(22.03.2013, 17:38)Moně Napsal(a): Heh, já si ráda povídám v hlavě, teda (ne)vím, co je zač ten hlas, kterej mi odpovídá, ale to nevadí. Někdy si teda mluvím i nahlas a to se mi stává třeba na ulici, když jdu sama, že ujedu a prostě něco řeknu, taky zajímavé. Zjistila jsem, že mám potřebu mluvení. Potřebuju často něco říkat, protože jinak začnu moc přemýšlet a napadají mě větší a větší blbosti, no jo. 

Hej, to je přesné i u mě!   Já neustále něco melu   Když jsem z doslechu lidí, tak nahlas, ale převážně vnitřně   Jen většinou přesně vím, s kým (nebo přesněji komu) vyprávím ty svoje myšlenkové pochody   Buď k tomu účelu zneužívám svého strážného anděla a průvodce ( či Elfa, jak ho všude zovu), ale velice často vyprávím reálným lidem, kteří mě něčím zaujali natolik, že jsem je v hlavě přijala do svého "týmu andělů"   Nejsem společenský tvor, takže v přímé komunikaci jsem spíš posluchač a k vyprávění nemám kuráž   Ale takto "uvnitř" si víceméně odbudu rozhovory, které by mohly být skutečné, kdybych tu kuráž měla   Já mám pak spokojený pocit, že jsem si ulevila od myšlenkových závalů, a zároveň jsem jimi nikoho nemusela zavalit   
V mém "týmu" je dokonce i několik Broníků, tak pokud někteří často škytáte nebo máte podivné hučení v hlavě, možná telepaticky cítíte, že vám ode mě drnčí vnitřní telefon