Tahle epizoda mi opět připomenula ducha předchozích sérií - objevování neznámého, překonávání sebe sama, pohled do zrcadla. Vše namixováno s kontrastem generací, připomínkou školních let a taky toho, kdo patrně bude hlavním záporákem pro finále S8.
young6 se dává více dohromady, jen více takových epizod skepticismus a nečekané události smíchané s očekávaným přesně v tom poměru, který mám rád. Schopnost pohlédnout na ty stránky sebe sama, které člověk ne vždycky ukazuje se, je k nezaplacení. A mít kolem sebe kruh blízkých/přátel/kamarádů, kteří tohle dokáží přijmout, aniž byste se dočkali zesměšnění či opovržení je patrně ten nejcennější vztah, který kdo může získat.
Společné studium a škádlení spící Yony byla moc pěkná ukázka, jak to mezi young6 chodí. Fandím jim.
Strom Harmonie na sebe poprvé vzal podobu a ukázalo se, že jde o myslící bytost - wow. Ne nečekal jsem, že zajdou až tak daleko, ale skvěle. "I wanna be a tree" dostalo další rozměr
Bludiště v podzemí si dávalo s odhalením pointy na čas - pro některé to bylo jasné (strach Yony z pavouků, Silverstream a vzpomínka na StormKinga), u Galluse a Smoldera jsem delší dobu tápal, co vlastně mají ty scény znamenat (a rozuzlení bylo vcelku překvapení). Sandbar mě překvapil tím, že dlouho odkládal své rozhodnutí, ale přikládám to spíš tomu, že to sedělo do následného děje.
Největší pecka byl Ocellus, kde to ze začátku nebylo jasné, ale když mluvil s changelingy a pak se podíval na své přední nohy... ufff, to byl moment, kdy mi vstaly všechny chlupy na těle. Epizodu jsem viděl včera před spaním a díky téhle scéně se mi většinu noci zdálo, že jsem s young6 a snažíme se přesvědčit Chrysalis, ať se přestane stranit kolektivu (to je téma spíš do jiného vlákna, ale taky tam nebylo nouze o momenty s husí kůží) a ten zbytek noci jsem strávil v pony podobě v podobném bludišti zase se svými strachy (o tom už veřejně radši psát nebudu).
Ocellus jako Chrysalis byl silný moment i z jiného důvodu: bojuju totiž dost často s tímtéž. A jak mi chyběly nové charaktery, se kterými se můžu v seriálu ztotožnit, vypadá to, že se postupně objevují za což jsem nesmírně rád.
Konec dává nápovědu k pravděpodobnému finále sezóny - podle mě se rozhodně máme nač těšit!
Princess Luna: Everypony has fears, Scootaloo. Everypony must face them in their own way. But they must be faced, or the nightmares will continue.
Rainbow Dash: It feels good to help others get something they always wanted but never had. Almost as good as getting it yourself.
04.10.2018, 11:44 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 04.10.2018, 12:00 uživatelem Martin. Edited 1 time in total.)
Tento způsob učení zdá se mi poněkud nešťastný. Jako vážně, učíte tam o přátelství a otravujete s testy? Jako kdyby se něco takového dalo nabiflovat.. (Twilight asi zapomněla, jak se elementy dostaly k sobě, a skrze zkoušení ve škole to nebylo). Young Six můj názor zřejmě sdílí..
Jak se ukáže na konci dílu, není možná až takový problém s testy, jako spíš s jejich formou (od Twilight lze něco fádního čekat, ale když už tam máte Rainbow Dash a Pinkie Pie, tak je alespoň zapojte i jinak než jen jako příklady hašteření a nebo propagace jablek ).
Dějepis jsem ve škole taky nesnášel (stejně jako Literaturu, Zeměpis). Biflovat se data a jména, která nemají žádné logické zdůvodnění souvislostí mezi sebou. Na co??
