Klopýtala stále vpřed, bořila se do sněhu pohlcujícího její promrzlé končetiny, ale nepolevovala ve svém snažení.
Byla vyčerpaná a tisíckrát v mysli odolávala představě svoji pouť vzdát a vrátit se zpět k nim…svým milovaným.
„No tak, holka, teď to nesmíš vzdát! Jsi už tak blízko!“ hartusila sama k sobě a snažila se vyburcovat sílu vůle potřebnou k dalšímu putování nekonečným zasněženým polem.
Myšlenky jí opět sklouzly k představě těch, od kterých touto byla cestou odloučena. Milovala je všechny. Dávali jí vše, co teď postrádala…Jak se jí stýskalo po tom pohodlném křesílku, hřejivém radiátoru a oslnivém monitoru! Zatracepená školka!!

Své dítko musím chodit vyzvedávat ze školky ve vedlejší vesnici (protože busy tu moc nejezdí a nemám řidičák ). Chodím tedy většinou lesem a mezi poli po zdejších cestách, ale poslední dva dny jsem jaksi vždy vyrazila z domu pozdě a nestíhala jsem (když ho nevyzvednu včas, ujede nám bus do naší vesnice, další jede až za 2 hodiny a druhá túra tentokrát i s mrňavým dítětem by teď ve sněhu asi byla moje smrt...). Pro urychlení výpravy jsem tedy musela přes ono nekonečné pole, abych neztrácela cenné minuty obcházením ho po cestě. Musím zapracovat na dochvilnosti, páč znovu už přes ně jít vážně nechci!