Den může skončit různě a mnozí jej právě podle toho soudí. Jiní, jako třeba Maud, si na den udělají názor hned ráno a potom k němu přistupují právě podle tohoto prvotního názoru. Mohla se třeba probudit a hned vycítit, že se stane něco špatného. Dávala si na něco takového pozor a nenechala se tedy překvapit. Mýlila se málokdy, ale pokud se opravdu nic špatného nestalo? No to je snad jenom dobře. Naučila se takto očekávat neočekávané a jediné, co ji mohlo přistihnout nepřipravenou byla její sestra Pinkie Pie. Ale celý tento systém stál na zkušenosti a tom, jak si dokázala zařadit pocit. Nevyhnutelně tedy jednou za čas narazila na den, kdy pocítila něco nového a teprve musela zjistit, co ji čeká. Takové ráno měla naposledy když ní bylo čtrnáct a teď mohla jenom doufat, že zbytek dne dopadne líp než tehdy.

Po ranní rutinně se nasnídala a oblékla do pevných monterek, do kapsy si dala malé rádio, na kterém měla běžně naladěnou rockovou stanici, a pověsila si k boku svou hornickou přilbu. Takto vybavená se vyšla ze své obytné buňky. Bydlela, přechodně, u jednoho z největších stříbrných dolů na celém západním pobřeží Equestrie. Její prací ovšem nebylo kopat nebo tahat vozíky, ona spíš ukazovala kterým směrem kopat dál. Měla pro to neobyčejný cit, a když se po jejím nástupu produkce dolu zvýšila o sto padesát procent, nikdo už na ni nedal dopustit.

Dnes, dnes byl důl prázdný. Až na ni. Zbytek zaměstnanců měl dovolenou a čekal je víkend, který většina z nich trávila doma. Maud ne. Samozřejmě, doma měli vlastní důl, ale tam už znala každý zákrut a zrnko štěrku. Stříbrný důl byl něco jiného, tady se mohla podívat do hlubin, kam se jindy nedostane.

A taky tam byl… ten kámen. Ležel u levé stěny na druhém rozcestí hlavní štoly. Maud si ho poprvé všimla před několika dny. Nebyl ničím zvláštní, ani moc zajímavý, skoro by se dalo říct, že jich tam všude ležely tisíce naprosto stejných. Kdokoli bez Maudiných schopností, i kdyby se snažil, nejspíše by ten kámen podruhé nezaregistroval, ale kdykoli kolem něj procházela, nezvládala se dívat kamkoli jinam než na něj. Prostě oblý kámen asi tak velký, aby se vešel do kapsy.

A tentokrát znovu. Když procházela, byl tam. Skoro proběhla a schválně se dívala na opačnou stěnu, ale nepomohl to. Stejně neodolala a ohlédla se a on tam byl pořád. Přidala ještě trochu do kroku a zastavila se až na konci poslední štoly.

Dnes vůbec pracovat nemusela, ale on tady chtěla být. Chtěla tady být, když tu není nikdo jiný a ona se nemusela starat, jestli ji někdo uvidí. Minulý den si to všechno naplánovala. Nenuceně přijde k tomu kameni, zachová si přitom svůj obvyklý výraz a osloví ho. Netřeba říct, že to celé selhalo, když kolem proběhla a nešpitla ani slovo.

Naštvaně si na hlavu narazila přilbu a za světla baterky civěla na stěny, kde hledala žilky stříbra. Vydržela takhle několik minut, než se odvrátila, aby se zahleděla do tmy za sebou. Někde tam za ní čekal… Zavrtěla hlavou. Zapnula si tranzistorové rádio na maximální hlasitost a znovu zírala na stěnu.

Pokud poprvé vydržela několik minut, teď to byla sotva jedna. Praštila přilbou o zem, zase vypla rádio a zdrceně se posadila. Chtěla přemýšlet, ale nechtěla svým myšlenkám dát konkrétní podobu, protože potom by neměla na výběr.

Tentokrát už nemohla říct, jak dlouho to trvalo, ale jakmile se zase postavila, zamířila ven ze štoly. Rozhodla se, a i kdyby nastal zával, nezastavilo by jí to.

