Období 1732 - 1742: Studená válka a Habsburské dědictví

Jak jsem povídal minule, v roce 1732 byla vyhlášena válka Rakousku, neboť se bojovalo o Habsburské dědictví. Novým vládcem se stal Franz I, korunní princ a nově též Císař. (Leopold byl pouze král).

Rakousko nyní stálo ve velice nepěkné situaci. Na východě pořád ještě bojovaly zbytky Polskolitevského státu (nutno říct, že byly značně oslabené a pořád na ně útočili povstalci vyzbrojované Ruskem a Rakouské lehčí jednotky). Dole na jihu byla Říše ohrožována Osmanskou říší a nově také Benátkami, které před tím dobyly zbytky Řecka od Osmanské říše. (Dole byla jedna dóžecí armáda o síle 1500 dobře vyzbrojených a odhodlaných mužů. Proti Benátčanům stála Rakouská posádka tvořená pouze 200 muži, z toho 100 byli lehcí Panduři, pak nějaké dělostřelectvo a zbytek ochrana místních velitelů.)

Na severu sice měl být původně klid, neboť Pruský národ byl zničen až do základu. Nicméně Švédská republika expandovala a dobyla Dánsko a tudíž i ze severu bylo Rakousko neustále ohrožováno útokem.

A nyní i ze západu, neboť přímo s Rakouskem sousedil Benátský region, kde byla velmi silná posádka, druhá armáda Benátská, dalších 1500 mužů a proti nim stáli pouze Rakouští dobrovolníci a posádka o síle 150 vojáků.

Hned v roce 1732 se stala ještě jedna důležitá věc. Pirátský útok zlikvidoval veškerý obchod s Afrikou a připravil Rakousko o cenné příjmy.

Rakousko reagovalo reformou daňové politiky, objevilo dva regiony, které měli odpuštěné daně, kvůli snaze získat zvýšit úroveň bohatství regionu a umírnit zdejší nenávist vůči koruně. Ze získaných daní pak vyzbrojilo nové vojsko podle nejmodernějších technologií (řeč je hlavně o granátnících, kteří se stali cennou složkou rakouské armády), sjednocených ráží děl a hlavně nových pušek se šroubovacími bajonety (už žádné tulejové nebo zátkové). Všem vojákům s bajonety také poskytlo výcvik podle nových postupů, takže vojáci už se moc nepořezávali při nabíjení a celkově zrychlili svou efektivitu.

Vedení této nové armády svěřili nováčkovi ve službách koruny, Eugenu Salzmanovi. Ten vytáhl do boje, směr Benátky.

V roce 1733 přešli Italské státy do útoku a zablokovaly všechny rakouské přístavy v Jaderském moři, nejenže teď Rakušané neměli přístup ke slonovině na které bohatli, ale nemohli vyvážet a dovážet po moři prakticky nic. Na severu je blokovalo Švédsko, na jihu Itálie, Benátky a Osmanská říše. Pouze díky daním přežívalo. Je třeba říct, že pokud zbylo něco z armády, všechny daně šly do rozvoje průmyslu a zemědělství. Lidé nehladověli, potravin byl dostatek a třebaže se objevovaly první obavy z industrializace, lidé byli rádi, že je práce a i přes tu spoustu válek se rozvíjí infrastruktura a průmysl.

Eugen Salzman postupoval velmi pomalu. K Benátkám dorazil až v roce 1734, kdy zaútočil na místní posádku. Benátčané sice očekávali útok, ale kvalita jejich Rakouských soků je šokovala. Benátky totiž neměli žádné moderní opevnění a tak je Rakouská profesionalita naprosto převálcovala. Již v roce 1734 tak v Benátkách zavlály Rakouské vlajky.

Úroveň Rakouské armády v Severní Itálii převyšovala jak Italskou tak místní Španělskou posádku. Proto se nemusela obávat útoků a monarchie se mohla věnovat jiným záležitostem. Vzrůstalo totiž severní nebezpečí a Švédsko bylo dotíravé, třebaže nahoře byla stále vítězná armáda Erika Linze. Proto veškeré nové jednotky (nepočítaje posily pro ty stávající) mířily do Berlína, Drážďan a také nedaleké Postupimi. Švédská armáda, třebaže byla velmi silná, odmítla útočit proti třem armádám najednou, neboť by možná dokázala dobít Berlín, ale za žádnou cenu by ho nedokázala udržet.

