Bylo to úžasné místo. Barevné, plné života. Kam jsem dohlédl, tam jsem viděl tvory připomínající poníky. Velcí si spolu povídali, malí skotačili.
Z těchto tvorů si mě jedna klisna všimla. Kráčela ke mně. Její hříva, vznášející se jak ve větru, plná hvězd, mne ohromila, a můj úžas jen umocnily její tyrkysově modré oči.
Promluvila na mne.
„Probuď se.“

Rozespale jsem se rozhlédl. Byl jsem zase ve svém zatuchlém, předraženém pokoji, s permanentním zvukovým doprovodem vzdálených sirén Chicagské policie.

„Jaká byla noc, Luno?“
„Klidná. Pouze se mi do Dreamnetu poslední dobou dostává moc cizích tvorů. Vážně už musím nastavit ten firewall.“