Bando, hoďte voko na tohle! (sifón u dřezu)
Mořský poník, Hipogryf, instalatér a přesto stále svobodný
- Co je v té jeskyni?
- Jen to, co s sebou přineseš si.
Přemýšlím, co by se stalo, kdyby v testu někdo skutečně selhal. Že by SH blafoval?
Každopádně, velmi dobrá epizoda. Hlavně, je tu tolik dějových linek, a tolik, řekněme, morálních poselství, že nestíhám z hlavy vybavovat všechny asociace na podobná témata ze všech filmů, co jsem kdy viděl. Bravo, tohle se povedlo. Jedna z mála epizod, kterou projíždím v nekonečné smyčce.
Mě spíš dělalo potíže pojmenovat Sanbarův problém. Nerozhodnost? Neschopnost zvážit volbu A proti volbě B? Upřednostňování sobeckých zájmů? Neuvědomování si správných priorit? Každopádně, mnohem horší, než zklamat někoho jiného, je zklamat sám sebe. Nesnaž se ohromit jiné, ale sebe. Ale stále vlastně nevím, čeho přesně se "bál". Ani wiki mi moc nepomohla - http://mlp.wikia.com/wiki/What_Lies_Beneath
Dračice Smolder(a) je takový Closet Brony. Tomuhle já říkám multikulturní obohacení Poníci jsou "nebezpeční". Jsou návykoví. Skoro jako my zvířatům: které se u nás usadí, to "zblbne" (včetně slepic, které by teoreticky už neměly mít kam klesnout).
Yona je jasná. Plus by se ještě dala naroubovat lekce od G1 Posey: vzhled může klamat, a přítel se nemusí umět "smát po našem".
Gallus strach ze stísněných prostor byl teda jasný jako facka (nicméně mám takový pocit, že ten by se podle dřívějších epizod měl už projevit dřív). Byť teda součástí testu byla cela ve stylu "laserové paprsky" z pevnosti Boyard. Buď rád hochu, že ten test nechystal nalitej Rick, to by jsi byl nahraný
Ocelus.. Jsi Isildurův dědic, nejsi Isildur sám. Minulost si musíš hodit na hlavu, Hakuna Matata. Jsi pánem svého osudu, ne obráceně.
Silverstream.. err, strach z minulosti? Spíš až moc bujná fantazie, která vidí příšery skoro všude (jo, i na to byl jeden díl z MLP Tales). Ale pojmenovala to sama moc dobře. Stačí si jen uvědomit pravdu: Storm King tu není - pak pochopí, že to, čeho se bojí, není on, ale je to ona sama Musím teda ale říci, že to je jedna z mála postav, u které když se dabérka pořádně odváže, tak animátoři nestíhají držet vizuálními výrazovými prostředky krok
Copak o to, přijmout charakteristiky kamaráda je fajn, ale ještě lepší je umět mu pomoci (viz. tento díl).
Naposledy, když jsem slyšel něco o "neživé" (jak správně Spike v G1 podotkl, rostliny jsou živé, i když se nehýbou) věci, která s růstem získává i nové schopnosti (či sebevědomí), bylo to v Disneyově Atlantidě a to dopadlo dost blbě.
A onen záporák? (jo, často čtu spoilery (v tomto případě Jamisův popis dílu) ještě před tím, než vidím díl.. protože jinak bych na Hipogryfku pořád čuměl jako tele, jelikož jsem doteď neviděl Film).
Že by Chrysalis? Odpovídalo by tomu, že jsme jí v této sezóně viděli se už snažit a umí měnit podoby.
Pokud tomu tak je, kamufláž se mi líbí Většina zlosynů v reálném životě se dokáže perfektně maskovat, aneb Vlk v rouše beránčím. Ale zase.. platí tady omezení T1000? Tj. možnost maskovat se jen za objekty stejné velikosti? Byť QC je plná děr, takže na objem by to možná sedělo..
Snad né králíček!? (Karcoolka)
Ale budu rád, když se pletu a tvůrci mě překvapí něčím jiným.