Rakousko to ale stálo cenné dva roky příprav. A z jakéhosi patového (třebaže pro Rakousko výhodného) stavu se netěšilo moc dlouho. Už v roce 1736 císař Franz I. umírá a nastupuje jeho bratr Franz Josef I. (podle reálu nastoupil o sto deset let později, ale to je jedno ). Nový císař nemá skoro žádný respekt a důvěra vlády klesá na velmi nízkou úroveň. Což znamená nepokoje. Situaci zachraňuje pouze Hans Stirman, premiér. Sice mu je 70 let, ale ví, jak se co dělá, získává Rakousku stále nemalou prestiž v zahraničí a rozhodl se mladého císaře zaučit.

V roce 1737 útočí osmani na Evžena Savojského v Cařihradu, který stále čeká na svou příležitost pokořit hlavní město Osmanské říše, Ankaru v Turecku. Je mu 73 let a čas se krátí. Pro zkušeného turkobijce nebyl problém osmany odrazit bez větších ztrát. Přesto stálo doplnění a reorganizace Cařihradské posádky desetinu Rakouského rozpočtu pro rok 1737. Navíc Benátská armáda vyšla z Athén a rozhodla se Cařihradský region potrápit.

Evžen Savojský si nemohl dovolit opustit Cařihrad s neúplnou armádou. Požádal proto kurýrem Vídeň o pomoc, která poslala nějaké čerstvě vycvičené dobrovolníky k Athénám. Benátské jednotky navíc udělaly fatální chybu, rozdělily se.
Nově povolaná rakouská armáda a některé podpůrné jednotky z Cařihradu zaútočili, odřízli vždy jednu část Benátčanů a rozstříleli je na cucky. Benátská armáda tak byla rozprášena a odmítla dál bojovat.

Netrvalo dlouho a rakouské vlajky zavlály jak nad celým Peloponéským ostrovem, tak i na Akropoli. Píše se rok 1738.

Poté, co byla zažehnána jižní hrozba, nebyla ohrožována Vídeň a na severu se situace uklidnila, zbyly nyní prostředky vyrazit na východ a podpořit Antona von Elsnitze v likvidaci Litvy.

Jeho armáda tak byla posílena o nové granátnické pluky, houfnice, děla, řadovou pěchotu a také hulány, těžkou jízdu s kopími. A v roce 1739 vyrazila směrem Vilnius.

V roce 1740 stála rakouská armáda před hlavním městem svých odvěkých rivalů. Anton von Elsnitz věděl, na co si dát pozor a věřil v konečné vítězství. Přesto nehodlal nepřítele podcenit. A vymyslel lstivý plán. Zatímco jeho děla a houfnice ostřelovaly polskolitevské pozice, řadová pěchota a granátníci se proplížili lesem a zaútočili z druhé strany, jen za pomocí hák a lan. Vylezli na hradby a začali střílet na nepřátelské dělostřelectvo a jízdu.

Domobrana s puškami ještě pokusila vojáky z hradeb dostat, ale dobře hozené granáty je naprosto zdecimovaly a nezbylo jim nic jiného, než se vzdát.

Polsko-Litevský stát byl po skoro 35 letech konfliktu zničen.

1741 se nedělo v podstatě nic zvláštního. Za zmínku stojí pouze vybudování kamenných cest po většině Balkánského poloostrova a boj s Ruskými povstalci. Jejich nápad zaútočit na Vilnius čerstvě po dobytí (armáda byla na 50% stavu a doplnění stavů se vleklo) sice měl šanci na úspěch, ale jejich nízké zásoby střeliva a nedostatek pušek jakékoliv naděje zhatil. Rakouská posádka je rozstřílela ještě než došli k hradbám.

Pozornost Rakouska byla nyní směřována na posílení Cařihradských jednotek a poslání Evžena Savojského do Turecka. Jenomže v roce 1742 se stala jedna věc, kterou nikdo nečekal. Francouzská flotila proplula Bosporem a Dardanely a vylodila se v Moldávii, rakouské provincii, kde byl pouze jediný regiment!