Dorazila na rozcestí a přistoupila ke kameni. „Ahoj, já jsem Maud.“

Vítr se proháněl volnou oblohou. Zrodil se jako lehký vánek na vyschlé, horké planině ve vnitrozemí, vystoupl do závratných výšin a nabral na rychlosti. Nikdy mu nic nestálo v cestě a on zdivočel. Opustil oblohu nad planinou a vyrazil do dálek, kde se páry zvedaly z hustého borového lesa a on se do nich zapřel se silou šílenství. Tlačil masu před sebou proti skalisku, které se ze lesem zdvihalo. Tam poprvé narazil a zdivočel do míry, kdy začal naříkat a svištět jak jenom horský vichr dokáže. Míhal se mezi skalisky. Narážel a naříkal, zmítal se a utíkal.
***

Maud seděla na balvanu a sledovala bouři, která se k ní blížila. Do chaty, kterou si na tento víkend pronajala se už vrátit nestihne, i když cestu znala i poslepu. Bylo jí taky jasné, že během první minuty, kdy bouře udeří, promokne až na kost. Vyvodila si z toho, že není kam spěchat a může si klidně užít výhled a lehkou vůni ozónu, která se začala vznášet ve vzduchu.
Vždy jednou za čas vyrazila do hor, aby si mohla prohlédnout jejich krásu, jakou pouze geolog může vidět, a taky už kdysi zjistila, že nejlépe se jí přemýšlelo, když byla velmi daleko ode všeho, soupeřila se složitým terénem a taky se nemusela bát dát svým úvahám hlas.
Ovšem tentokrát tam nebyla sama. Byl tam s ní on, Boulder, a z nějakého důvodu jí jeho společnost byla příjemnější než kdy předtím. Nosila ho v náprsní kapse svojí lehké bundy a jeho tíha pro ni představovala jistotu, kterou nikdy nezažila.
Seděla tam na balvanu a mysl měl čistou jako čerstvě napadaný sníh a když jí na obličej dopadly první dešťové kapky, zalil jí pocit, že se po velmi dlouhé době konečně zhluboka nadechla. Necítila nutkání přerušit ticho před bouří nějakými slovy a tak jenom hlasitě vydechla.
Tohle byla další věc, kterou na Boulderovi zbožňovala, nemluvil. Panovalo ticho, ale ne trapné nebo tíživé. Bylo to ticho porozumění a klidu. Nebyly slova, která by ji tížila a Boulder mlčel protože… byl kámen.
První záblesk prozářil hustá oblaka a za chvíli jej následoval hrom, který jakoby zatřásl celou horou. Bylo na čase jít.

Hezčí den novopečený král měňavců už dlouho nezažil. Slunce se opíralo do hnízda a lesa okolo plnou silou, všichni si užívali klidného dne, dokonce i jeho bratr odvolal lekce sebeobrany, a protože celý den seděl na věži, předal mu Thorax na chvíli zodpovědnost a rozhodl se vyrazit na malou procházku.
Dole pod hnízdem v lesích, které se po porážce Chrysalis začaly rozmáhat na pláních nadpozemskou rychlostí, bylo překvapivé, ale uklidňující ticho. V horkém poledni se všechna zvěř ukrývala v korunách stromů a zvědavě se dívala dolů na tvora, který vyzařoval auru vůdce, ale kráčel lesem bez nároku na vládu. Tady byl jen jedním z nich, jen dalším hledačem odpočinku.
Když usedl do stínu vysokých stromů, pomalu se k němu začali přibližovat. První usedl na nejnižší větev vrabčák. Po něm druhý, a třetí a čtvrtý. Potom se začali v kvítí objevovat motýli, když pochopili, že jim nehrozí nebezpečí. Přiběhla veverka a usadila se mu na rameni. Na kámen kousek od něj se přišly vyhřívat dvě ještěrky.
Thorax spokojeně vydechnul. Ano, procházka byla dnes dobré rozhodnutí.

