Stála tam, v kopýtku držela mikrofon a zpívala stále další a další líbezná slova. Slova, která se skrývala v jazyce kvítků, které jsem jí potají daroval a ona je nakonec… marné vzpomínat.
Miloval jsem ji. Vážně. Už od útlého dětství, od prvního dne, kdy jsem ji potkal ve školce. A své city uchovával po dlouhá pubertální léta.
„Promiň, ale nemohu tě milovat. Jsi pro mě můj nejlepší kamarád. Nevím, jak moc bych tě dokázala milovat,“ jsou slova, která mi tenkrát v Ponyville zlomila srdce.
Celestiežel, opětovné odloučení nejspíš bude nejlepší způsob, jak na ni konečně zapomenout.
Sbohem, můj nejmilejší Zvonečku.