A zde končí naše dnešní část

Období 1742 - 1749: Speciální kapitola - Osmanské války (bude psána jako deník jednoho vojáka, který prošel celým tažením)

FTL Kapitánův deník

Tentokrát bohužel bez screenshotů.

Sektor 2

V 8:00 jsme narazili na automatickou opravářskou stanici. Poněvadž byla loď plně opravená, ignoroval jsem jejich nabídku a letěl dál.

V 9:00 jsme narazili na černý obchod Mantisů. Koupil jsem dvě paliva a jednu raketu.

V 10:00 jsme našli tajnou Federální stanici. Požádala nás o pomoc sousední stanici, která má být pod útokem a dala nám nějaké palivo, rakety a peníze.

V 11:00 jsme doletěli ke zdroji signálu. Zjistili jsme, že se jednalo o past nastraženou piráty. Malý průzkumný letoun jsme vyřídili lasery. Utrpěli jsme minimální škody a člen posádky Rynhart musel být chvíli na ošetřovně.

V 12:00 jsme narazili na Rebelský útočný letoun. Byl nedostatečně ozbrojen a proto jsme ho rozstříleli lasery. Získali jsme rakety a peníze.

V 13:00 jsme dorazili na místo, kde se měl nacházet obchod. Našli jsme ale Federační základnu, která byla pod útokem Elite Fighter lodě. Zneškodnili jsme ho za cenu ztráty několika bodů poškození naší lodi. Získali jsme nějaké peníze a nového člena posádky, člověka jménem Mara.

V 14:00 jsme našli Rebelského Hacking droida. Za cenu drobného poškození lodě jsme ho zneškodnili lasery. Za většinu našich peněz jsem vylepšil štíty o jeden bod.

V 15:00 jsme narazili na Rebelskou fregatu. Za cenu malých ztrát jsme ji donutili vzdát se a odevzdat nám všechno svoje palivo.

V 16:00 jsme dorazili do asteroidového pole bráněného Zoltánskou vládou. Chtěli nám konfiskovat zbraně a zastavit nás. Zničil jsem jim štíty a nechal je zahynout.

V 17:00 jsem dorazil k Zoltánským výzkumníkům. Chtěli ode mě pomoct s výzkumem. Rozhodl jsem se jim pomoci, ale byla to past a zaútočili na mě. Zničil jsem jim loď a útočníky vyhodil přes palubu. Zachránění vědci mi pak dali peníze.

V 18:00 opouštíme sektor 2 a míříme na Mantiské území. Z nedaleké stanice jsme získali nějaké drony a peníze.

Nekromancie!

Opět otevírám toto téma, tentokrát ne, abych doplnil staré (na FTL nemám chuť, a u Empire jsem někde ztratil papír s poznámkama a už by to asi nebylo aktuální), ale abych začal nové.

Tentokrát se podíváme na:

Attila: Total War

Tato hra se navrací ke kořenům Total Warů, jedná se o velmi dobře ohodnocený díl s vylepšenou hratelností a i když je občas ta grafika na hlavu a inteligence taky, tak se dá právem řadit k podařeným hrám.

Ve hře nebudu používat žádné módy s výjimkou módu, který upravuje korupci (jenž je ve hře nesmyslně nastavená) a módu, který přesouvá západořímské hlavní město z Milána do Říma (tehdy sice bylo v Ravenně, ale myslím si,že Řím by měl mít hlavní město v Římě)

Jak už název napovídá, děj se odehrává kolem 4. století našeho letopočtu, kdy je Římská říše (začíná se v době rozdělení na východní a západní v roce 396) sužována vpády barbarských hord a zároveň ji trápí finanční, kádrové i všemožné další problémy zevnitř. Císaři se střídají jak na běžícím pásu a stabilita už je vlastně jenom jméno.

Svět čeká temné období, přichází kruté zimy, ještě krutější barbaři a bude třeba silných vůdců, kteří provedou radikální změny.

Více historických detailů zde -> https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1d_Z...3%AD%C5%A1

A protože miluji Řím a římany, rozhodl jsem se, že udělám nesplnitelné a zachráním Západořímskou říši.