Zaslechl tiché pištění. Nejprve si říkal, jestli je to nějaký pták, nebo komár, ale potom začalo být hlasitější... a hlasitější...
“aaaaaaaaaaaaaaaaaaAAAAAAAAAAAA–“
Nad jeho hlavou se ozvalo praskání větví doprovázené stejným jekotem a Thorax zvedl hlavu vzhůru přesně ve chvíli, kdy mu na ni málem něco spadlo.

Něco živého.

Nastavil kopyta dřív, než panikařící tvor mohl dopadnout na zem. I přesto ho váha stáhla s žuchnutím k zemi. Zvířata se rozutekla s pískotem a plácáním křídel a pod stromem opět zbyl jen Thorax. No, Thorax a ten, kdo mu doslova padnul do náruče.

Když se zvednul z těla, které ho stáhlo do vysoké trávy, překvapeně zamrkal. I přesto, že postrádala svůj klobouk a plášť, její odstín modré byl nezaměnitelný. “Trixie? Uh... Ahoj?”
Čarodějka na něj zamžourala přes prameny rozcuchané hřívy, které měla v obličeji. “Fausticorn zná moje jméno... To mi lichotí...”
“Nejsi mrtvá, Trixie.”
“Ještě ne...? Máš pro mě nějaké poslání? Mám se vrátit zpátky? Řekni pravdu, pošleš Twilight Sparkle zpátky taky? Určitě ne. To je moje privilegium, že ano?”

Thorax se tiše zasmál. “Trixie, to jsem já. Thorax. Nejsi mrtvá.”
V tu chvíli se jednorožka plně probrala, otevřela doširoka oči, zvedla se do sedu a odstrčila Thoraxe tak daleko, jak jen dokázala. “Thoraxi?! Co to– Thoraxi, viděla jsem Fausticorna! Poslali mě zpátky, mám říct Twilight, aby se šla vycpat!”
Král měňavců jí opatrně položil kopyto na rameno. “Trixie, spadla jsi z čistého nebe. Kde jsi se tu vzala?”
Odhrnula si hřívu z čela. “Velká a mocná Trixie zkoušela transport magií na delší vzdálenosti, a netrefila se. Hopla.”
“Aha. Dobře. Mám tě odvést zpátky do Ponyvillu?”
“Pff, to zvládnu sama, jen sleduj!” usmála se, ale její roh jen zaprskal, zajiskřil a zhasnul. “...A sakra.”
Měňavec jí věnoval úsměv: “To je v pořádku. Stejně se dnes nic neděje a můj bratr hlídá hnízdo. Chceš doprovodit do Ponyvillu? Stejně jsem chtěl zajít na návštěvu.”

Trixie zaváhala. Ze tvorů, kterým zachránila svět, měla Thoraxe nejméně ráda. Starlight byla její nejlepší kamarádka, Discord jí byl podobný, ale Thorax... Thorax se choval většinu času jako absolutní sluníčkář a jí se jeho laskavý přístup ke všem a všemu nelíbil v kontrastu s jeho ohromnou mocí a výškou, která by měla být pro poníky nelegální. Přesto se obávala, že nemá jinou možnost. “Fajn... Vezmeš velkou a mocnou Trixie zpátky do civilizace,” rozhodla.
“Dobře. Cesta je poměrně dlouhá, tak bychom měli rovnou vyrazit.”

Trixie si vyskuhrala, aby přespali v jedné jeskyni. Nebyla tu o moc menší zima, její roh vypovídal službu a Thoraxova magie se skládala hlavně z obranných kouzel, takže ani jeden z nich zrovna netrpěl vedrem. Thorax se proto pokusil zapříst rozhovor, a po několika pokusech se mu to i povedlo.
“Proč ses rozhodla být kouzelnicí? Ve světě, kde je magie obyčejná?”
Trixie se na něj podívala, jako by pokládal naprosto primitivní otázku. “Podívej, Thoraxi: je rozdíl mezi zaprášenou staromódní magií, kterou provozují všichni ostatní, a magií, jakou ještě nikdy nikdo neviděl.”
“Uh-huh...” Měňavec očividně stále nevěděl, o čem mluví.
“Jednodušše řečeno, teleportovat se dneska umí každý. Ale viděl jsi někdy někoho změnit magií barvu hřívy? Viděl jsi někdy jednorožce kouzlit bez rozzářenýho rohu? Moje kouzla mají totiž grácii, to je to!”
Teď pochopil, a oči se mu rozzářily jako hvězdy. “Aha, dodáváš kouzlům kouzlo!”
Trixie se pro sebe zasmála, potom si uvědomila, co dělá, a odkašlala si. “Ehm. To je... to je dobrý popis. Ten se mi líbí.” Její svědomí, jehož hlas se až podezřele podobal hlasu Starlight Glimmer, jí říkalo, že by se měla Thoraxe taky zkusit na něco zeptat, aby nevypadala příliš neslušně, a protože jí konverzace zatím nebyla nijak nepříjemná, projednou své svědomí poslechla. “Thoraxi, můžu se zeptat na něco ohledně tvýho druhu?”

