozní?“ zeptal se zlatovlasý bůh v oslnivé stříbrné zbroji.

„Nechtěj, abych otevírala pusu, jinak tě pozvracím,“ odvětila černovláska v honosné nachově rudé robě.

„Ale no tak, Regino,“ zasmál se Thor, „nemáš se čeho bát.“

Vrhla na něho zoufalý pohled.

Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

Najednou se tomu všemu musela smát. Dva roky a čtyři měsíce. Začínali jako „kamarádi s benefity“ a teď tu stála zavěšená do jeho bratra, který mu ji měl přivést k oltáři.

Za chvíli se vydá dolů tou uličkou, kterou by chtěli projít všichni milenci.

Na jejím konci stál muž jejího srdce.

Usmála se a vykročila…

Apple Dazzle už mě volala zpátky do práce, ale copak se můžu soustředit?
Dlouho, vážně dlouho jsem stála na molu a rozhlížela se okolo. Předchozí noc byla kouzelná. Jestli budu mít šanci znovu potkat princeznu Lunu, budu jí muset poděkovat, že nám zachránila vztah.
Ještě, než jsem zamířila do domu, usedla jsem na chvíli do teplého písku, právě tam, kde jsme spolu leželi včera za úsvitu, a z brašny vytáhla baculatou krabičku. S úsměvem jsem nahlédla dovnitř. Ne, ještě ho nemůžu nosit. Je to tajemství; pro ostatní jsme pořád jen párem milenců.
Ale od východu slunce jsme ve skutečnosti snoubenci.

„Odvezu tě, počkej, jen se obleču.“
„Spi dál,“ požádala jsem ho, „je ještě brzy, musím stihnout vlak a nemám s sebou věci.“
Neprotestoval, jen se usmál a za chvilku už zase oddychoval.
Zamířila jsem domů. Ulice Baltimaru zely prázdnotou, kromě mlékaře a poslíčka s novinami jsem za celou cestu nepotkala ani nohu. Aspoň nikdo nemohl vidět, jak se ty moje třesou. Noc, o které jsem snila roky, byla ve skutečnosti daleko úžasnější.
Opatrně, abych nikoho nevzbudila, jsem otevřela dveře.
„Kdopak se nám to sem plíží?“ ozval se najednou známý hlas.
„Babs?“ vyhrkla jsem. „Kde se tu bereš?“
Odpověděla prostě: „Překvapení!“

Zazvonil telefon a ja si prilozil sluchatko k uchu, na druhem konci se ozvalo: "Plan je jednoduchy - az priletis, ubytuj se v motelu, sejdeme se v Ulicce milencu presne o pulnoci. Ty mi das kufr, ja tobe obalku. Kapisto?"
Kapisto, opakoval sem si, kdyz sem stal s kufrem pod blikajicim kandelabrem v Ulicce milencu a do pulnoci zbyvala jeste ctvrthodina. Slabinu planu sem si uvedomil ve chvili, kdy zpoza rohu vysla skupinka ne zrovna pratelsky se tvaricich negru ovesenych zlatymi retezy a zamirila ke me. Byli evidentne zkoureni crackem. Tak se zda, ze Ulicka milencu nelezi zrovna v bezpecne ctvrti....

Byli tak blízko. Slyšela jsem, jak si mezi sebou vzrušeně šeptají.
„Je to on. Je zpátky!“
Někteří se snažili nenápadně ukázat prstem, ale nebylo potřeba. Bylo ho vidět zdáli a nešel přehlédnout.
Očima jsem přelétla ten několikasethlavý dav. Cizí tváře, ale jako bych je znala odjakživa.
„Páni,“ vyklouzlo mi, „opravdu je to tady. Galacon 2013.“
Pokýval svojí moudrou hlavou.
„Jamisi,“ dovolila jsem si ho oslovit, „jaké to je, vracet se na místo činu? Navíc s tímhle… tím, co máš na sobě?“
„Jo, bude to zajímavé,“ odpověděl, „ale hrozně se na to těším!“
Usmála jsem se. Cítil to stejně jako já.

The first thing she felt was pain. It was still there. Just the same sharp pain in her head as when she passed out. Was it an hour? Maybe just a second, or eternity. Sunset could no longer perceive time flow. The world was covered in red blanket and all she could think of were the echoing words: “Their world is unlike ours, I wish you won’t ever discover how…” She had been warned, all she could stare into were the cruel, empty eyes all around. Curling up she cried for Celestia, wishing to feel the magic of friendship again.