Období 395 n.l. - 396. n.l.

Je třeba pořádek!

Hned na začátku své vlády se mladý Flavius Honorius Augustus rozhodl skoncovat s roztahující se mocí církve a proto vydal edikt, který v celé Západořímské říši rušil všechny státem financované a štědře honorované kostely, kláštery, a další náboženské budovy. Od tohoto kroku si slibuje především dostatek peněz na nábor nových kohort do legií a také peníze na investice do oprav, či znovuvybudování funkční kanalizace. Císař potřebuje, aby regiony nepřímo ohrožené válkou ekonomicky prosperovaly a mor nebo souchotiny by nejen narušily veřejný pořádek, ale také by snížily další státní příjmy.

Dalším velice nepopulárním rozkazem bylo stažení VI. Legie Victrix ze severní Anglie zpět do Galie (aka Francie). Ponechání Británie na pospas je sice nehumánní a císařově popularitě to nepřidá, zároveň ale zvýší obranyschopnost říše jako takové, neboť do Francie už pronikly hordy Svébů a další barbarské hordy se těší, až budou moci překročit Rýn a vezmou si svůj díl z Římského bohatství.

V zahraniční politice se císař angažoval především jako obchodník. Z nových smluv s africkými kmeny a s Maury plynou do prázdné říšské pokladny nějaké drobné příjmy za vývoz zboží, hlavně keramiky, ale i vzácných zdrojů, třeba barev. Od afrických kmenů zase do Říma plují diamanty.

Ze střední Evropy přicházejí nepříjemné zprávy o dalších hordách barbarů. Z toho důvodu došlo ke stažení dvou legií z území dnešního Rakouska a Maďarska směrem k Alpám, kde budou značně oslabené legie mít větší prostor k obraně a doplnění posil.

Dále došlo ke stažení legie ze severního Španělska směrem k jižnímu Španělsku. Císař se tak pojišťuje pro případ, že by Maurové začali pohrdat zbožím a chtěli by si ukousnout kousek Říše pro sebe.

Dále došlo k dosazení několika schopných guvernérů do oblasti Narba (jižní Francie), Severní Afriky, konkrétně do Kartága a samozřejmě do Říma. Byly vydány edikty o Chlebu a hrách, které zlepšují veřejný pořádek i příjem potravin a též i edikt o ekumenických záležitostech, kdy se ruší rozdíly mezi nelatinským a cizím křesťanstvím a drobně snižuje korupce. I přes výrazné nepřátelství k latinskému křesťanství (a plánu přejít zase zpátky k řeckořímskému pohanství) se stále jedná o státní náboženství.

Ještě stále v roce 395 došlo také k prvním výpadům na hranici. Kvádové vypálili několik pohraničních osad, Svébové začali drancovat okolí a utábořili se nedaleko Lugduna a Vizigóti vkročili do Severního Řecka.

Následující měsíce se nesly v čilém stavebním ruchu. Po celé Říši (s výjimkou Británie, se kterou už se nepočítá. Navíc ve Walesu už se objevili první kmeny, které začaly drancovat a plenit okolí) se stavěly vodárny, které do měst přinášely čistou vodu a tím zlepšovaly celkovou hygienu. Toto "očištění" sice bylo pouze na začátku, ale poskytne tak základ k budoucí bezpečné industrializaci.

Na východě se též na místě bývalých kostelů začaly stavět Strážnice, budovy, které ubytovávají posádky nepatřící k legiím, ale zlepšují respekt z místní vlády a tím i veřejný pořádek a zároveň i obranyschopnost země. Poněvadž na některých místech začínají být problémy s potravinami (což má dopad na veřejný pořádek i na daňové příjmy) rozhodlo se o vytyčení nových polí. Prozatím pouze v malém měřítku a bez větší specializace.