Přestal přecházet po jeskyni a přisedl si vedle ní.
“Konkrétně... ohledně tebe.”
“Ptej se na cokoliv,” pokrčil rameny.
Trixie se zhluboka nadechla, a potom se zeptala: “Jak spíš s těma parohama?”
Nejprve se podíval na ni a potom nahoru, na dva oranžové parohy, které symbolizovaly jeho vládu. “Většinou... většinou s nimi nespím. Já nespávám v těle Měňavce. Většinou se proměním v něco pohodlnějšího, v medvěda, nebo v hada, nebo v kočku. Chápeš, protože srst je pohodlnější a nemusíš se zaobírat věcmi jako pomuchlaná křídla a bolavý krk. Vlastně občas trávím celý den jako jiné, menší zvíře. Docela se to vyplatí.”

“Moment,” zacpala mu pusu kopytem. “Chceš mi říct, že se můžeš proměnit v medvěda. Se srstí, která hřeje. Thoraxi. Thoraxi. Proč. Proč jsi to neřekl hned. Já tady mrznu, víš to?!” řekla naštvaně.
Omluvně se na ni podíval: “Promiň, já... nemyslel jsem si, že by to bylo fér.”
“Nebylo fér?” Frkla a ustoupila. “Medvěd. Fofrem.”
“Na moji obranu, myslel jsem, že o moji pomoc bys nestála–“
“Znova opakuju, že mrznu!”
Během chvilky vedle ní místo měňavce ležel mohutný hnědý medvěd, který si ji ale stále měřil zmatenýma očima. Trixie bez zaváhání, naprosto sebevědomě ulehla vedle něj a pokusila se co nejlépe schovat k jeho srsti. “Občas mě děsíš,” zamumlala. “Tohle mě taky děsí, protože medvědy nenávidím, ale je zima. Tečka.”
Kdokoliv jiný by se urazil, ale Thorax měl výhodu tvora schopného číst emoce. Trixie si vytvářela zdi z hrdosti a měla předsudky vůči všemu novému, ale byla za své přátele ráda. Doufal, že si její důvěru nakonec získá úplně. Drobnosti jako její upřímný smích nebo její oči mu stály za to.

Protože v chrámu na stezce vedoucí přes hory do středozemí žili výhradně hřebci, daly by se jejich lázně označit jako pánské. Alespoň do chvíle, než přijali dva neobvyklé poutníky, z nichž jedním byla modrá jednorožka.

Trixie teď seděla na malém dvoře uprostřed chrámu a prohlížela si ryby v malé fontáně, zatímco se pokoušela rozčesat si hřívu kopytem.
Klapot kopyt za ní ji upozornil, že její společník se k ní rozhodl přidat. “To by jeden nevěřil, jak moc může horká koupel prospět unaveným kopytům.”
S pohledem stále upřeným na ryby přikývla. Během tří dnů cesty stačila zjistit téměř všechno o komunitě Měňavců, o jejich zvycích, hierarchii, funkcích a mimo jiné se tak dozvěděla, že horkou vodu nemají. “Někdy bys měl zajít do lázní v Ponyvillu.” Řekla to stručně, jako většinu svých odpovědí. Její hlas zůstal strohý během celé cesty, ať už mu radila, ptala se, nebo děkovala za medvědí srst, kterou ji chránil před studenou nocí. Ale Thorax nebyl slepý, i kdyby byl obyčejný poník, poznal by, že Trixie není úplně lhostejný. Jejich neutrální vztah začal nabírat na síle s každým úsměvem, každým fyzickým kontaktem, s každým slovem. Byl za to rád. A Starlight bude určitě ráda, že Trixie nezávisí jen na ní.