Mít strach není na škodu. Kdo nemá strach, nemá ani pud sebezáchovy. Na škodu je ale svému stachu podléhat.
(jen cituji Hodného dinosaura )
Já mám takové tři perličky:
1) Strach ze tmy:
Není univerzální. V noci jezdím běžně, nevadí mi být venku v noci, ani v cizím městě nebo dokonce v cizím státě. A když jsem dlouho nespal, nebojím se prakticky ani, když bych teoreticky podle všeho měl (třeba být ve 3 ráno na periferii Paříže se skupinkou černochů).
Ale mám super sugesci: když jsem doma sám, a, což je už nějaký čas, píšu na stroji něco ohledně Aliens vs. Predator, začnu to tak prožívat, že se začnu bát jít i na chodbu (a instiktivně dávám nohy na židli). Totálně absurdní, ale prostě to tak funguje.
Noční lampička jako u Toola Rooly (a G3.5 Scootaloo) nezabírá
Toto je ale to nejmenší.
2) Pavouci a hlodavci.
Tento strach není ani ta strach jako spíš racionální chování. Totiž, nemám problém mít pavouka ve své blízkosti, ostatně jich máme plnou garáž a baví mě je sledovat například ve skleníku, kde dorůstají celkem slušných rozměrů. Ale neberu je moc do holé ruky. Proč? Protože některé druhy dost nepříjemně koušou. Totéž platí pro hlodavce. Pískomil, křeček, myš.. do ruky neberu, kdysi mě hryznuli a není to něco, co bych si chtěl zopakovat.
Paradoxně s hady nějak záhadně problém nemám, ani když mi dají nějakého většího v ZOO za krk Ti mě zatím nepokousali.
3) Strach z výšek.
Nejspíš moje životní fóbie. Těžko říct, kdy byla získaná, protože ještě tak v 10-12 letech jsem běžně lezl na 10 metrové stromy (a padal z nich).
Nedávno jsem měl problémy stát i na židli.
Jak jsem překonával tento strach? No, musel jsem. Garáž se totiž sama nepostaví. A "pomáhá" i to, že jsme si nepostavili lešení.
Když jsem dělal první krovy, lezl jsem 4 metry nad betonovou podlahou bez jištění (jako blbec), a se zavřenýma očima držel parozábranu, než jí bratránek přidělá (abych se nemusel dívat dolů)
Když jsem stavěl krovy na vedlejší stavbě už sám, strach zmizel.. (cca. během měsíce).
Dneska už běžně lezu po střeše a nic.
Jo, něco přetrvává. Nemám problém lézt na žebřík třeba 4 metry vysoko, ale když mám pak pracovat oběma rukama (třeba s těžkou vrtačkou), cítím se dost nesvůj a jako "jištění" potřebuji, aby ten žebřík dole někdo alespoň držel.
Je to spíš ale jen trochu přehnaný pud sebezáchovy než strach z něčeho, co neexistuje.
Jen ten přechod k roztomilým věcem u mne proběhl nějak tajně. Ani jsem to nepostřehl, a už jsem je měl rád. A to už tak moc, že jsem to ani neskrýval. Přemýšlet o tom jsem začal až po dost dlouhé době (a pak už nebyl celkem problém si zdůvodnit, proč je to vlastně "normální").
04.10.2018, 12:05 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 04.10.2018, 12:07 uživatelem Mácaman. Edited 2 times in total.)
OT
strach ze tmy? ten nemam....vlastne si většinou rikam ze jsem to ja koho by se ostatní měli v te tme bat a pavouci? taky se mi libi když jsou v bezpecne vzdalenosti rad je pozoruju...a kousnuti se taky nebojim...jen me proste dost desi představa ze po me rychle pobiha něco maleho chlupatého s vetsim nez malym mnozstvim nozicek
"Ale já jsem nevyrostla ve stodole. Jen jsem se tam narodila a prožila většinu dětství." Applejack