Zima prvního roku vlády přinesla první vážné problémy. Panónie (území bývalé Jugoslávie - Maďarsko a tak) je pod neustálými nájezdy Kvádů a Vizigótů. Některá území byla vypleněna a jsou nyní pod Kvádskou vládou.  I. Legie Adiutrix, jediná větší vojenská síla na východě, připravovala na střet (verbovala nové jednotky) dosud k tomu nedostala příležitost. Již brzy bude ale tato situace změněna, jakmile bude legie v plné síle (zatím je cca na 70% stavů - ostatní legie jsou mezi 20 - 50, vyrazí na odvetnou výpravu.
A též situace v Galii není úplně příznivá. Legie z Británie se zpozdila a teprve dorazila na místo své budoucí posádky (ve Švýcarsku). Nelze ji tedy zatím nasadit proti Svébům. Ti zatím jen plení své okolí a k Honoriově štěstí dosud nenapadají žádná větší města.

Nový rok byl katastrofický. Polovina Británie je nyní v barbarských rukou a více než půlka Panonie patří barbarským kmenům z východu a severu. Též se z východu začínají hnát neštovice. K císařově štěstí, pouze v Narbu zatím existuje riziko nemocí, jinak jeho program vodáren značně eliminoval případné riziko. Legie nabírají na síle, lidé opět budují a i přes neustálé problémy a špatné zprávy, zdá se, že na Říše čekají lepší časy. Zbývá už jen zhodnotit síly, vydat povel a vydat se na tažení.

Období 396 n.l. - 397. n.l.

V boj!

Císař se rozhodl, že je třeba odpovědět na útoky barbarů. I. Legie Adiutrix vyrazila na východ. Do bývalých římských území Panonie, které nyní okupují Kvádové a Vizitgóti. Legie dostala nové posily přímo z Itálie, kde proběhl nábor. Jedná se tedy o nejlépe vyzbrojenou a nejpočetnější armádu v celé západořímské říši.

Pohanští barbaři si z toho ale nic nedělají a to i přesto, že v roce 396 proběhne bitva, kde římský velitel Vettius Agorius Praetextatus porazil vůdce barbarů, náčelníka Oda. Barbarské armády byly zničeny a daly se na ústup, přesto ale vypálily a vyvraždily několik menších měst a vesnic.

Na podzim 396 Svébové pronikli do Severních alp. Vypálili několik měst a vesnic a vydali se k Římu. Z Francie je povolána VI. Legie Victrix. Velitel Sextus Perennis Svéby porazí a zlikviduje. Francie a Itálie jsou zachráněny a nyní se v Římském centrálním území nenachází již žádný nepřítel.

I. Legie Adiutrix válčí na východě s více než třemi kmeny – vizigóti, ostrogóti, kvádové a přicházejí další a další. Legie zatím nápor zvládá, ale musela ustoupit pomalu až k Jadranu. Část území byla vypálena, část území je stále pod Římskou nadvládou.

Věda – v armádě se obnovují některé dávné zvyklosti, které zlepšují logistiku a disciplínu. V hospodaření se navrací k staré filozofii.

Pořádek – V celé říši kromě několika provincií v itálii to vře. I přes různá opatření se některé provincie začínají stávat nestabilními. Otevřené povstání zatím propuklo jen na některých určitých místech, avšak záhy bylo rychle potlačeno. Císař musel reagovat posílením stávajících armád a vytvořením jedné nové. Část problémů se začala řešit, obzvlášťě stavbou divadel (které navíc podporují staré řeckořímské pohanství), zakládáním nových polí, hlavně dobytčích pastvin, a též stavbou fór.

Diplomacie – Poněvadž řím sílí, (za poslední tři roky se zlepšil ekonomický potenciál a armáda se ztrojnásobila. Některé slabší národy, hlavně seveřané a Sasové odmítají bojovat proti připraveným legiím. Proto přichází poslové s malými peněžními dary a mírovými smlouvami. Císař sice plánuje jednou obnovit slávu Říma a dobýt celý svět, ale to je až daleká budoucnost. V současnosti je lepší soustředit se na méně cílů a do útoku vyrazit až bude říše připravena.

V zimě roku 396. se na území dnešního Rakouska objevují Vandalové. Alpy jsou ale pod sněhem a není možné poslat tam žádné posily. Vandalové se zatím pouze usazují a nemají v plánu dobývat. Na jaře 397 Legie VI. Victrix přemisťuje svou posádku z Mediolana (Milán) do Vindobony (Vídeň).