Ten den byl kontrastem k nocím a slunce se opět opíralo do všeho pod ním tak mocně, jak jen dovedlo. Znamenalo to, že se nebudou muset bát, že vyrazí na další cestu zmáčení z horkých lázní.
S tichým zašustěním roztáhl Thorax křídla a se spokojeným vydechnutím je vystavil paprskům.

Právě ten moment si Trixie vybrala, aby se na něj podívala, a ztuhla. Ten pohled ji oslnil, doslova i obrazně. Z Thoraxova chitinového brnění i zelené jemné kůže se odráželo světlo ve všech barvách duhy a vytvářelo kolem něj jakousi nadpozemskou auru. Jeho křídla a blanitý ocas vypadaly jako roztříštěné sklo, křišťál uhlazený a poskládaný dohromady, aby tvořil doplňující detail na tvorovi, jehož královský titul náhle dával mnohem větší smysl.
A v tu chvíli se něco uvnitř ní změnilo. Připadalo jí, že vidí Thoraxe poprvé.
“Trixie? Jsi v pořádku?” ohlédl se na ni.
Ty oči, ty zářící oči, tak cizí, a přesto už měla pocit, že je zná nazpaměť. Zamrkala a zatřásla hlavou, a aura postupně vybledla.

Vydali se na další cestu.
Trixie mnoho nemluvila, ale to ani předtím. Ale teď si vybírala chvilky, kdy si myslela, že jí Thorax nevěnuje pozornost, a prohlížela si ho, pečlivěji, zvědavěji. Nebyla si jistá, proč a co přesně dělá, ale nepřestávala. Nacházela nové a nové detaily, které na něm obdivovala, což si ale velice těžko přiznávala.
———
“Thoraxi?” zeptala se ho ten večer. Byli nedaleko Ponyvillu, ale ještě ne dost blízko.
“Hm?”
“Je možné... uhm...” Čarodějka zapátrala v mysli po správných slovech. “Tvůj druh v podstatě nechává proudit lá- náklonnost celou komunitou, říkal jsi to tak? Že ji sdílíte mezi sebou všichni?”
Vyvedený z míry její otázkou, ale ochotný odpovědět, přikývl.
“Je možné, že neúmyslně zapojíte do tohohle... koloběhu... někoho, kdo s někým z vás tráví víc času?”
“Láska není nakažlivá, Trixie,” pobaveně se usmál. Svatá Celestie, copak ty úsměvy cvičil? Přísahala by, že takhle ještě před pár dny nevypadal! “Emoce každého jsou jen jeho. My akorát býváme... otevřenější.”
“Jo. Dobře. F–fajn,” křečovitě přikývla a pokusila se dívat kamkoliv jinam.
Thorax se protáhnul a vybral místo vedle stezky, kde vypadal plochý kámen nejméně nepohodlný. “Měli bychom jít spát.“
Roztřesené kopyto na rameni ho zastavilo, než se proměnil v hnědého medvěda. “M–mohl–“ Trixie si odkašlala a zkusila to znovu, důstojněji. “Mohl bys zůstat tak, jak jsi? Jen– jen na tuhle noc?”
Neprotestoval, a klisna se mu schoulila k boku. “Dík, Thoraxi,” zašeptala.
Chtěl jí odpovědět, ale něco ho zastavilo. Tu noc nechala princezna Luna zářit celý Měsíc, a jeho svit se odrážel v srsti poníka dřímajícího tak blízko, že cítil tep jejího srdce. Její hříva vypadala, jako by byla protkaná stříbrem, v její srsti jako by rozkvétaly hvězdy, na konečcích řas jako by měla perličky.
Nebyl si jistý, jestli je to jen mlha, ale přísahal by, že na chvíli jako by ji obklopovala světle modrá, až bělostná záře.
Obdivoval ten spící plamínek, který představovala. A poprvé za dobu své vlády si nebyl jistý, co má s pocitem, který se v jeho nitru dožadoval pozornosti, dělat.

Ze spánku ji vytrhl zvuk, který rezonoval celou její bytostí. Trixie s trhnutím zvedla hlavu a zachvátila ji chvilková závrať z náhlého probuzení, zrak se jí zamlžil a ze spánku na chladném tvrdém kameni ji bolelo všechno, na co pomyslela.
Zvuk neustupoval a jednorožka si konečně uvědomila, o co jde: něco někde poblíž vrčelo. Zároveň s tím si uvědomila další věc, totiž, že Thorax není nikde k vidění, a kombinace těch dvou faktů ji okamžitě probrala z rozespalosti.
“Thoraxi?” Vyskočila na nohy a rozhlédla se po něm. Ani vidu, ani slechu, a vrčení neustávalo.
Instinkty strašpytla, kterým nesporně byla, jí říkaly, že by měla vypadnout. Ale její osobní malá Starlight hluboko v jejích myšlenkách nesouhlasně zavrtěla hlavou a podobně jako zbytek Trixie i její svědomí tušilo, že král Měňavců bude někde poblíž toho zvuku, kterému by se moc ráda vyhnula.
Měla naprostou pravdu, ale scéna, která se ji naskytla za rohem na cestě, po které cestovali, ji přesto překvapila.

Za prvé tam byla smečka vlků. Jejich srst ve světle měsíce vypadala jako pokrytá jinovatkou, vrčení se ozývalo z hrdel nedůvěřivých zvířat.
Za druhé, uprostřed smečky seděl Thorax a drbal jednoho z vlků na hlavě.

Nemohla jinak, než zírat. Sama na svých cestách měla několik setkání s divokými zvířaty, a žádné se nikdy neodvíjelo tímhle způsobem.
Tiše přihlížela z bezpečné vzdálenosti, jak šelmy ulehají okolo Thoraxe, a když její oči ulpěly na něm, uvědomila si, že on se dívá zpátky na ni. Pokynul jí gestem, aby přišla blíž, ale Trixie vehementně zavrtěla hlavou, ke smečce vlků se přibližovat nebude.
Thorax pokrčil rameny a vstal. Několikero očí ho tiše pozorovalo, když opustil střed smečky, potom se zvířata zvedla a odešla.
Teprve, když zmizeli mezi skalami, odvážila se Trixie promluvit: “Co sis do háje dubovýho myslel, že děláš?”
Bez náznaku obav jí odvětil: “Mysleli si, že si nás dají k večeři, tak jsem jim vysvětlil, že si mě spletli s jelenem.”
Z nějakého důvodu ji ta odpověď naštvala. “Jak můžeš něco takovýho říct tak lhostejně? Nechals’ mě spát na cestě samotnou a šel sis pokecat se smečkou vlků!”
“Jestli jsi chtěla, abych si povídal s tebou, můžeme v Ponyvillu zajít do kavárny.”
“A ještě navíc– počkat,” zarazila rozčilený proud slov a pořádně se na hřebce podívala. “Do kavárny?”
Thorax jí věnoval další z těch úsměvů, které ji z nějakého důvodu od předchozího rána absolutně fascinovaly. “Nebo do pizzerie, jestli chceš.”
Čarodějka zavrtěla hlavou: “Počkej, Thoraxi, proč mě vůbec někam zveš?”
Podíval se na ni, jako by to bylo nad slunce jasné: “Během cesty jsem se rozhodl, že se mi líbí tvoje společnost, a rád bych s tebou strávil ještě trochu času, než se vrátím domů.”
Trixie se trochu obávala motýlků, které cítila v žaludku, když si schůzku s Thoraxem představila. Ale jedna káva jí přece nemohla ublížit, ne? “Dobře,” přikývla nakonec. “Až dorazíme do Ponyvillu, můžeme si zajít na kafe. A hromadu normálního jídla.”
Společně se vydali na cestu.
Začalo svítat.